10.8.2014 - kázání Davida Najbrta - 2K 5*14-21


Nedávno jsem odpovídal tazatelce z Českého statistického úřadu na nejrůznější otázky z oblasti životní úrovně. Mnoho z nich bylo pro naši situaci formulováno až překvapivě: jestli si můžeme dovolit mít doma alespoň dva páry bot. Jestli si můžeme pro děti dovolit koupit ovoce alespoň jednou za týden. Jestli máme pračku.

Otázky, které zřejmě všichni z nás považujeme za zbytečné, a napadne nás spíš, že Český statistický úřad asi spadl z višně. Nepohybujeme se v prostředí, kdy by takové otázky byly relevantní. Kde by takovýto standart byl vůbec otázkou.

Takovou nouzi si dovedeme představit jen jaksi za obzorem našeho nadstandardního života. U těch jiných, druhých, u bezdomovců, u sociálních případů, u těch nepřizpůsobivých.

Nakonec právě takovéhle otázky jakoby z jiného světa nás mohou zarazit a zastavit v našem zajištěném rozmachu a obrázku našeho světa, který bývá tak plochý, protože jej vídáme z našeho sobeckého úhlu pohledu, dodat reálnou perspektivu.

 

V dotazníku jsme pak přešli k otázkám týkajícím se zaměstnání. Počítač neznal kolonku farář, ale spokojil se s položkou „duchovní“. Opravdový oříšek potom představovala otázka na hlavní činnost firmy. S paní tazatelkou jsme to nakonec nechali být s tím, že si vzpomene, co tam vyplnili s katolickým farářem z okresu HK, kterého jí počítač také vybral k průzkumu.

Přišlo mi docela dobré, že – aspoň z pohledu ČSÚ – jsme ekumenicky provázáni tak, že máme stejný předmět podnikání a stejnou hlavní činnost firmy.

Pak jsem se sám zamyslel, jak bych odpověď co nejstručněji formuloval, kdybych nebyl vázán položkami v kolonce. Mohli bychom mluvit o bohoslužbách, katechezi, diakonii, svátostech, Bibli a dohadovat se, jak a proč a kam co zařadit jak nic nevynechat a neupozadit a zase třeba nepřecenit.

To by se ovšem do žádné kolonky nevešlo a snad by to ani někdo, kdo se nepohybuje v církevních kruzích, ani nepochopil. Nevím nakonec, co se tam u naší firmy objevilo – zřejmě nějaká duchovenská činnost. To je ovšem zase jen formální a prázdná nálepka, kterou může nalepit církvi někdo, komu je vlastně její činnost lhostejná a k ničemu ji ve svém životě nepotřebuje.

 

Nakonec jsem byl za tuto otázku vděčný, protože mě přiměla pokusit se formulovat odpověď na hlavní činnost křesťana, respektive společenství křesťanů sám pro sebe a dnes tedy i pro vás.

Nejprve je třeba si uspořádat a utřídit o čem, respektive o kom má býti řeč. Otázky v dotazníku míří samozřejmě k instituci, tedy k instituci lidské, v našem případě k ČCE. Pokud si ale máme začít odpovídat, musíme se zabývat církví Kristovou – tedy něčím z pohledu statistiků velmi vágním, ovšem z pohledu víry tím rozhodujícím.

Někdo může být formálně členem ČCE (například), a přitom mít jen velmi mlhavé povědomí o tom, co býti křesťanem znamená. Možná by se za křesťana ani sám neoznačil. Nebo si pod tím představuje nejrůznější vedlejší věci, často třeba jen prázdný povrch tradice, bez opravdového obsahu víry.

Když se podíváme na církev Kristovu – ta sice není registrována u Ministerstva vnitra a nezapadá do lidských kategorií – právě u ní můžeme hledat odpověď a až potom zjišťovat, jak a v čem odpovídá naše lidská instituce rozměrům Božího království, a snažit se jim ji co nejvíce podřídit.

 

Církev Kristova je společenstvím všech křesťanů bez ohledu na církevní příslušnost. Je společenstvím všech, kdo jsou opravdu údy těla Kristova. Nejde zde o splnění nějakých podmínek závislých na našem výkonu nebo na tom, že jsme celý život nebo aspoň v tom minulém roce nezlobili.

Církev Kristova je společenstvím všech, když si připomeneme dnešní biblický text, všech, které má ve své moci láska Kristova. Jde o „nás, (píše apoštol), kteří jsme pochopili, že jeden zemřel za všecky, a že tedy všichni zemřeli; a za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal.“

Pro příslušnost k církvi Kristově je rozhodující pochopení Velikonoc, pochopení toho, že Ježíš zemřel a vstal a proč – tedy co to znamená pro nás. Všimněme si, že to zde vlastně není ani tak otázkou víry, ani otázkou, nad kterou by rozumoval intelekt, ale otázkou vnímání světa, vnímání sebe sama v tomto světě, vnímání nasměrování světa i nasměrování svého vlastního života.

 

Ve světě fyziky a statistiky je jednou z rozhodujících sil gravitace, neviditelné pole, kterým každý hmotný předmět ohýbá prostor kolem sebe. A hmotné věci jsou si blíž a blíž, pokud jim v tom nebrání síly jiné.

Zjednodušeně a prakticky pro nás gravitace znamená, že můžeme stát, sedět, ležet, že se můžeme normálně pohybovat, žít tak, jak jsme uzpůsobeni.

 

Možnost příslušnosti k církvi Kristově má každý. Kristus zemřel za všecky. Za všechny bez výjimky. Každého má ve své moci lásky Kristova. My všichni žijeme v silovém poli moci Kristovy lásky.

Příslušníkem církve Kristovy je pak ten, kdo tohle nahlédl a směruje svůj život podle siločar tohoto pole. Ten, komu Pán Bůh otevřel oči, ten, kdo si Pánem Bohem nechal otevřít oči a vidí, jak je to všechno doopravdy. Ten, kdo v tomto novém pohledu vidí, že život pro sebe nedává smysl. Že smysl má žít život ne sobě, ale tomu, kdo pro nás zemřel i vstal z mrtvých.  

Lidská měřítka, tak jak jsme byli zvyklí svůj život nahlížet, jak jsme byli zvyklí rozeznávat vzorce a vektory a zákonitosti a síly tohoto světa kolem sebe, tato naše lidská měřítka se pak v tomto novém pohledu ukazují jako pokřivená a k ničemu, i když jsme si třeba tolikrát mysleli, jak se podle nich vyznáme a jací jsme machři, kteří životu rozumí a mají ho přečtený.

Všechna naše lidská měřítka jsou postavena na hlavu ve světle moci Kristovy lásky. Jeho smrti a vzkříšení. Křesťanem jsem, pokud tohle vím a podle toho se orientuji, i když se ještě třeba tolikrát stavím na hlavu, nebo sebou plácám jako ve stavu beztíže, i když jsem Kristovou láskou stavěn pevně na nohy.

 

Všechny moje hlouposti i chytráctví, úlety i pády, všechno zlé, co jsem vyprojektoval a vyprodukoval i všechno dobré, co jsem rozbil, všechno, co jsem já, Pán Bůh se sebou skrze Krista, skrze jeho smrt a vzkříšení smířil. A my se stáváme novým stvořením.

Novým, neporušeným, nezkorumpovaným. A také stvořením v nových rozměrech.

 

Tolik k tomu, co je tou firmou, jejíž činnost nás zajímá. Jejím majitelem je Pán Bůh, jejím zakladatelem jako Bůh Stvořitel a nový Tvořitel, jejím jednatelem jako Ježíš Kristus, který pro nás zemřel a vstal, jejím tajemníkem, který všechno tajemně uvádí do pohybu Duch svatý. My nejsme akcionáři této firmy, Pán Bůh je jejím 100% vlastníkem. Co tedy vlastně jsme?

My nemáme vlastnické právo, přesto jsme podílníci. Podílníci na tom, co nám Pán Bůh daroval. Smíme být účastníky smíření, ve kterém Pán Bůh usmířil to, co člověk rozvrtal a zničil.

A my jsme dokonce pověřeni. Moc Boží, moc Kristovy lásky, celá moc Ducha svatého je nám svěřena, abychom sloužili tomuto smíření, které Pán Bůh uskutečnil v Kristově smrti a vzkříšení.

Tomu máme sloužit, to máme zvěstovat, toho máme být posly. To je hlavní činnost naší firmy. Všechny činnosti ostatní musí být tímto poměřovány. Všechno ostatní vychází z toho, že víme, že žijeme v silovém poli moci Kristovy lásky.

 

A ještě k našemu vztahu k firmě. Není to podnik, který by vykořisťoval své zaměstnance. Který by člověka zotročoval. Apoštol Pavel to formuluje v dopise Galatským: v Kristu nejsi otrok, ale syn. A když syn, tak i dědic.

V tomto smyslu je to rodinný podnik, kde jako bratři a sestry spolupracujeme na díle našeho Otce. Pod vedením a podle příkladu našeho Mistra Ježíše.

A nakonec jsme opravdu dědicové – svou smrtí a vzkříšením nám Pán Ježíš odkázal Boží království.

 

A tak jen přijměme moc Kristovy lásky, Kristus pro nás všechno udělal, dokonce za nás zemřel a ve svém vzkříšení otevřel nový život i pro nás. Tak se otevřme pochopení tohoto smíření. Apoštol Pavel prosí i nás: dejte se smířit s Bohem. A staňme se podle jeho výzvy také posly tohoto smíření a zvěstujme ho druhým a prosme je pokorně právě tak.

A pokud budeme opravdu žít v silovém poli Kristovy lásky, dostanou správné rozměry i všechny další otázky v dotaznících našeho života. Nouze druhých se stane nouzí naší lásky, potřeba potřebných se stane potřebou naší, potřebou naší lásky, kterou máme z lásky Kristovy.

To všechno díky smrti a vzkříšení Pána Ježíše Krista. AMEN