5.10.2014 - Genesis 2*4-9, 15


Člověk jako koruna stvoření, vytvořená k Božímu obrazu. Tak jsme zvyklí slýchat příběh o stvoření světa. Šestý den tvůrčího díla Stvořitele nebe i země končí zasazením člověka do právě vytvořeného světa, který mu má být dobrým domovem. Přitom také člověk dostává jedinečný úkol nad Božím stvořením panovat.

Jenže o kousek dál čteme jiné vylíčení Božího stvořitelského díla. Část z něho jsme právě slyšeli. Má se za to, že je to druhá zpráva o stvoření napsaná nezávisle na té první. V ní je pořadí jakoby obráceno. Bůh tvoří nejprve člověka, a teprve pak zahradu, do níž člověka postavil. Od člověka se tu začíná, nepřichází na řadu až jako poslední ze stvoření. Ale přestože jsou obě zprávy tak rozdílné, to zásadní je v nich stejné: Hospodin vytvořil dobré místo k životu pro člověka. Právě k němu nasměroval celé své stvořitelské dílo – ať už to vezmeme z jakéhokoliv konce. Bez člověka by všechno ostatní stvoření nemělo smysl. Ta druhá zpráva to paradoxně ještě zdůrazní: Teprve s člověkem je vše další utvářeno a pustá a nehostinná země se mění v nádhernou zahradu. Člověk je tedy v obou zprávách velmi důležitý, ano důležitější než ostatní stvoření. To je to první, co se v obou zprávách navzájem potvrzuje.

To druhé je úkol člověka: obdělávat a střežit ten svěřený životní prostor. Dál pracovat na jeho rozkvětu a rozhojňování a ochraňovat jej před vším, co by tomu chtělo bránit nebo Boží dílo kazit. Jistě, v první zprávě je řeč o panování nad vším živým i celou zemí. Ale na obou místech – když je čteme s porozuměním - jde stejně o dobrou správu Božího stvoření – to je ta pozitivní strana každého vládnutí. A že ta negativní – touha po moci a sebeprosazení třeba i na úkor druhých – že to není to, co je tou pravou náplní dobré vlády, na tom se asi shodneme. A také na tom, že lidé mají sklon vybírat si mnohdy spíše to zlé (protože jim osobně se to zdá pro ně dobré) než to správné. Ale to už jsme ve 3. kapitole Genesis a tak daleko dnes nemíříme…

Takže toto dvojí je jinými slovy vyjádřeno v obou zprávách a jde tedy o něco zcela zásadního. Smíme vědět, že tu na světě nejsme náhodou, ale z Boží lásky k člověku a s jasným posláním. Zatímco ta první zpráva je poetickým vyznáním víry v Boha Stvořitele a oslavou jeho dobrého díla, ve druhé jde o představení toho, kým člověk je. Po tom prvním, krásném a slavnostním uvedením člověka do právě stvořeného světa, je to druhé vylíčení poněkud překvapivé.

Člověk je pouhý prach, avšak zformovaný Božíma rukama a povolaný k životu Jeho dechem. Představa prachu není příliš příjemná, je spojená se zmarem, zánikem, či přinejmenším špínou. Prach není tvůrčí materiál jako hlína. Je nesoudržný, snadno se rozptýlí, člověk sám by z něj vlastníma rukama nic nevytvořil. Prach připomíná křehkost a pomíjivost člověka. To, co ho drží pohromadě, co mu dává život, není z něho. Není jeho zásluhou, ani nějakou zvláštní schopností, že tu k něčemu je a může dál rozvíjet to, co mu bylo dáno.

Prach zároveň ukazuje na spojitost člověka se zemí. V té první zprávě je to naznačeno už v názvech. Člověk se hebrejsky řekne adam, země je adama. Tady se to zdůrazňuje tímto obrazem. Přesto, že je člověk správcem země a jejím ochráncem, je zároveň její součástí. Není vytvořen z čehosi lepšího, ale naopak on je prach ze země. Bez Božího tvůrčího zásahu není ničím. Mimochodem: o kus dál je řeč o tom, že Hospodin stvořil také všechna zvířata a ptáky ze země. O prachu se tam už ale nemluví. Zjevně tedy nejde o materiál, ze kterého byl člověk utvořen, ale o jeho kvalitu. Jsme součástí stvoření, pevně do něj zasazeni, ale již od počátku křehcí a zranitelní, nestálí a nejistí. Nad ostatní stvoření člověk nikdy nevynikal svou bytelností či snad nesmrtelností. To nám má naše tělesnost připomínat, abychom snad nezpychli a nechtěli se nad ostatní stvoření povyšovat.

A přece je tu jakýsi zvláštní přístup k člověku. Jen u něj se totiž říká, že mu Bůh vdechl v chřípí dech života. Jen jeho rozdýchal k životu tak jedinečným způsobem – osobním kontaktem. A v tom bude i nadále spočívat slabost i síla člověka. Pokud zůstane se svým Stvořitelem ve spojení, pokud nepřeruší to životodárné spojení, jeho křehkost mu nebude na překážku. Naopak bude jeho motivací, důvodem vymýšlet, jak ji posílit, jak spojit síly s druhými, nespoléhat jen na sebe sama. Pokud však odmítne, připraví se o tu základní podporu, kterou do života dostal, půjde životem jen na půl dechu, jakoby trvale přidušen.

Jen Božím dechem dostává člověk možnost stát se živým tvorem, doslova duší živou. A v tomto dýchání se má dít celý jeho život. Jako nádechem přijímám nový dech, tak musím také vydechnout, abych mohla v žití pokračovat. A tak je to se vším v životě. Přijímáme, abychom mohli vydávat, navracet, co jsme přijali, a pak zas znovu brát nově oživené, zbohacené k dalšímu výdechu, k dalšímu životnímu kroku. Z Boží vůle, z Boží lásky jsme, stáváme se duší živou. Při vší tělesné křehkosti stále jakoby nakročené k rozplynutí jsme jedinečná stvoření s úžasným posláním. Můžeme stále více souznívat s Božím tepem nebo si chtít určovat svůj vlastní rytmus. Nemáme v sobě Boží jiskru, kterou stále rozdmýcháváme. Božího Ducha musíme vždy znovu přijímat, aby v nás konal Jeho dílo. Nemáme ho trvale a neodvolatelně.

Ten zvláštní přístup k člověku znázorňuje také Boží nabídku partnerství s člověkem. Stvořený svět nabízí prostor pro dobrý život ve společenství. A to nejen s druhými lidmi, ale i s naším Tvůrcem. K hodnotným vztahům, a tedy i k plnosti lidství patří odpovědnost. Člověk dostává vše potřebné pro svůj život, včetně schopnosti i úkolu život dál rozvíjet. A nadto má možnost svobodně se vyslovit k Boží vůli tak, jak ji mohl poznat. Proto je uprostřed rajské zahrady mezi ostatními stromy plodícími dobré ovoce k jídlu vysazen kromě stromu života i strom poznání dobrého a zlého. O tom druhém bude vzápětí řečeno, že z něj člověk nesmí jíst. Od počátku svého života tak člověk dostává možnost žít v Boží blízkosti, ale může ji rovněž odmítnout, hledat si sám jinou cestu.  Může přijmout svá omezení, ctít hranice, které jsou stvořením dány, nebo využít svou svobodu proti Stvořiteli.

Chasidský rabín Bunam, když se ho zeptali, co to znamená být moudrý, doporučil mít v jedné kapse kabátu lístek s větou: „Kvůli mně byl stvořen svět.“ A v druhé: „Jsem jen prach a popel.“ Být moudrý znamená vytáhnout podle potřeby vždycky ten správný. Kéž nám nechybí moudrost a radost z dobrých Božích darů. Amen.