18.4.2014 Izajáš 52*13-53*12


Postava trpícího Hospodinova služebníka se nám překrývá s postavou Krista vydaného k potupné smrti na kříži. A není to náhoda. Třebaže různí vykladači spojují s tím Izajášovým obrazem některé starozákonní osobnosti nebo v něm vidí sám Izrael – jeho pozůstatek, který osvědčil věrnost Hospodinu i v babylonském zajetí, přece ho žádná z těch postav nenaplnila tak dokonale a beze zbytku jako Ježíš v pašijním příběhu. Zdá se mi dokonce pravděpodobné, že také Ježíš sám postavu Hospodinova Služebníka dobře znal a nechal se jí ve svém poslání inspirovat a nést. Pak je možné, že jeho roli naplnil vědomě, že když vstupoval do velikonočních událostí, měl ten obraz rovněž na mysli. Ale to není tak podstatné. Důležitější je, že nám tu prorok přibližuje pochopení Ježíšovy smrti, jak je přijala první církev a které pak pevně zakořenilo v křesťanské tradici. Snad nám ten obraz pomůže uchopit myšlenku zástupné Kristovy oběti za druhé v její největší hloubce a přijmout ji pro svou spásu.

Hospodinův služebník, jak nám ho představuje Izaiáš, je bezejmenný trpící téměř zbavený lidské podoby. Je tak znetvořen, že už ani není jasné, zda je to ještě člověk. V jeho zjevu už není vůbec nic, na čem by si někdo zakládal. Pohled na něj budí úděs. Lidé jím pohrdají a vyhýbají se mu. Štítí se ho. Kvůli jeho stavu v něm vidí velkého hříšníka. Myslí si, že ho takto potrestal sám Bůh, a tím jej také vyloučil z lidské společnosti i z obecenství se sebou. Ano, je to hřích, co služebníka tak zohyzdilo a znetvořilo. Ale ne jeho vlastní, nýbrž hřích druhých, který schytal a neodrazil, ale přijal na sebe, a tím přemohl. Ne vlastní viny, ale viny ostatních jej stáhly do propasti hanby a opuštěnosti. Přesto se nebrání, nechce se dovolávat spravedlnosti, neboť dobrovolně přijímá úděl velikonočního beránka, který zemřel proto, aby přežili ti, kdo byli v domě poznamenaném jeho krví. Význam jeho smrti není zřejmý na první pohled. Proto jsou tolik vidět ti, kdo se nad ním pohoršují či se dokonce posmívají. Jeho oběť pochopí až ten, koho se bezprostředně dotkne, kdo spatří, že je skropen jeho krví. Ten, kdo si sám v šokovaném prozření uvědomí, že právě jeho přispěním, místo něj umírá nevinný. A nechá se tím zahanbit. Zmlkne – zakryje si ústa, protože na to už není, co říct. Není k tomu co dodat. Zakrytí úst bylo gesto, kterým dal najevo ten, kdo byl na soudu usvědčen, že se už nebude hájit, že uznává svou vinu.

A to je jeden z podstatných momentů tohoto dění: Hospodinův služebník nezacpává ústa svým protivníkům násilím. Nepřemáhá je váhou rozumových argumentů, nezastrašuje mocí svého vlivu, nýbrž zahanbuje vlastní obětavostí tak, že sami zmlknou a změní svůj pohled na jeho dílo – přemoženi jeho nezištností. Bez toho zahanbujícího prohlédnutí by nebyli schopni přijmout svou odpovědnost za křivdy spáchané na druhých, svou zpronevěru vůči Bohu. (A mnozí toho nejsou schopni ani tak…) Ale právě kvůli těm, kdo dospějí až k proměně svých životů, je ta obětavá odevzdanost Hospodinova služebníka tak nevyhnutelná. Proto ji Bůh přijímá, ano sám ho k ní vede, aby tak zachránil mnohé.

Takto podivuhodně se projevuje Boží spásná vůle. Ne v tom, že Bůh jako přísný soudce trvá na splacení dluhu, bez ohledu na možnosti dlužníka, nebo že sám záměrně trestá nevinného pro cizí viny, jen aby bylo učiněno zadost jeho spravedlnosti. Takovým směrem někdy vedou teologické úvahy ve snaze o přesné vystižení významu Božího díla smíření. Jenže to je pro nás vždy znovu zahaleno tajemstvím, které jen částečně poodhalujeme, když se nás dotkne osobně, když prožijeme ono zahanbené zmlknutí tváří v tvář Kristově ponížení, a poté osvobodivou radost. Ano, cestu spásy prošlapává Hospodinův služebník svým utrpením za druhé. Ale sám ji přijímá, neboť v ní rozpoznává jedinečný Boží záměr a chápe ho jako dobrý a vítězný – pro sebe i pro druhé.

Bratři a sestry, je pro nás mnohdy těžké přijmout, že někdo něco udělal za nás a že to udělal jinak, než jak bychom si to představovali. Je těžké uznat, že sami neumíme najít cestu k Bohu a potřebujeme, aby nám ji někdo ukázal, ano, aby nás na ni přivedl. Jenže pokud nepřijmeme ten Boží způsob smíření, pokud nepřijmeme Kristovu oběť jako jedinou možnost záchrany ze všeho, co nás všelijak svazuje, znelidšťuje a odvádí od podstaty našeho bytí, pak budeme stále jen bloudit ve svých představách o dobru, aniž bychom je skutečně poznali, budeme zkoušet cesty tolikrát prošlapané, které se však neosvědčily, budeme toužit po opravdové lásce, ale nebudeme ji schopni přijmout. Otevřme se proto Kristovu dílu smíření, zmlkněme před jeho odzbrojující obětavou láskou, přijměme svou neschopnost sami se vymanit ze svých vin a nechme se proměnit Božím Duchem k pravému lidství.

Trpící Hospodinův služebník otevřel nový rozměr života. V Boží moci ukázal cestu, která prolamuje kruh zla, nenávisti a odplaty, umožňuje snést křivdu, nedrat se o své právo a vést k smíření tím, že druhým nebudeme vyčítat jejich viny, ale budeme je nést s nimi. Ano, ta cesta spásy není Kristovou obětí uzavřená, ale naopak nabídnuta jeho následovníkům k dalšímu praktickému použití. Obětavá láska a pokorná služba je tím nejlepším způsobem, jak žít svůj život, jestliže chceme dojít skutečného naplnění. A nemusí to znamenat vždy utrpení, ponížení a vyloučení. Vždyť kolik radosti a zbohacení přináší sdílení s druhými, účast na dobrém díle, pomoc někomu potřebnému. A i když třeba někdy přijde i to utrpení, nepochopení blízkých či posměch okolí, má taková cesta svůj nejhlubší smysl, který ji už předem činí požehnanou, ano vítěznou. Tedy, pokud je to vskutku cesta v Boží moci, z Hospodinova pověření. Ne všechny takové jsou. Trpící služebník na ní uspěl právě proto, že se plně otevřel Božímu určení a rezignoval na vlastní přání a představy. My to tak stoprocentně nedokážeme. Ale ani nemusíme. To největší vítězství již bylo vybojováno. My máme vést ten svůj životní zápas inspirováni a zmocněni Kristovým dílem smíření. Ta cesta Hospodinova služebníka je již předem označena jako úspěšná. Bůh sám se k ní přiznává, pověřuje své věrné k účasti na svém díle spásy a sám je také dokonává tam, kde na to již nestačí. Nehleďme na ni tedy lidskýma očima a nenechme se znejistit, ale dejme se vést Kristovým příkladem a nést jeho obětavou láskou. Amen.