9.3.2014 - kázání Renaty Popelářové na 1Kor 15*12-26


Dnes je první postní neděle, do Velikonoc jich zbývá ještě pět. Začalo nám druhé adventní tj. očekávací období – a řekněme si na rovinu, že na rozdíl od toho vánočního si s ním nevíme až tak úplně rady. Vánoční advent je úplně jiný, má své rituály jako adventní věnec na dveřích a na stolech, zapalování svíček, úklid a zdobení bytu, pečení cukroví… a své vyvrcholení spojené se štědrovečerním stolem, na kterém je každý rok totéž, stromeček, na kterém visí každý rok ty samé ozdoby a pod kterým snad nejsou každý rok ty samé dárky (asi si někteří z vás teď vzpomenou na knihu Bylo nás pět). Ale to stejnost je důležitá, vrací nás do doby, kdy jsme se těšili na vánoce jako děti, nemohli se dopočítat, kdy už budou.

Vánoční advent a vánoce samé zkrátka mají svou atmosféru radostného očekávání, které máme my křesťané spojené s narozením Spasitele. Velikonoce jsou na tom jinak. Lidové zvyky velí barvit vajíčka a vyzdobit byt kraslicemi či slepičkami, ale to až v sobotu, na poslední chvíli.  Římskokatolická církev má adventní velikonoční období propracované do detailu, od půstů až po liturgické barvy, v naší evangelické tradici žádné milníky velikonočního adventu nejsou.

Jak tento čas vyplnit? Na co se těšit? A jsme u toho. Velikonoce, to je moment ukřižování Ježíše Krista. Lze se na něj těšit? Těšit se na krutou smrt člověka, který nás přišel spasit? To dost dobře nejde. Není tedy divu, že postní doba v reformovaném prostředí byla nasáklá vinou. Zemřel za nás, za naše hříchy. Zemřel za moje hříchy.

Stačí se podívat do našeho zpěvníku – typická vánoční píseň se nese v duchu čas radosti veselosti, narodil se Spasitel. Typická velikonoční píseň je pochmurná, popisující odpornost hříchu a krutost Kristovy smrti. Jako by se tady zastavil čas. Velikonoce jsou o smrti. A ve stínu kříže se nám ztrácí pohled do prázdného hrobu.

Je to přirozené. Smrt si představit dokážeme, každý z nás se s ní ve svém životě už setkal. Bere si naše přátele, trhá naše rodiny, mění naše životy. V životě jsou dvě věci jisté, říká se, smrt a daně. Před daněmi se utéci dá, třeba na Kajmanské ostrovy, ale před smrtí neuteče nikdo. Smrtí vše končí, vše, o co člověk usiluje. Kdo prošel v její blízkosti, zcela přehodnotí své priority, aspoň to každý tvrdí. To, co se zdálo být životně důležité, už nestojí za úsilí. Člověk je vyrovnanější, klidnější – uvědomí si, že od narození žijeme ve stínu smrti, která nás dříve či později dostane.

Apoštol Pavel to vidí jinak. Kde je smrti tvé vítězství, kde je tvůj osten, vysmívá se. Jeho život se převrátil vzhůru nohama, když potkal toho, který smrt porazil. Nemůžeme říci člověka, protože Ježíšovo lidství končí ukřižováním. Člověk zemřel na kříži. Z mrtvých vstává někdo úplně jiný. Pro Pavla je ukřižování důležité, ve stejném listu říká, já nechci znát nikoho jiného než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.  Ježíše, syna tesaře, který kázal o království Božím, mluvil v podobenstvích a vyzýval k obrácení a následování, ale Pavel přechází mlčením.

V jeho listech nenajdeme nic o tom, co bylo před velikonocemi. Pro Pavla celý příběh ukřižováním začíná, ne končí, a vzkříšení je úhelný kámen jeho víry. Vzkříšený Kristus, který ho oslovil na cestě do Damašku. My máme zkušenost setkání se smrtí, Pavel se vzkříšením. Víru ve vzkříšení staví jako základní kámen pravdivosti křesťanství – není-li vzkříšení, jsme lživí svědkové, neboť svědčíme o něčem, co není. Zavádíme lidi na scestí. Jsme ti nejubožejší z lidí, protože stavíme svůj život na sebeklamu. Co zbude z Ježíše bez vzkříšení? Učitel etiky a dobra.

Nic proti tomu, ale takových bylo v historii lidstva mnohem více. To není nic přelomového. Jenže vždycky se to vztahuje k nějakému benefitu – za dobré chování znovuzrození v lepší společenské pozici nebo boží přízeň tady na zemi, která se projeví ve štěstí a hojnosti. Nic takového Ježíš nesliboval. Naopak upozorňoval své učedníky, že jejich život nebude jednoduchý. Tvrdil, že je spása a život, že skrze jeho oběť Bůh odpustí hříšníkům. Kdo v něho věří, nezahyne, ale má život věčný. Pravdivost jeho slov nebyla stvrzena na kříži – kdepak, v ten moment se stal jedním z mnoha, kteří slibují víc, než dokáží splnit. Mesiáš, který měl osvobodit židovský národ, skončil špatně. O tom nepochybují kolemjdoucí, ale ani učedníci, kteří ho znali nejlépe. Nebyl tím, za koho se vydával. My mysleli, že to je Mesiáš, notují si učedníci na cestě do Emauz. Mysleli, říkají v minulém čase, teď už si to nemyslí. Křížem pro ně Ježíšova cesta skončila. Až důkaz vzkříšení je vrací zpět a dává Kristovým slovům novou optiku.

Jak můžete říkat, že z mrtvých vzkříšení není, ptá se apoštol Pavel, když je na to více než 500 svědků, mnozí jsou ještě naživu a svědčím o tom také já. A pro ty, kdo by snad ještě něco namítali, s matematickou úporností vyvozuje: není-li z mrtvých vzkříšení, nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li vzkříšen, vše bylo jen klam a naše víra je ubohá. Vzkříšení je ta křižovatka, na které se dělí ti, co věří a ti, co nevěří. Je-li vzkříšení, nemusíme brát smrt zas tak vážně, protože byla už jednou přemožena a bude přemožena zase, jako poslední nepřítel.

Ať vás radost z tohoto vítězství provází po celou postní dobu. Amen.