23.11.2008 - Matouš 25,14-30


Příběh podobenství o hřivnách či talentech je nám dobře znám. Dokonce se dostal i do běžné mluvy. A tak všichni dobře víme, že talent - přeneseno z finanční oblasti na rovinu obraznou - znamená nadání, obdarování (občas se říkává obdarování od Pána Boha), čili: jistý vklad vložený do určitého člověka, který je nutno rozvíjet, cvičit, prohlubovat, aby přinesl užitek, nezakrněl a nezůstal bez povšimnutí, aby toho obdarovaného naopak odlišil od ostatních lidí a učinil jej známým, slavným či bohatým, př. aby jej vedl ke službě druhým, t.neobdarovaným.

Je nám známo, že na talentu je třeba pracovat - a někdy velice tvrdě a od časného mládí - jinak nepřinese své ovoce a stane se jen ztracenou možností. Známe mnoho lidí, kteří o svůj talent dobře pečovali a mnohonásobně jej rozmnožili, ale víme i o takových, kteří neměli dost píle, nadšení či dostatečně dobré podmínky, aby svůj talent zúročili. Takoví lidé jsou někdy nešťastní a zahořklí, trpce litují promarněné příležitosti. Chápou to jako své selhání, ano někdy i jako křivdu, která se na nich udála a kterou již nelze napravit. Jejich talent - nepěstován - zakrněl a oni zůstali jen obyčejnými a průměrnými lidmi. Mají pocit, jakoby o něco přišli, jakoby jim bylo něco odňato. Tak vlastně vyznívá rovněž konec našeho podobenství. Kdo má, tomu bude dáno a přidáno. A tomu, kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.

Ale, bratři a sestry, je to skutečně to správné pochopení našeho příběhu? Jsou těmi talenty míněna opravdu určitá nadání? Někdo je má a někdo nemá? Nebo má každý nějaké jiné? Je náš život skutečně dopředu nastaven na určitou dráhu, a když se od ní odchýlíme, pak jsme jej vlastně promrhali, či žili jaksi nedokonale?

V našem podobenství nejde o různorodost talentů a vposledu ani ne o jejich velikost. Jde o jeden veliký vklad, který je vložen do každého. Máme jej každý - třebaže v různé míře a každý podle svých sil. Ano, každému z těch tří služebníků byl svěřen. Žádný nevyšel naprázdno, i když každý byl zatížen jinak, jinou měrou. O co tedy jde? Jde o něco, v čem mají služebníci prokázat svou věrnost pánu. Jde o něco, co již pán započal, co již nějak rozmnožil a nemůže to svěřit jen jednomu. Je třeba vést to dál určitým směrem, dál rozmnožovat. Jde o něco, co ještě není hotovo, co pán z určitého důvodu opouští a nemůže či nechce to vzít s sebou. Jde o něco, co má pokračovat i za jeho nepřítomnosti. Ale co je to, co máme všichni, jak zde jsme, společné, co bylo do nás vloženo - byť každého jinou měrou?

Tato otázka nakonec není v podobenství odpovězena, a tak může každý odpovědět trošičku jinak. Jeden řekne, že je to víra. Dar, který nám byl svěřen a který nemáme užívat jen ke svému užitku, ale rozvíjet jej, aby sloužil i ostatním, aby získával druhé. Jiný řekne, že je to poznání Boha. Vklad, který nám teprve umožňuje rozpoznávat Boží lásku a milosrdenství a odpovídat na ni živou vírou. Ještě jiný poví, že je to slovo Boží. Poklad nesmírné ceny, který nemá být zakopán, ale má být vynášen mezi naše bližní, zúročován v našem každodenním drobném svědectví.

Ale ať už tento velký Boží vklad do nás nazveme a pochopíme jakkoli, každopádně jde o věc nesmírné ceny, která je svěřena naší odpovědnosti. Z našeho podobenství vidíme, že nakonec nejsou tolik podstatné naše schopnosti či velikost obdarování. (I když na první pohled to vypadá, že pán již dopředu toho posledního služebníka dobře odhadl, a po právu mu svěřil nejméně. Ovšem i to málo mělo tak velikou cenu, že můžeme stěží předpokládat, že by pán riskoval a svěřil svůj majetek vědomě služebníku nehodnému.) A tak to, na čem nakonec nejvíce záleželo, byl vztah služebníků k pánovi a jejich pochopení či nepochopení pánova záměru. Aby byl služebník oceněn jako dobrý a věrný, nestačí, aby uchoval nedotčeno, nerozkradeno či neztraceno to, co mu bylo svěřeno. Dobrý a věrný služebník se snaží svěřené rozmnožit. Tím pádem ovšem také mnohdy riskuje ztrátu. Mnohý jen s vypětím všech sil neztratí i to svěřené. Ano, někdy také prohraje a všechno jeho úsilí vyjde nazmar. Ani jeden z těch dvou oceněných služebníků neměl předem zaručeno, že jim to všechno vyjde, že nebudou muset předstoupit před svého pána s prázdnou.

Dobrý a věrný služebník neodmítá přijmout svěřenou odpovědnost, i když jistě s bázní a třesením. Nikde není řečeno, že ti první dva služebníci se pána také nebáli. Jistě také prožívali úzkost, jak obstojí. Ovšem ta jejich bázeň byla toho druhu, jako u jiných Bohem povolaných služebníků- proroků či apoštolů. Ta jejich bázeň byla rodnou sestrou víry a živitelkou toho činorodého neklidu, který jim nedovolil spočinout, dokud je pán nepředvolal ke složení účtů. Kdežto strach třetího služebníka byl spíše ustrašeností způsobenou ne tolik strachem před pánem, zda před ním obstojí, ale spíše strachem z trestu, strachem ze sebe sama, že svou odpovědnost neustojí. Tento strach jej nepoháněl, ale naopak brzdil, udržoval v pasivitě a nečinnosti, o níž někdy říkáváme, alespoň nic nepokazí. Ve svém pánu viděl v první řadě přísného a obávaného soudce, jehož spravedlnost chápal jako krutou a nelítostnou. Jeho strach v něm udusil veškerou lásku a nedovolil mu poznat svého pána ve velikosti jeho slitování, důvěřovat jeho velkorysosti. To ti první dva služebníci dokázali vidět svého pána jako spravedlivého, úctyhodného a laskavého. Proto se jejich strach nezvrhl do té zmrazující a umrtvující podoby.

A tak s konečnou platností vidíme, že tím hlavním rozdílem mezi těmi dobrými a věrnými služebníky a tím neužitečným není počet talentů ani množství dovedností, ale toliko jejich vztah k pánu. Sluha, který svého pána miluje, netráví svůj čas toliko zkoumáním svých práv a povinností, ale bez odkladu jde a koná. Je schopen udělat pro svého pána mnohem víc, než by se dalo podložit jeho pracovní smlouvou. Jedná totiž především podle hlasu svého srdce, jedná z lásky. A ta člověka vyvádí z ohrady vystavěné z příkazů do svobody odpovědného rozhodování podle vůle svého pána. V jeho intencích.

Bratři a sestry, my často stojíme na místě toho třetího služebníka. On nic zlého neudělal. Nic nepokazil. V pořádku vrátil svému pánu svěřený talent. A přece byl shledán nehodným vejít v radost svého pána. To ta naše opatrnost nám zamyká ústa, když máme vydat živé a pravé svědectví. Bojíme se, abychom si nezadali, aby v nás lidé neviděli bláznivé fanatiky či podivné sektáře. To náš strach, co bude zítra, zda budeme mít všeho dost, zda budeme mít to pohodlí, na které jsme si již zvykli, uzavírá naše peněženky a učí nás rozhodovat, kdo si naši pomoc zaslouží a kdo si za svou bídu může sám.

Na druhou stranu nás ovšem naše jednostranné představy o Pánu Bohu ukolébávají a dovolují nám věřit, že je s nám všechno v pořádku, když nic neděláme a že na sebe můžeme být dokonce pyšní. Zapomínáme, že náš Pán je rovněž spravedlivý a přísný soudce, který také s námi jednou vejde v počet.

Ano, Pán Bůh je vskutku láskyplný, dlouhoshovívavý a mnohého milosrdenství, ale právě toto vědomí nás má vést k radosti z jeho veliké důvěry v naši věrnost, k vynalézavé podnikavosti se vším, co do nás bylo vloženo, nikoli k tomu, že budeme na jeho dobrotu hřešit a složíme ruce v klín. Nesmíme se chovat jako rozmazlené děti, které nechtějí sdílet majetek svého otce s druhými, sobecky si ho nárokují jen pro sebe, ale když přijde řeč na práci a odpovědnost, tak se rychle stáhnou do ústraní a vymlouvají se, že jsou na to ještě příliš malé, že nemají potřebné schopnosti. Takovému dítěti by nikdo skutečnou odpovědnost ani nesvěřil. Takové dítě se samo nevědomky připravuje o to největší – o radost. Radost ze sdílení, radost z uznání nebeského Otce a konečně se může připravit i o tu radost největší, ve které všechna ta pozemská uspokojení a potěšení najdou skutečné a pravé naplnění. Amen.

Modlitba: Milostivý náš Pane, děkujeme Ti za jistotu, že s Tvou pomocí a za Tvého vedení se můžeme odvážit i my, lidičkové bojácní a nerozhodní, do všech životních rizik a nejistot. Děkujeme za talenty, které nám svěřuješ i za důvěru, kterou do nás vkládáš. Prosíme, uč nás rozpoznávat své schopnosti a dej jich užívat Tobě ke cti a chvále a všem kolem nás k užitku a radosti. Amen.