7.12.2008 - adventní kázání Jiřího Mrázka - Mt 25,1-13


        Jako pár poblázněných družiček. Jako pár bláznivých panen, které pořád něco brebentí o svatbě a nakonec si usmyslely, že bude lampiónový k poctě ženichově. Odběhnou jen tak nalehko do té tmy venku - a ženich samozřejmě nikde. Průvod nepřichází.

Žádných pět moudrých a pět bláznivých: všechny jsou tajně blázni do ženicha, a všechny jsou to třeštidla pošetilá, lehkomyslná, důvěřivá, kdesi pod širým nebem čekající: to je křesťanská církev; blázni pro Krista. Rozumný člověk sedí doma. Rozumný člověk počká, jak to dopadne, aby se neblamoval.

I.

Matoušovo evangelium nám občas řekne předem, kdo je moudrý a kdo bláznivý, skoro jako by prozrazoval pointu předem. Jako by evangelista podceňoval úsudek posluchače a raději měl jistotu.. Ve skutečnosti při bližším ohledání zjistíte, že právě v tom slově moudrý „rozumný“ je klíč k celému Ježíšovskému paradoxu:

- dobrá: stavět na skále, stavět na pevných základech je jasně rozumnější než bez nich. Ale na té skále prý staví, tím rozumnějším má být ten, kdo spoléhá na „tato má slova“ – kázání na hoře, lásku k nepřátelům, blahoslavení bezbranných, na slova nějakého Ježíše, kterého tehdy ještě nikdo pořádně nezná, a koho má za sebou? Zástup, který tu dneska je a zítra nebude. - jistě: rozumné si vzaly s sebou víc oleje. Ale nebylo daleko nejrozumnější zůstat doma? Co je tak rozumného vyběhnout a čekat, čekat na Godota, na někoho, kdo nepřichází. - a začíná to už širokou a úzkou cestou: co je tak špatného na solidní a velké cestě. Když chcete dojít daleko, do velikého města – vyberete si silnici anebo pěšinku, která vede tak leda k nejbližší hájovně? Rozumný člověk se přece svěří jen pořádným cestám.

Prostě Ježíš už od počátku mluví o rozumnosti, a přitom tu běžnou, „racionální“, pragmatickou rozumnost staví na hlavu. Moudří jsou ti, kdo opustili vyšlapanou cestu; moudří jsou pro svět chudí duchem; moudří jsou ti, kdo vyběhli čekat cosi tak nejistého

II.

Starý zákon zná také čekání. Ale Starý zákon si dokáže najít jinší obraz: strážný na hradbách, který vyhlíží svítání. Strážný ve zbroji, který na samé výspě odvážně hledí vstříc budoucnosti. A někde za jeho zády spí ti, které chrání.

Obraz církve je - aspoň v evangeliu - trochu jiný: trochu urousané a trochu unavené družičky, které se choulí u cesty už kdoví jak dlouho a pokud neusnuly, tak pořád ještě brebentí o tom, co ženich a co nevěsta. Ale ve skrytu duše už se ptají, jestli se na ně nezapomnělo a jestli z toho všeho nesešlo.

Bláznivé panny, které vyběhly do palestinské noci, a teď tam postávají, jen s ozdobenou svítilničkou, bezbranné, zranitelné - to je náš obraz.

III

Jenže advent je svátek bláznivých panen.

Všimli jste si někdy jak základní má význam v adventních textech noc, černočerná tma, hra tmy a světla?

Lid tento chodě v temnostech uzří světlo veliké

a bydlícím v zemi stínu smrti světlo zaskví se (Iz 9)

Zatmí se slunce a měsíc ztratí svou záři,

hvězdy budou padat z nebe (Mt 24; Mk 13)

a mocnosti, které jsou v nebesích, se zachvějí

to světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila

noc pokročila a den je blízko (Ř 13)

Tma je pro lidskou existenci jeden ze základních symbolů. Nevidím, tedy nevím. Nevím, kdo ve tmě číhá přede mnou nebo za mnou, nevím, do čeho vrazím na nejbližším kroku. Nevíme, co nás čeká za nejbližším prahem; nevíme, kdo z nás kdy překročí ten práh. Jako ze tmy jsme přišli do života - jako do tmy se díváme, co bude potom. Jako na scénu, která je dosud zahalena oponou.

IV

Uprostřed noci se strhne křik. Uprostřed noci, jako když Izrael měl vyjít z Egypta; uprostřed noci, jako když Pán vstal z mrtvých. Uprostřed noci jsou družičky probuzeny hlomozem a křikem - ale při bližším ohledání to není hlomoz posledního soudu ani řinčení hlídek, nýbrž veselé blábolení svatebčanů. Popěvky z písně písní a cinkot pohárů. Teprve potom světlo ozáří průvod a kdo má nohy, běží vstříc.

V

Přesněji řečeno: ten kdo má olej. Vzbuzené panny zdobí své lampy, dávají do pořádku ten κοσμος uvnitř hliněných svítilniček, a to je rozdělí na pošetilé, které se ukázaly rozumnými, a pošetilé, které pošetilými zůstaly. I ten, kdo by se chtěl sebevíc vyhnout všem alegoriím, narazí nutně na otázku: co znamená ten olej v Podobenství. Co je to na čem ztroskotaly panny bláznivé? A podle konfesí i podle založení budeme odpovídat: dobré skutky, víra, nebo jen pouhá vytrvalost, dlouhý dech...

S jistotou můžeme jen říci, že je to něco tak spojené s námi, s naším já a naším životem, že to nelze vypůjčit ani sdílet. Pro to na prosbu panen jedněch odpovídají druhé „Nemůžeme.“ „Nejde to.“ Zůstaňme pro jednou na této rovině: co kdyby to nedělitelně spojené s námi - bylo skutečně naše já, naše identita. Vypůjčit, přivlastnit, napodobit si mohu v širém světě kde co, ale někde za tím musím být já kterým jsem právě jenom já. Řečeno až na pokraji mystiky: to „já“ je olej, který se má rozhořet vstříc přicházejícímu ženichovi. Uvnitř té chatrné hliněné schránky je cosi, co dokáže vzplanout tak, že dokonce vydává jakés takés světlo. Ale pokud je tomu tak, potom bídný já člověk z nejbědnějších, pokud své já odejdu shánět po obchodech. Potom bídný já člověk z nejbědnějších, pokud si od různých dealerů, obchodníčků a podomních kazatelů nechám vnucovat, kdo vlastně jsem. Místo co bych zůstal a obrátil se tváří k připravené hostině.

VI

Už Origenes kdesi postřehl, že neštěstím těch „pošetile pošetilých“ nakonec nebyl nedostatek oleje, nýbrž to, že v tu nejabsurdnější, nejnevhodnější chvíli někam odběhnou. Místo aby tam zůstaly a vyšly vstříc. Třeba s prázdnýma rukama a třeba s vírou pohasínající nebo už zcela vyhaslé. kdo vyšel, vešel na svatbu - a ženich je příliš velkorysý, než aby měřil výšku plamene a nebo množství oleje. Kdo nevyšel, promeškal setkání.

VII

Teď ovšem můžeme namítnout, že to jim přece poradily panny moudré. Ty moudré trpělivé panny, které představují církev, jim daly nejhloupější špatnou radu. A je to tak nečekané? Je to snad první příklad toho, že právě církev odradila, poradila divně, myslela hlavně na sebe a toho, který přišel, dokázala poslat - v nejlepším případě - do obchodu? Už o zástupu kolem Ježíše čteme, že radil slepému u Jericha, aby nekřičel. A sami učedníci posílali matky s dětmi domů, že dnes se nežehná. Ale kdo zůstal, kdo se dokřičel, kdo se nenechal odradit zástupem kolem něho, našel v tom zástupu skutečně Ježíše (který nekřičí ani hlasu nepozvedá, takže i někdy zanikne v lomozu příliš velkých evangelizací).

Možná, že panny moudré udělaly jedinou moudrou a rozumnou věc za celý život: že samy neodběhly a dostaly se na svou životní hostinu. Víc po nich asi nemůžeme chtít: nezvěstujeme přece sebe, neděláme si iluze o sobě ani o své církvi, mluvíme o ženichu, který je důvěryhodnější než my.

VIII

Co zbývá dodat? Málo. Nám nepřísluší soudit, kdo na hostinu přijde a kdo ne. Naštěstí. Možná budeme překvapeni. Nám přísluší se starat, jestli to o těch bláznivě bláznivých není o nás.

Co tedy zbývá? Maličkost. Vyjít mu vstříc. A třeba vyhořelí a třeba s prázdnýma rukama.

Do kterých dostaneme chléb a víno. Amen.