7.9.2014 - Lukáš 6*17-26


V čase brzy po sametové revoluci přišly mnohé zásilkové obchody s nápadem zasílat lidem dopis s blahopřáním, že se stali šťastnými výherci hlavní ceny – většinou nějakého auta. Příjemce takového přání se většinou nejprve zaradoval, ale vzápětí mu v nitru zablikal výstražný majáček a začal se ptát: Proč právě já? Není v tom nějaký chyták? Stojí ta věc vůbec za to? Pak většinou zjistil, že si musí něco objednat, aby byl zařazen do slosování o tu úžasnou věc, někam se přihlásit či něco někam poslat. Nakonec takový šťastlivec došel k tomu, že za takových podmínek o zmíněnou cenu vůbec nestojí, neboť její získání je vlastně velice nejisté.        Podobně rozporuplné pocity může mít člověk, který slyší poprvé Ježíšova blahoslavenství. Rozdíl je ovšem v tom, že Ježíš je neurčuje komukoliv, jehož adresu může lehce získat a kdo mu bude ve svém důsledku nějak prospěšný. Kristus blahopřeje svým učedníkům. Adresuje svá blahoslavenství těm, kdo již vědí, jaký jejich Mistr je a tuší, co je jeho posláním; blahoslaví ty, kdo vzali vážně jeho slova a přemýšlejí nad tím, jaký dopad mají pro jejich životy.

Však také blahoslavenství nestojí v celku evangelia hned na začátku, třebaže jsou jasným vyhlášením Božího pozvání k dobré a radostné budoucnosti, která svou znamenitostí prozařuje již tuto všelijak nesnadnou přítomnost. Blahoslavenství zaznívají až po několika kapitolách, až po prvním, a přece dostatečně zřetelném seznámení s Ježíšem jako Božím Mesiášem. Až když je zřejmé, že přináší zvěst o Božím království slovy i činy všem, kdo ji chtějí přijmout. Až když je naprosto jasné, že ten, kdo blahoslavenství vyslovuje, není žádný bláhový snílek, který lakuje skutečnost na růžovo, nýbrž bojovník za Boží pravdu a spravedlnost. Je to Služebník Hospodinův, který přišel do světa jako jeho Zástupce, ale přitom stojí v jedné řadě s bezmocnými a bezprávnými, s hříšníky a vyděděnci, se všemi, jimž se život nějak zašmodrchal, a oni nevědí, co s ním, a bije se také za jejich věc. Ježíš vyslovuje blahoslavenství ve chvíli, kdy už je naprosto jasné, že nejsou jen krásnými slovy nebo planými sliby, nýbrž naší aktuální skutečností.

            K čemu je vůbec takové blahopřání dobré? V běžném životě pomáhá podtrhnout význam určité události nebo stavu, kterého jsme dosáhli, uvědomit si, kde stojím v této chvíli a kam bych mohla či měla směřovat. Ukazuje mi, že se o mě někdo zajímá, raduje se se mnou z mého štěstí a přeje mi dobré. Stejně tak mohou Ježíšovi učedníci poznat, že jejich Mistr a Pán dobře ví o jejich situaci a vnímá ji jako dobré výchozí postavení pro vstup do Božího království. I když sami si na svém místě určitě nepřipadají nikterak důležití, Ježíš je učí vidět jejich hodnotu před Bohem, a tím i význam uprostřed ostatních. Pro Pána a Stvořitele světa jsou důležití nikoli tím, co ve svém životě získali a jakého postavení se domohli, nýbrž svou úctou k Němu, svou důvěrou v Boží svrchovanou vládu nad každou mocí a silou, třebaže pro ně samé se to právě teď v jejich údělu nezdá být příliš významné. A nezáleží na tom, že tu úctu a důvěru možná již dávno ztratili, a až teď ji znovu získali zpět – díky Ježíšovým slovům a činům. Naopak: tím lépe. Neboť tím více si budou vážit Božího slitování, když si uvědomí, že si ho ze své strany ničím nezasloužili.

Proto také Ježíš oslovuje shromážděné posluchače jako ty nejnižší a nejpotřebnější. Nepřichází jen s nějakou lacinou duchovní útěchou, ale ukazuje k převratné změně, kterou s sebou Boží království přináší. Vidí konkrétní nouzi člověka a vyslovuje ji v těch nejnaléhavějších příkladech. V nich se ovšem může najít snad každý. I když třeba právě teď není v tak těžké situaci, aby třel bídu s nouzí, plakal či hladověl, byl nenáviděn či pronásledován pro víru, přece již sám alespoň něco málo z toho někdy prožil, nebo se s tím setkal v příběhu někoho blízkého či známého.

Ale nejde o to objevit, které blahoslavenství odpovídá právě té mojí situaci a přivlastnit si jeho konkrétní zaslíbení. Spíše si máme uvědomit, že ani to, co se nám právě zdá neřešitelné a nepohnutelné, ani ta nejhorší nouze, sebevětší životní tíha, to nejtěžší zoufalství, či nesnesitelná vláda zlých okolností, nic z toho nemůže člověka spoutávat donekonečna. Bůh začíná konat své dílo právě mezi těmi nejpotřebnějšími a mění jejich úděl. A to zcela konkrétně: Ježíš uzdravuje, zbavuje zlých sil, přináší odpuštění a smíření, otevírá novou životní cestu, na jejímž konci čeká Boží království ve vší dokonalosti. Tam už nebude žalu, ani nářku ani bolesti, tam již budeme přebývat v Boží přítomnosti a slávě.

Ale začíná to už tady a teď. S Ježíšem to neskončilo. Naopak. On posílá své učedníky pokračovat v díle, které sám konal. Vyzbrojuje je k tomu svým Duchem, svým slovem i příkladem. Boží dílo uprostřed těch nejpotřebnějších pokračuje a vnáší závdavek Božího království do našeho světa. V Ježíšově době vzniklo kolem jeho evangelia společenství, ve kterém se - pod váhou Kristova nároku - měnil dosavadní pořádek věcí. A úplně stejně se to v církvi děje dodnes. „Boží láska tu přikrývá nouzi duchovní a bratrská láska zahání nouzi hmotnou.“ Chudí se radují z poselství o příchodu Božího panování, plačící jsou potěšováni, hladoví syceni, pronásledovaní se veselí z možnosti mít podíl na Kristově údělu. A všichni společně jsou dokladem toho, že království Boží mezi námi roste a sílí. Jistě, ne vždycky a všude, ale tu a tam se moc Boží lásky probourává i mezi nás.

Aby nám lépe vynikla podstata blahoslavenství, jsou k nim připojena obdobně vystavěná běda určená bohatým, sytým, vysmátým a slavným. Tedy lidem na výsluní života. Ani to ovšem nejsou situace, které by nám byly důvěrně známé. Snad se dokonce lépe vžijeme do postavení těch ne-vyvolených. Proto si však ještě nemůžeme myslet, že se nás ta varování netýkají. Jsou to opět krajní polohy, do kterých se nám má zcela konkrétně promítnout postoj člověka na míle vzdáleného Božímu království, člověka který je sám sobě mírou i cílem, a tedy vlastně sám sobě bohem. Jeho neštěstím není jeho majetek a skvělé postavení na žebříčcích tohoto světa, nýbrž jeho uzavřenost slovu evangelia, jeho neschopnost uslyšet pozvání k širšímu a hlubšímu rozměru života než jen tomu materiálnímu. Ten je mu milejší proto, že si jej může zajistit vlastními silami a penězi, a tak nemusí být nikomu nic dlužný, natož pak za něco vděčný. To je to největší životní pomýlení, když člověk zapomene na radost z daru života, který nemůže, ale ani nemusí splácet, když se připraví o potěšení, jaké přináší vděčnost, odpuštění a smíření, když odmítne všechny ty hluboké duchovní dary, které dávají životní rovnováhu mnohem stabilnější než jakékoliv vnější zajištění. Pán Ježíš nezatracuje bohatství jako takové, ale nezakrývá, že ten, kdo ho má, to má před Bohem mnohem těžší, neboť je ve velkém pokušení očekávat více od něj, než od Pána Boha samého.

Ježíš vyslovil při pohledu na své učedníky jak blahoslavenství, tak i běda. Jedno pro povzbuzení a podbínutí k novému životu ve světle Božího království, druhé jako varování, abychom nepřestali být ve střehu a nezačali se spoléhat více na vlastní síly než na Boží dary. Obojí nám má být pomocí na naší cestě víry. Nejdeme po ní sami. Máme kolem sebe bratry a sestry a Pána Ježíše Krista uprostřed, před sebou mnoho svědků, kteří ten dobrý boj již vybojovali a výhled na nebeskou cenu, která je naší motivací, posilou i nadějí. Hle, jaké dobro, jaké blaho smíme prožívat!