Historie Farního sboru Církve českobratrské evangelické v Letohradě


14.-16.století

Na přelomu 14. a 15. století patřilo široké okolí pravého břehu horního toku Tiché Orlice rodu Žampachů z Potštejna, který patřil mezi stoupence husitského hnutí.
Mikuláš Žampach z Potštejna roku 1410 žádal zrušení klatby pro Jana Husa a odsouzení spálení Wyclefových spisů. Roku 1415 podepsal protest proti Husovu upálení a roku 1421 zasedal na sněmu čáslavském. Jan Žampach z Potštejna roku 1423 schválil Žižkův vojenský řád.
Roku 1457 byl v nedalekém Kunvaldě založen bratrem Řehořem sbor Jednoty bratrské. Krátce po založení do něj vstoupil i místní zeman Matěj Strachota " kterýž opustiv tvrz svou na Vorlici pro bohatství, v Jednotě byl v chudobě." Roku 1467 byl založen další sbor, a sice v Orlici (dnes součást Letohradu). Sbor existoval až do roku 1620, kdy jeho kazatel tragicky zemřel.

17.-19.století

Další zprávy o nekatolických sborech jsou kusé. V celé kraji stejně jako v krajích jiných zvítězila protireformace. V městském archívu najdeme záznamy o tom, jak po Bíle hoře vyslýchalo městské právo vězně, který ani po mučení nepromluvil. Bylo podezření, že patří k zakázané církvi a je ve spojení s ďáblem. Na konci 18.století se v literatuře vyskytuje zmínka o Kyšperských "beranech."
Přelomem bylo vyhlášení tolerančního patentu v roce 1781. Již v roce 1782 vzniká reformovaný sbor v Horní Čermné - v širokém okolí jako jediný. Tento sbor funguje dodnes.
Kyšperk zůstal katolický, po první světové válce zde žilo pouze 5 evangelických rodin. Změna nastalo při tzv. přestupovém hnutí, kdy občané ČSR po skončení 1.světové války opouštěli katolickou církev, která byla vnímána jako prohabsburská a prorakouská, a vstupovali do církví nekatolických. Docházelo k posilování stávajících sborů a zakládání sborů nových. Do této doby se datují i počátky historie farního sboru v Letohradě.

1918-1938

Roku 1921 se konaly v Kyšperku první bohoslužby Českobratrské církve evangelické a vykonal je v měšťanské škole farář sboru v Horní Čermné Ladislav Řepa. Zúčastnilo se jich 50 osob , které se se svými rodinami stali členy naší církve. Na tomto základě byla založena kazatelská stanice, patřící pod sbor v Horní Čermné. V prvním desetiletí existence se mohla opírat o 400 svých členů. Ve 30. letech došlo k jejich úbytku, někteří z církve vystoupili vůbec, jiní se vrátili do církve římskokatolické. Počet členů se pohyboval kolem 350.
Kazatelskou stanici v Kyšperku spravoval tzv. výbor kazatelské stanice, jehož členové v počtu 10 byli voleni podle řádů církve na dobu 6 let. Činnost výboru byla nenahraditelná především ve 20.letech, kdy byl styk s mateřským sborem omezen na minimum, a to z důvodů absence osobní dopravy. Mohlo se jít pouze pěšky nebo použít koňský povoz. Až v 30.letech se situace zlepšila zavedením autobusového a vlakového spojení mezi Horní Čermnou, Verměřovicemi a Kyšperkem. Farář v Horní Čermné navíc získal pro potřeby sborové práce auto.
Ve 30.letech se činnost kazatelské stanice stabilizovala. Výbor se pravidelně scházel, byly pravidelně konány sborové sbírky, z jejichž výtěžku bylo zakoupeno harmonium, dále byl zasílán příspěvek sociálně slabým členům sboru, byly podporovány církevní sociální ústavy, misijní škola v Olomouci, oprava Husova domu v Praze i další stavební aktivity jiných sborů.
V této době se také jednalo o možnosti získat výpomocného kazatele pro mateřský sbor v Horní Čermné, který by se mohl věnovat právě kazatelské stanici v Kyšperku. Jednání ale ztroskotala kvůli výši příspěvku. V roce 1928 byl počet členů kazatelské stanice v Kyšperku následující: Kyšperk 193, Orlice 116, Kunčice 22, Verměřovice 23, Mistrovice 15, Lukavice 11, Rotnek 6, Žamberk 8.

1939-1945

Německá okupace CSR v roce 1939 znamenala pro kyšperský sbor výraznou změnu. Sbor v Horní Čermné se ocitl v německé říši, kazatelská stanice v Kyšperku v protektorátu. Pro přechod státní hranice byla potřeba propustka, která se vydávala na úřadě v Lanškrouně a platila jen omezenou dobu. Postupem času bylo stále těžší ji získat. V podobně obtížné situaci se nacházeli i členové církve v Dolní Dobrouči, kteří předtím navštěvovali sbor v Horní Čermné. Byli proto převedeni pod naši kazatelskou stanici, kde již zakotvili natrvalo.
Kyšperská kazatelská stanice byla ve válečných letech přičleněna pod správu sboru v Chocni, který byl ale ještě více vzdálen než Horní Čermná. Výbor kazatelské stanice proto žádal seniorát o schválení samostatného duchovního, a tato žádost byla kladně vyřízena.
Dne 2.ledna 1940 nastoupil do kazatelské služby student bohosloví Josef Voborník z České Třebové. V říjnu roku 1940 se po složení zkoušek stal volitelným vikářem. V lednu 1941 byl zvolen seniorátním vikářem v Kyšperku a o dva měsíce později byl ordinován seniorem J. Křenkem v choceňském kostele. Téhož roku byly v Kyšperku založeny matriky a prováděna nezbytná agenda. Bratr Voborník dostal po příchodu na sbor od několika členů sboru cennou pomůcku - jízdní kolo, které mu umožňovalo vykonávat službu v potřebném rozsahu. V této době byly také založeny kazatelská stanice v Žamberku a misijní stanice v Jablonném nad Orlicí.
1.září 1942 byla kazatelská stanice v Kyšperku povýšena na filiální sbor v rámci farního sboru v Chocni. Jako kazatel byl instalován vikář Voborník a bylo zvoleno desetičlenné staršovstvo, jehož kurátorem se stal dosavadní předseda výboru kazatelské stanice Josef Motl. Roku 1944 vikář Voborník dlouhodobě onemocněl a více než rok jej zastupoval diakon B. Polívka z Třebechovic. V roce 1945 vikář Voborník ze zdravotních důvodů rezignoval.

1945-1955

Na přelomu roku 1945-1946 nastoupil nový vikář Václav Hrubý. V této době byl velký problém s ubytováním, neboť všechny byty byly pod správou MNV. Po roce v nouzovém bydlení v podnájmech dostal kyšperský vikář konečně dekret na byt.
V této době byla také založena kazatelská stanice v Králíkách, které byly jako součást bývalých Sudet z velké částí opuštěny, neboť německé obyvatelstvo bylo vysídleno.
V roce 1948 se opět změnil mateřský sbor - kyšperský sbor přešel opět pod správu sboru v Horní Čermné. A roku 1951 nastala další změna kazatele, neboť vikář Hrubý odešel do Karlových Varů. Do sboru přišel farář Zbyněk Honzal ze Strmilova. Jeho instalace se konala v únoru následujícího roku.
A opět byl problém s bytem, neboť MNV odmítl vydat dekret na byt pro faráře. Nouzové ubytování nabídl člen sboru Václav Hejl, a to ve svém nepoužívaném krámě, který byl veden jako nebytové prostory. Farář Honzal i se svou rodinou toto řešení přijal a ihned začal s konáním sborové práce v plném rozsahu.
Roku 1953 se uskutečnila změna seniorátních hranic. Sbor v Horní Čermné zůstal v seniorátu chrudimském, sbor v Kyšperku přešel do seniorátu královéhradeckého a jeho mateřským sborem se stal farní sbor v Třebechovicích.

1956-1969

V roce 1956 se stal kyšperský sbor stal samostatným farním sborem s kazatelskou stanicí v Žamberku a zvolil svého prvního samostatného faráře (bratr Honzal). Současně vznikl samostatný farní sbor v Králíkách s kazatelskou stanicí v Červené Vodě a Písařově.
Další významnou událostí bylo zakoupení domu v Tyršově ulici čp.353, kde byl volný jeden malý byt 1+2, což znamenalo pro pětičlennou rodinu Honzalovu výrazné zlepšení bytové situace. V domě byly další dva byty obsazené nájemníky, takže nebylo možné další prostory využívat pro sborové účely.
Rok 1959 nebyl pro život našeho sboru příliš příznivý. Farář Honzal v roce 1959 dlouhodobě onemocněl a více než rok jej za pomoci presbyterů sboru zastupoval farář Josef Valenta z Králík. Téhož roku bylo také po 38 letech zakázáno konání bohoslužeb v místní základní škole v Komenského ulici. Naštěstí se poměrně rychle podařilo sjednat pronájem prostor nepoužívané tiskárny pana Otavy. Po malé stavební úpravě tyto prostory sloužily potřebám sboru 18 let.
Roku 1963 odešel farář Valenta z králického sboru do Bučiny a bylo rozhodnuto, že tento sbor bude spravován z Kyšperka. Již tehdy bylo zřejmé, že odlehlé sbory seniorátu nebudou do budoucna obsazovány samostatnými kazateli. S administrováním králického sboru zpočátku vypomáhala seniorátní vikářka Jana Kosejsková (Králíky a Červená Voda) a farní sbor v Zábřehu (Písařov). Velké problémy byly s dopravou, neboť do Králík bylo pouze vlakové spojení a do Písařova bylo nutné používat osobní auto. Přes tyto problémy byly církevní aktivity v těchto místech konány pravidelně.
Farář Honzal roku 1966 z rodinných důvodu ukončil své působení v kyšperském sboru a téhož roku nastoupil farář Jiří Vojtěchovský. I on roku 1969 z rodinných důvodů odchází do sboru v Hlinsku.

1970-1985

Více než rok a půl zůstal kyšperský sbor bez faráře. Při nedělních bohoslužbách vypomáhali kazatelé z okolí, 2x měsíčně dojížděl seniorátní kurátor Josef Prouza, který vedl i vyučování dětí.
V letech 1971-1973 do Letohradu dojížděla 2x týdně vikářka Jarmila Strádalová, která bydlela v Hronově. I toto nouzové řešení uvítal sbor s povděkem.
Roku 1973 nastoupila opět vikářka "na plný úvazek" Květa Šilarová. Její instalace se konala v říjnu 1973 a státní orgány nepovolily, aby si sbor na tento den pronajal Dům kultury.
Roku 1977 se konečně v domě v Tyršově ulici uvolnilo druhé podlaží a MNV povolilo jeho používání pro potřeby sboru. V následujícím roce provedl sbor stavební úpravy tohoto podlaží pro byt pro kazatele a dosavadní 2+1 v 1. poschodí upravil na modlitebnu a kancelář. Od srpna roku 1979 se tak začaly bohoslužby konat ve vlastních prostorách. Na uvolnění přízemí musel ale sbor čekat až do roku 1990. Roku 1985 opět přichází rozloučení s kazatelskou. Květa Šilarová odešla pracovat na Synodní radu do Prahy. Sbor byl krátce administrován z Kostelce nad Orlicí.

1986-1989

Na jaře roku 1986 se kazatelem sboru stal farář Pavel Ruml. Ještě v tomto roce sbor koupil pro potřeby kazatele osobní auto, aby bylo možné obsáhnout rozsáhlou diasporu.
Téhož roku se konala oslava výročí 30ti let založení farního sboru. Při této příležitosti opět kázal farář Honzal z Jindřichova Hradce a oslavy se zúčastnilo mnoho hostů z okolních i vzdálenějších sborů.
Roku 1989 nastoupila do duchovní služby farářka Jana Rumlová, která spravovala králický sbor.

1990-1995

Po pádu totalitního režimu bylo konečně možné uvolnit i přízemí sborového domu. Po nezbytné úpravě sloužilo k řadě sborových aktivit. Po několik let zde bylo provozováno pod vedením Jaroslava Skalického knihkupectví. V neděli pak zde byla podávána káva po ukončení bohoslužeb.
Devadesátá léta byla ve znamení velkých sborových aktivit.
V roce 1991 bylo zahájeno konání duchovní služby a další spolupráce v Ústavu sociální péče na Žampachu. Bylo také organizováno několik společných letních pobytů pro členy sboru a vybrané chlapce s různým postižením.
Počátkem 90.let byly navázány partnerské vztahy se sbory ve švýcarském Hausenu, východoněmeckém Jahnsdorfu a americkém Annapolis.
V letech 1990-1995 byl z Letohradu administrován sbor v Kostelci nad Orlicí a v období 1997-1998 i sbor v Horní Čermné. Letohradský sbor tak mohl oplatit sboru v Horní Čermné jeho pastýřskou službu z počátku století.
V devadesátých letech také začalo a postupně ukončilo teologické studium 5 našich mladých členů sboru. Jiní, dříve narození, absolvovali kurs předčitatelů. Dvě členky našeho sboru s úspěchem absolovovaly distanční studium na církevní vyšší odborné škole biblické v Hradci Králové.
Tato léta ale také znamenala konec pravidelného bohoslužebného života ve Králíkách a Červené Vodě.

1996-2000

Roku 1996 bylo rozhodnuto na výročních sborových shromážděních o sloučení Farního sboru ČCE v Letohradu a Králíkách, s platností od 1.1.1997. Bohoslužby v Králíkách byly zrušeny a kraličtí se zúčastňovali bohoslužeb v Červené Vodě. Roku 1997 byla fara v Králíkách prodána. V roce 1999 bylo pro malý počet účastníků ukončeno i konání bohoslužeb v Červené Vodě a byla prodána i zdejší modlitebna. Bohoslužby tak zůstaly zachovány pouze v Písařově.
Roku 1998 se konalo na půdě letohradského sboru slavnostní setkání k výročí 540 let založení Jednoty bratrské. Tohoto setkání se zúčastnila celá řada hostů z okolních sborů , i z politického a kulturního života. Při této příležitosti byl položen základní kámen našeho nového kostela.
V září roku 1999 došlo v našem sboru ke změně kazatele. Pavel Ruml přijal místo kaplana v české armádě a na jeho místo nastoupila na plný úvazek farářka Jana Rumlová. Slavnostní rozloučení s farářem Rumlem se konalo 22.září 1999 v kostele sv.Václava církve římskokatolické a zúčastnili se ho kromě řady hostů z řad církve i armády i oba nejvyšší představitelé církví římskokatolické (kardinál Miroslav Vlk) a českobratrské evangelické (synodní senior Pavel Smetana).
Další významným setkání byly slavnostní bohoslužby v Písařově při příležitosti 70.výročí položení základního kamene zdejšího kostela. Na tyto bohoslužby přijel autobusem takřka všichni účastníci pravidelných nedělních bohoslužeb v Letohradě. Kázal poslední písařovský farář Josef Valenta. Běžný pořad byl zpestřen četbou z dobové kroniky a po bohoslužbách bylo připraveno posezení s občerstvením.

2000-2005

Roku 2001 byl vzhledem k výhledu na dokončení nové budovy kostela rozhodnuto o prodeji domu čp.363 v Tyršově ulici, který sboru sloužil celých 55 let. V roce 2002 se sbor konečně po mnoha desetiletích přestěhoval do důstojného prostředí, který začal sloužit nejenom potřebám sboru, ale i potřebám našeho města a lidí kolem nás.
Po celá 90.léta probíhaly intenzivní partnerské vztahy se sbory v Jansdorfu a Annapolis. Oba sbory nám výrazně pomáhaly duchovně, finančně i osobní prací v obtížných létech výstavby našeho kostela. Po jeho stavbě jsme hledali další rámec spolupráce a zejména se sborem v Annapolis naše partnerství přerostlo v pevné přátelství nejen na úrovni sboru, ale i na úrovni jednotlivých rodin a členů sboru. Rámec spolupráce byl zakotven mezi oběma sbory i smluvně v roce 2001.
V roce 2005 ukončila farářka Jana Rumlová své dlouholeté působení v letohradském sboru a odešla sloužit do Olomouce. Sbor byl po dobu jednoho roku neobsazený.

2006-

V roce 2006 byla novou farářkou našeho sboru zvolena sestra farářka Jiřina Kačenová, která se do Letohradu i se svou rodinou přistěhovala v listopadu téhož roku. Podařilo se jí udržet stávající aktivity a přidat k nim i další setkávání na půdě našeho sboru.


Stavba kostela

Výbor kazatelské stanice se od svého počátku zabýval myšlenkou na získání vlastních shromažďovacích prostor. Shodně uvažovalo i staršovstvo mateřského sboru v Horní Čermné, proto nepožadovalo žádné finanční odvody do sborové pokladny. V polovině dvacátých let byl založen stavební finanční fond. První úkolem bylo zakoupení vhodného stavebního pozemku. Celá třicátá léta bylo jednáno s hrabětem Stebenbergem, jemuž parcely vhodné na tento účel patřily. Přes řadu dnes již stěží pochopitelných překážek byla dohoda na dosah. Hrabě Stebenberg ale náhle souhlas s prodejem začal podmiňovat souhlasem místní římskokatolické farnosti, což byla v tehdejší době nesplnitelná podmínka.
Roku 1940 byla v naprosté tajnosti zakoupena parcela na konci Komenského ulice o výměře 1435m2 za 43,050 Kčs. Umístění parcely bylo sice pro potřeby kostela nevyhovující, ale cílem bylo spíše ochránit shromážděné finanční prostředky před znehodnocením než vlastní stavba. Po válce začalo staršovstvo filiálního sboru v Letohradě jednat s místním zastupitelstvem o možné výměně parcely za jinou, která by byla umístěna příhodněji, ale marně.
Po převratu v roce 1948 naděje na výstavbu vlastního kostela na řadu let pohasly. Přes usilovnou aktivitu starších sboru o získání stavebního povolení ( žádost na prezidentskou kancelář, prosba o intervenci děkana evangelické fakulty J.L.Hromádky) nebyla stavba povolena. Roku 1956 se alespoň podařilo zakoupit dům čp.363 v Tyršově ulici, který byl ale ze dvou třetin obsazen bez naděje na jeho uvolnění. Do volného bytu v 1.podlaží se ihned přestěhoval letohradský kazatel farář Honzal, který dosud bydlel i s rodinou v nevyhovujících podmínkách. Místní národní výbor nejenže nevyhověl žádosti o uvolnění domu, ale zakázal konání bohoslužeb v budově místní základní školy. Naštěstí se ještě téhož roku podařilo sehnat pronájem v bývalé tiskárně na Petříkově, kde byla umístěna po dalších 18 let modlitebna.
Krátce svitla naděje na uvolnění prostor ve vlastním domě v období Pražského jara, již byly připraveny i plány stavební úpravy přízemí, ale srpen 1968 znamenal další léta čekání. Na počátku sedmdesátých let se staršovstvo opět snažilo dlouholeté provizorium vyřešit a jednalo o koupi domu čp. 145 na Petříkově, který by se dal přebudovat na modlitebnu a faru, a o prodeji domu v Tyršově ulici. Tento záměr nebyl komunistickou mocí opět povolen.
V druhé polovině sedmdesátých let se konečně uvolnilo další podlaží sborového domu. Po nezbytné adaptaci do něj byl přemístěn farářský byt a ze stávajícího bytu v 1. podlaží byla zřízena modlitebna a kancelář. Přízemí bylo obsazeno až do roku 1990. Od devadesátých let mohl sbor konečně používat svůj dům celý.
Po několika letech ale začaly být prostory modlitebny malé a nebylo možné je zvětšit. Staršovstvo proto po dlouhých diskuzích došlo k rozhodnutí uskutečnit sen našich předchůdců a postavit nový kostel. Toto rozhodnutí odsouhlasilo i výroční sborové shromáždění sboru a synodní rada v Praze. Roku 1996 byl zakoupen starý dům čp. 201 na Petříkově za cenu 462,000 Kč. Po demolici budovy sbor získal stavební parcelu, na které byl roku 1998 při slavnostním shromáždění položen základní kámen. Položení základního kamene se zúčastnili mimo jiné i představitelé místní římskokatolické farnosti.
Původní rozpočet stavby činil téměř 13,000,000 Kč. Tento rozpočet nebyl díky stavební firmě Agrostav Žamberk ani po 4 letech stavby kostela překročen. Farní sbor v Letohradě by přes obětavost svých členů nikdy nebyl schopen tuto stavbu uskutečnit vlastními prostředky. Většina prostředků byla získána jako dary místních či zahraničních sborů, organizací, firem a fondů Jeronýmovy jednoty (pozn. církevní organizace, která shromažduje finanční prostředky na stavební aktivity v rámci celé Církve českobratrské evangelické). Pokud dnes hovoříme o tom, že se jedná o víceúčelovou stavbu, kterou neuzavíráme pouze pro potřeby našeho sboru, ale otevíráme ji i mimocírkevním aktivitám, je to vyjádření našich díků všem těm, kteří na její uskutečnění přispěli.
Mimořádný dík patří našemu bývalému kazateli Pavlovi Rumlovi, bez něhož bychom možná ani nenašli odvahu se do tak náročného úkolu pustit, a který po celou dobu velice aktivně a úspěšně usiloval o organizační i finanční zajištění této stavby.
Pokud od roku 2002 užíváme nový kostel, můžeme skutečně mluvit o zázraku. A to zavazuje.


Historie misijní stanice v Jablonném nad Orlicí

Ve vedlejším Jablonném nad Orlicí bylo v minulém století jen několik evangelických rodin. Bohoslužby pro tyto rodiny se začaly konat s příchodem stálého kazatele v Kyšperku roku 1944, a to 2x měsíčně v budově měšťanské školy. Postupně je začali navštěvovat i někteří členové jiných církví. Současně začala fungovat za přispění letohradských učitelek i nedělní škola. Každoročně byla konána vánoční besídka s nadílkou. Od roku 1951 se konaly v rodinách i biblické hodiny a výuka náboženství ve škole.
Roku 1959 bylo zakázáno používat školní budovy pro církevní účely.Vzhledem k tomu, že se nepodařilo sehnat náhradní prostory, duchovní aktivity naší církve v Jablonném skončily. Bohoslužby byly nakrátko obnoveny v roce 1968 v zasedací síni městské záložny. Zákaz jejího používání v roce 1969 ukončily konání bohoslužeb v tomto místě.
Jejich účastníkům byly zasílány pravidelně pozvánky na veškeré aktivity konané na půdě letohradského sboru, ale až na ojedinělé výjimky nenašly odezvu.

Historie kazatelské stanice Žamberk

Kazatelská stanice v Žamberku byla založena 11. července 1940 Bedřichem Tréglem, kazatelem sboru v Horní Čermné. Za účasti 20 členů ze Žamberka byl zvolen čtyřčlenný výbor kazatelské stanice. První bohoslužby se konaly 21.července 1940 a vykonal je vikář Josef Voborník. Bohoslužby se konaly zprvu pravidelně každou neděli v 10 hodin, posléze byly přeloženy na odpoledne a jejich konání bylo omezeno na každou druhou neděli. Cestování bylo opět dobrodružné - jediným spolehlivým dopravním prostředkem bylo za každého počasí jízdní kolo. Stalo se tradicí, že v kazatelské stanici Žamberk kázali vždy kazatelé nebo hosté, kteří vykonali dopolední bohoslužby v Kyšperku. Velkou pomocí během celého fungování sboru byla obětavost Josefa a Anny Rumlových, kteří sloužili jako dobrovolní kostelníci a bratr Ruml vedl kroniku kazatelské stanice v Žamberku.
Největší návštěva byla zaznamenána roku 1953 při příležitosti evangelizačního adventního shromáždění, celkem 145 osob. Téma "Kristus plný Ducha Svatého" bylo vykládáno řadou kazatelů i laických členů různých denominací. Zpěv zajišťoval početný pěvecký sbor z Třebechovic.
V šedesátých a sedmdesátých létech byly příležitostně konány ekumenické bohoslužby za účasti 5 církví. Od roku 1951 se v Žamberku konaly i biblické hodiny pro dospělé, výuka náboženství a nedělní škola. V důsledku administrování letohradského sboru byla tato duchovní služba v roce 1963 ukončena.
Biblické hodiny pro dospělé byly obnoveny v roce 1996, biblické hodiny pro děti v roce 1999, bohužel pouze na několik let. Počátek dalšího století byl ve znamení postupného útlumu církevních aktivit, který souvisel s postupným odchodem starých členů sboru. Po smrti sestry Anny Rumlové bylo konání bohoslužeb v Žamberku ukončeno a žamberští dojíždějí na bohoslužby do Letohradu. I nadále se konají biblické hodiny pro dospělé v místním penzionu pro seniory, kde žije několik členek sboru.

Historie Farního sboru (kazatelské stanice) v Králíkách

Králicko bylo po staletí převážně osídleno německy mluvícím obyvatelstvem , které se v době reformační hlásilo k evangelíkům. V Králíkách byl evangelický kostel i kazatel. V době protireformace část německých evangelíků odešla za hranice. Z e sousedního Lichkova odešel mimo jiné i Jan Raschke, který v Nízkém založil exulantský evangelický sbor.
V 19. a 20.století se evangelický duch celé oblasti znovu oživil. V Králíkách byla založena kazatelská stanice, která patřila luterskému sboru v Černilově, na počátku století byla postavena fara, kostel a přilehlý sál. Evangelíky byli především obyvatelé německé národnosti. Po skončení druhé světové války bylo německé obyvatelstvo na základě Benešových dekretů vystěhováno.MNV v Králíkách vyzval letohradský sbor, aby převzal prozatímní správcovství osiřelých církevních budov a inventáře.
13.července 1945 se konalo jednání za účasti zástupců místní správy, letohradského sboru a dosavadního luterského faráře Samuela Morávka, který králický sbor spravoval od ledna 1945. Kyšperský farář Josef Voborník byl jmenován národním správcem, fara a sál byla převedena naší církvi a kostel Československé církvi husitské.
2.prosince 1945 byla v Králíkách ustanovena kyšperským sborem kazatelská stanice. Byl zvolen její předseda a pětičlenný výbor. Na konci roku 1946 odešel Samuel Morávek do Bratislavy a veškerá agenda byla převedena do kyšperského sboru. Pokračovala výuka náboženství 1x týdně n a dvou místních školách a konaly se pravidelné nedělní bohoslužby, jednou měsíčně sloužil kyšperský kazatel, zbylé neděle pak předčitatelé.
Na konci roku 1947 nastoupil do kazatelské stanice vikář Josef Procházka. Ten v těžkých podmínkách obětavě pečoval o nově vznikající náboženské společenství. V Červené Vodě se za jeho působnosti vytvořila kazatelská stanice z přistěhovalých evangelíků, v sousedním Písařově fungoval filiální sbor patřící pod Farní sbor v Zábřehu na Moravě.
V roce 1956 byl v Králíkách zřízen samostatný Farní sbor s kazatelskými stanicemi v Červené Vodě a Písařově, který byl vyčleněn ze sboru v Zábřehu. V roce 1958 odešel vikář Procházka do důchodu a od téhož roku spravoval sbor farář Josef Valenta. Ten odešel roku 1963. Králický sbor osiřel a již tehdy bylo jasné, že tento okrajový sbor zřejmě nebude do budoucna kazatelsky obsazen.
V dalších letech byl spravován z Letohradu, což v tehdejších dobách znamenalo obtížné cestování, neboť dostupné bylo pouze vlakové spojení. Přesto se konaly 2x měsíčně biblické hodiny a každou neděli bohoslužby, a to na všech třech místech. Letohradský kazatel zajížděl sloužit v neděli pouze 1x měsíčně a po zbylé neděle sloužili předčitatelé nebo vypomáhali hosté. Letohradští organizovali 1x ročně hromadný zájezd na evangelizační dny, aby podpořili tamní společenství.
Přes usilovnou snahu sborový život v Králíkách pomalu ustával. Na konci 80.let bylo ukončeno konání bohoslužeb a králičtí evangelíci byli v neděli dopravování na bohoslužby do Červené Vody. Roku 1996 byl Farní sbor v Králíkách sloučen rozhodnutím výročního sborového shromáždění obou sborů s Farním sborem v Letohradě. Zachovány zůstaly kazatelské stanice v Červené Vodě a Písařově. Roku 1997 byly prodány sborové budovy v Králíkách do soukromého užívání.
Postupně v důsledku vysokého věku členů se vylidnily bohoslužby i v Červené Vodě a zdejší kazatelská stanice byla zrušena roku 1999. Z dříve početného sboru tak zůstala kazatelská stanice v Písařově, kde dodnes funguje společenství věřících a jsou konány každou neděli bohoslužby.

Kunvald - kolébka Jednoty bratrské

V této obci nám po Jednotě bratrské zůstala památný domek "Na sboru" a podle pověsti ještě bratrská lípa u čp.77. V prvních letech po vzniku ČSR se domek stal majetkem ČCE ve správě Synodní rady.
Roku 1923 uspořádaly všechny evangelické církve ve dnech 16.-17. června na tomto místě slavnostní shromáždění, kterého se účastnilo několik tisíc lidí. Vzhledem k nepřízni počasí (podle kroniky "lilo jako z konve") byl druhý den uspořádán náhradní program v žamberecké sokolovně a hotelu Modrá Hvězda. Do Kunvaldu se vypravili jen ti nejodvážnější, ale dorazili pouze pěší. Koňské povozy uvízly v blátě.
Další zaznamenanou událostí bylo požehnání sňatku, neboť se konalo roku 1942 po téměř 500 letech. Po druhé světové válce se na domku vystřídalo několik správců - Josef Ruml ze Žamberka, manželé Vondráčkovi z Litomyšle, Jan Jonas z Litomyšle a Petr Šilar z Letohradu.
Bohoslužby se v Kunvaldě od počátku padesátých let konaly 2x měsíčně a zajišťovala je Československá církev husitská. Náš kazatel zde zajišťoval výuku náboženství.
3.března 1957 se konaly jubilejní oslavy Jednoty bratrské v Kunvaldě za účasti mnoha věřících. Při této příležitosti přednášel mimo jiné náš význačný teolog J.L.Hromádka. 7.července 1957 se na stejném místě konal sjezd evangelíků za účasti asi 7000 věřících. Účast by byla mnohem vyšší, ale zvláštní vlaky , které měly být vypraveny z Prahy a Brna, byly na poslední chvíli zakázány. Slavnostní řečníci byli synodní senior Viktor Hájek, profesor F.M.Dobiáš a farář Rodr z Rokycan. Místní evangelíci zajišťovali po celou akci pořádkovou službu, neboť MNV se netajil svým nezájmem. Letohradský farář Zbyněk Honzal převzal roli průvodce včetně výkladu.
Od roku 1967 byly naší církví slouženy v Kunvaldě každou pátou neděli v měsíci bohoslužby. V letech 1986-1992 byla budova pro rozsáhlou rekonstrukci uzavřena. Za její úspěšné provedení patří dík správci Petru Šilarovi, členů sboru a obětavým lidem mimo církev. V září roku 1992 se konaly slavnostní bohoslužby při příležitosti znovuotevření budovy, při kterých kázal synodní senior Pavel Smetana. Současně byla zpřístupněna výstava věnovaná J.A.Komenskému.
Během 90.let probíhaly další stavební akce, např. zavedení vodovodu. Roku 1999 se jich aktivně zúčastnili i hosté z partnerského sboru v Annapolis. Poslední velká akce se v Kunvaldu konala roku 1998 při oslavách 540.výročí založení Jednoty bratrské. I když sešlo z plánovaného divadelního představení, které se nakonec konalo v Letohradě, většina účastníků oslav domek "Na sboru" navštívila.
V současné době je správcem domku obec Kunvald.