1.6.2014 - 2 Timoteovi 2, 11-13


Dnešní slova Písma zní tak trochu jako dětská říkanka. Jsou jasná, rytmická a dobře se pamatují. A právě o to jde nejprve. Abychom si ty základní pravdy víry dobře pamatovali, mohli si je kdykoliv vybavit a přeříkat. Naučme se tedy spolu s Timoteem ty zásadní články víry.

Jestliže jsme s ním zemřeli, budeme s ním i žít. Zemřít s Ježíšem znamená život. Jenže jaká je ta smrt, která vede k životu? Apoštol Pavel v epištole Římanům vyjadřuje tuto jednoduchou rovnici trochu obšírněji: Ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu. Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít. Vždyť víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje. Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když nyní žije, žije Bohu. Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši. Zemřít s Ježíšem tedy znamená zemřít hříchu. Sestoupit s ním až do těch největších hlubin lidské bídy, vin a odcizení, ano dojít až na sám jejich konec, kterým je smrt, a tam je zanechat, odložit, nenechat je již víc působit.

Zní to úžasně a nádherně. Stačí napnout síly, chytnout se Ježíše a máme vyhráno. Ale tak jednoduché to není. Naše síly nestačí ani na to, abychom se Ježíše uchopili a pevně přidrželi. To On nás musí chytit a přitáhnout k sobě. Pro naši vlastní aktivitu zbývá jen přestat se Mu vzpírat, přijmout jeho dílo záchrany a nechat se jím vést. Pavel celý ten svůj výklad do Říma, který jsme četli, předznamenal vysvětlením, že hříchu jsme zemřeli, když jsme byli pokřtěni v Krista Ježíše, v jeho smrt. To je ten okamžik naší smrti k životu s Kristem. Náš křest. Obmytím vodou se nám dostalo ujištění o konci – smrti našeho starého života v hříchu a vině, a zároveň o přijetí na milost, k novému životu s Kristem. Již nyní, uprostřed tohoto světa, smíme mít podíl na Kristově vítězství a vzkříšení, smí platit i pro náš život, mohou určovat všechno naše jednání a rozhodování.

Smrt s Kristem chápeme však také zcela konkrétně jako vyústění našeho osobního pozemského života. Už se nemusíme bát těch posledních okamžiků svých dnů, neboť je nám zaslíbeno, že v nich Kristus bude s námi a že má pro nás připraven život nový, proměněný, život s ním v Jeho království. Věříme, že jestliže s ním zemřeme, budeme s ním i žít. Tato nadějná jistota nás nese a posiluje zejména ve chvílích, kdy se navždy loučíme se svými nejbližšími, přáteli a známými. Jako jsme s nimi byli v Kristu spojeni v tomto životě, tak se nadějeme, že ani smrt nemůže toto životní obecenství víry a lásky přervat, jestliže jsme je žili spolu s Kristem, pod jeho mocí a v jeho následování.

Jestliže s ním vytrváme, budeme s ním i vládnout. Další zaslíbení ještě stupňuje to první. Bůh nám v Kristu nedává jen drobné dary, ale přebohatou hojnost, skutečné životní naplnění. Po vládě s Kristem toužili synové Zebedeovi, jeho učedníci. A Ježíš jim slíbil, že budou pít kalich, který on pije, a budou pokřtěni křtem, kterým on je křtěn. Nevěděli, oč žádali. My už to víme. Také na nás má být Ježíšova odpověď naplněna. I nás si Kristus povede do své slávy cestou osvědčení, vytrvalosti a následování. Jeho cesta je cestou kříže, odevzdání se Boží vůli, cestou služby a oběti. Jedině na této Jeho cestě se můžeme naučit vládě, která odpovídá pravidlům jeho kralování. Vždyť kdo chce být mezi jeho věrnými první, musí se stát služebníkem všech. Životní cesta, která začíná smrtí s Kristem, nevede růžovým sadem s umetenými cestičkami. Je to však cesta s Ježíšem, cesta tím, co on před námi prošel a probojoval a v čem slavně zvítězil; tedy cesta, která má zaslíbení života a vede k naplněné a slavné budoucnosti v Božím království.

Toto zaslíbení má ovšem i svou protiváhu ve varování: Zapřeme-li ho, i on nás zapře. Co jsou všechny možné životní útrapy a bolesti, strádání či pochybnosti proti představě, že bychom mohli vypadnout z Kristovy lásky, že bychom snad mohli být odpojeni od zdroje pravého a plného života, že by se naše smrt stala tou poslední a konečnou stanicí našeho bytí. Taková přestava je vskutku strašná a děsivá. Náš Pán nás však nechce strašit, ale připomenout nám naši odpovědnost před Jeho tváří. Protože i když ze svých vlastních sil nedokážeme udělat naprosto nic pro záchranu a naplnění svého života, přece je tak často napínáme k jeho rozvrácení a vyčerpání. Než bychom nechali sami o sobě rozhodovat někoho jiného, byť to byl náš dobrý Pán, náš milující Otec a obětavý Spasitel, raději se vydáme cestou jeho rozmělnění a vyprázdnění. A nemusí to být totální odklon od víry, vědomá a vyslovená zrada. Může to být pozvolné scházení z cesty víry, drobné kompromisy, pošilhávání po té široké a snadné cestě, po pozlátku konzumního života, po slávě, bohatství a moci, které nabízí tento svět. Nemůžeme se proto ohlížet zpět – jako Lotova žena, ale je třeba nechat se zcela prostoupit a proměnit tím novým, co v nás Kristus tvoří. Nechat si vtisknout nový způsob myšlení i jednání, nové hodnocení všech věcí.

Naše rýmovačka víry však nekončí varováním, ale radostným ujištěním, které navzdory vší lidské logice svědčí o nekonečné moci Boží milosti a lásky. Do pravidelného rytmického střídání: jestliže – pak najednou vpadá drobná disharmonie. Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe. To je skutečné evangelium. Boží milost a láska jsou větší, než Jeho spravedlnost. Jeho milosrdenství daleko převyšuje i tu největší lidskou vinu, i to nejbolestnější selhání. A co víc! Naproti naší nevěrnosti a nespolehlivosti ještě více vyniká jeho velikost a sláva, bohatství jeho smilování a plnost jeho odpuštění. Boží vůli k spáse člověka neohrozil ani lidský hřích a vina. V Kristově kříži a vzkříšení to prokázal nadmíru jasně. A tato jeho spásná vůle platí a trvá - nyní tím spíše a tím více. Je to veliká naděje pro každého z nás, kdo umdléváme a ochabujeme ve své víře, kdo se necháváme strhávat svými pochybnostmi a strachy. Ale je to rovněž veliká naděje pro ty, nad nimiž si zoufáme, pro něž sami naději mít nedokážeme, které vidíme již jako propadlé smrti a zmaru. I pro ně platí Boží věrnost. I je chce Bůh zahrnout do svého stáda, přivinout do své otcovské náruče. Toto evangelim si nesmíme nechat pro sebe, nesmíme ho druhým zamlčet. Ať zní i naším prostřednictvím, našimi ústy a našimi životy, že nikoli lidská dokonalost, nýbrž Kristova oběť otevírá dveře Božího království. A otevírá je všem, bez rozdílu. Amen.