6.7.2014 - kázání Václava Skalického ke svátku M. J. Husa na 1Pt 4,14-17


„Blaze vám, když vás lidé budou nenávidět a když vás vyloučí, potupí a vymaží vaše jméno jako proklaté pro Syna člověka“, vyhlašuje Ježíš v horském kázání svým učedníkům. „Blaze vám, jestliže jste hanobeni pro jméno Kristovo“, píše apoštol Petr nebo někdo jeho jménem raně křesťanským sborům v Malé Asii, které začínají pociťovat nepřízeň pohanské společnosti a státní moci. Někdy na podzim roku 1414 si stejná slova poznamenal Mistr Jan Hus do osnovy své obhajovací řeči na kostnickém koncilu. V jeho poznámkách figuruje tato citace jako poslední a na rozdíl od ostatních zůstává nerozvinuta, nevyužita. 
     Neodvážil se snad přirovnat sám sebe k trpitelům pro Krista tváří v tvář reprezentaci celého tehdejšího křesťanstva? Nebo chtěl text jen tak nechat vyznít na závěr jako memento, v předtuše jak celá jeho pře skončí? Nevíme. Víme však, že svou řeč přednést nemohl, místo učené disputace ho čekal inkviziční proces, kde jako obžalovaný směl pouze odpovídat na otázky soudních komisařů. Učenec vzývající Boží pravdu a Kristův zákon byl odstraněn jako škodlivý plevel církví, která se také zaštiťovala Kristem, ale od dob svých počátků se změnila k nepoznání. Z chudého společenství pronásledovaných narostla v dobře promazaný, materiálně zajištěný stroj, v obruč držící pohromadě celou mocenskou pyramidu středověku.
     Jako chudý venkovský mladík netoužil Jan Hus po ničem jiném, než se stát co nejrychleji jedním z koleček tohoto mocného mechanismu. A to zcela pragmaticky, jak přiznal, „aby se měl dobře a lidé ho měli v úctě.“ Co se stalo, jak se to stalo, že se průběhu své slibně rozjeté církevní a univerzitní kariéry stane hlasitým kritikem a reformátorem, který je nakonec veden s kacířskou čepicí na hranici, asi zůstane obestřeno tajemstvím. Nesvěřuje se s žádným zjevením, mystickým zážitkem, zlomovým bodem svého života. Nebyl povahou excentrik, notorický buřič, nakonec v ničem co učil, nebyl originální ani první. Hloubavost o své víře, vlastním životě a světě okolo, snad pomalé, ale vytrvalé zrání jeho osobnosti, poctivost k sobě i druhým, pečlivost, pracovitost – vše za působení Božího slova, to je zřejmě základem, na kterém stojí jeho pozoruhodný životní příběh.
     Platí to stále, že je pozoruhodný? Pro osvícence Voltaira byl Hus jen náboženský fanatik temného středověku. 0Nedojde jednou naše společnost vnitřní upřímností k podobnému závěru? Netuším, jakým způsobem se o Husovi dnes učí na školách. Mě učili, že to byl sociální reformátor, v podstatě revolucionář usilující o něco na způsob komunismu, také český vlastenec brojící proti vlivu Němců, propagátor češtiny, do které vnesl háčky a čárky, český literát a skladatel písní. Nic z toho není úplně vycucané z prstu, ale s takto formulovaným výčtem jsme na nejlepší cestě se se skutečným Janem Husem zcela minout. Předřadíme-li předevše jako uvozující formuli, že všichni mají být poslušni Zákona Božího, pak kráčíme k setkání s reálnou postavou. 
    Jistě, ze své kazatelny v Betlémské kapli kritizoval majetkem bobtnající církev, hamižné panstvo, nepoctivost řemeslníků a lichvu. Ovšem nikdy ho nenapadlo zpochybnit tradiční rozdělení společnosti na duchovenstvo, panstvo a obecný lid podle hesla:“ty se modli, ty ochraňuj, ty pracuj.“ Všichni ve společnosti mají své určené místo, svůj úkol, který mají řádně plnit.
    Podobně Husovi nebylo lhostejné, jaké je národnosti, především však celý život usiloval, aby český národ jako součást křesťanského světa opravdu přijal evangelium a žil podle něho. „Raději mám dobrého Němce než zlého Čecha, i kdyby šlo o mého rodného bratra.“ Není bez zajímavosti, že mezi jeho příznivci bylo též nemálo nemálo německých učenců a jeho souborné dílo bylo poprvé vydáno právě v němčině. Kázal a psal česky ne kvůli nějaké vášnivé lásce k rodnému jazyku, ale aby co nejvíce zpřístupnil biblické poselství tehdy ještě většinově negramotné společnosti a polovzdělanému domácímu kněžstvu. Používání diakritiky k tomu mělo být jen drobnou pomůckou. Stejně tak skládání českých bohoslužebných hymnů, které měly duchovně povznést účastníky latinských mší.  Co jsme se však neučili a co zřejmě nevěděl ani zmiňovaný Voltaire, je, že Hus dokázal být vtipný, měl smysl pro ironii, s nadhledem uměl popíchnout své vážené kolegy na univerzitě a shazovat i sám sebe. Připojme k tomu jeho zálibu ve hře v šachy a portrét nezvladatelného fanatika s planoucíma očima začne velmi rychle ztrácet kontury. Snad drobné plus u většinové veřejnosti…        
    Věřící menšina by s Husovým poselstvím snad zápasit nemusela, pokud už pominuly konfesní šarvátky. Božím zákonem, kterému má být vše podřízeno, rozuměl poselství Písma, církev zbavil její svatozáře a neomylné autority. Institucionální církev s papežem a kardinály pro něj nebyla totožná se svatou církví obecnou, ve kterou věříme, ani s Kristovým tělem. Hlavou církve je pouze Kristus, každý duchovní (ale i světský vladař) pozbývá svou legitimitu, je-li ve stavu těžkého (smrtelného) hříchu. Poslušnost vůči církvi, ale i panstvu, je pouze podmíněná.  Bezpodmíněčná je pouze vůči Božímu zákonu. Tyto myšlenky, byť přejaté od oxfordského učence (a také kacíře) Jana Viklefa, nám znějí sympaticky, moderně. Lze ovšem též pochopit, že v pevných středověkých mantinelech v sobě skrývaly výbušný potenciál. Nikdo nemá poslouchat člověka v žádné sebenepatrnější věci, která se příčí božskému přikázání. Podřízeným duchovním i laikům je dovoleno rozvážně zkoumat příkazy představených, z nichž žádný není bez chyby. Když představený zle přikazuje nebo zakazuje, má ho poddaný, když poznal, že zle zakazuje nebo přikazuje, podle zákona lásky pokárati jako bratra. Může tak ovšem učinit jen ten, kdo nad druhého vyniká ctností. 
     Zde by člověka mohlo napadnout, jak na tom byl sám Hus, který z kazatelny (což bylo tehdy nejvlivnější masové médium) ostře a peprně tepal neřády - od kupců na tržišti až po papeže. Jaké to měl Jan Hus u Boha, to nevíme a také nám do toho nic není. Faktem je, že i když se s tím nikde nechlubil a neprokazoval, ani jeho největší odpůrci na něm žádný mravní škraloup nemohli najít. I v Kostnici je souzen jako ctnostný křesťan hájící však bludnou nauku. 
     Vrátíme-li se ještě k Husovu pojetí poslušnosti, možná nás překvapí, že krom Božího zákona při posuzování vstupuje do hry i přirozený lidský rozum. „Kdyby mi papež nařídil pískat na píšťalku, stavět věže, šít a tkát šaty nebo nadívat jitrnice, neměl by můj rozum usoudit, že mi papež nařídil hloupost? Proč bych nedal v této věci přednost svému názoru před výrokem papežovým?“ Říká se, že Hus v lecčems předběhl svou dobu (a také na to doplatil), skoro se chce však říci, že je (třeba ve věci poslušnosti) nadčasový. Všichni, kteří se kdy hájili, že se podíleli na zločinech jen proto, že poslouchali rozkazy, by měli s Husem problém. Velmi často se ve svých kázáních a listech odkazoval na příběh ze Skutků apoštolských, který jsme slyšeli v prvním čtení. Nejvyšší duchovní autorita Židovstva apoštolům pod hrozbou nejtvrdších trestů zakazuje učit o Ježíšovi. „Boha je třeba poslouchat, ne lidi“, zní odpověď Petra a apoštolů. Popravě se vyhnou jen na radu moudrého rabiho Gamaliela: “Nechte tyto lidi a propusťte je. Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo, pocházi-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit – nechcete přece bojovat proti Bohu.“
    V Kostnici na podobnou radu nedali, ani nevíme, zaznělo-li tam něco podobného. Nejspíše ne, s kacířem nikdo nechtěl mít nic společného, ostatně - bylo to nebezpečné. Přesto lze říci, že ve zkoušce času mistr Jan obstál. Obstál, protože se snažil poctivě následovat Ježíše Krista, jak jen dovedl. Silou své vůle, nasazením svých schopností, ctnostným životem a ohromnou statečností. Budiž nám v tom příkladem. Amen.