6.12.2014 - kázání Petra Morée na Marka 1*1-18 - přepsané ze záznamu


Připravit cestu. Rovnat, urovnat v poušti to, co je tam nerovné - nějaká pahorkatina. Izajáš, který stojí na začátku toho vyjití z babylonského zajetí, on stojí na začátku toho našeho čtení z evangelia Markova - a kdybychom to četli z evangelia Lukáše i Matouše, tak by to bylo velmi podobné.

Nový začátek. Hledání, po hledání nový začátek, po putování. Advent je jako čas útěchy, potěšení, protože mají se dít velké věci. My máme naději, jsme přesvědčeni, že to, v čem se nacházíme, v tom zajetí – s Izajášem, že to není to definitivní, že to není to poslední, ale nastává proměna. A proto dnes v tu druhou adventní neděli, když čteme o Janu Křtiteli, tak se zde nějak promítají všechny velké momenty života víry: vyjití, exodus, pokání, očekávání, osvobození, propojení Krista se světem proroků, Mojžíše, Eliáše a Izajáše.

U Izajáše čteme nejdříve o tom, jak je velké to očekávání: vyjdeme z Babylónu, vrátíme se do Jeruzaléma, není zde náš konec, ale Bůh na nás nezapomněl. Dlouhé tři generace v zajetí babylonském, to dlouhé čekání nebylo jednoduché. Trvalo dlouho, naděje uhasly. Ale přesto, když hlásá Izajáš: Potěšte, potěšte můj lid, je v tom veliká síla, protože Bůh zde promlouvá ke svému lidu, aby se připravil na návrat do Jeruzaléma. Věci se začínají měnit. Svěráky té moci polevují, persekuce končí, můžeme se konečně opět nadechnout. Nastává hodina Boží milosti: Bůh nemlčí, Bůh na nás nezapomněl, ale je zde, koná za nás a pro nás. Je to čas naplnění, jeho milosti. Kairos.

A Bůh připravuje cestu k osvobození. Nejsme to my. On na nás myslí. Je to Jeho milost, která k nám přichází. A proto Izajáš mluví o Jeruzalému, o Sionu, o životě v zaslíbené zemi v Boží přítomnosti, kde všechno bude tak, jak si to Bůh přeje.

Bůh přichází a nemůžeme proto vyčkávat. Je čas dát se do pohybu. Je čas připravit cestu, odstranit překážky a vyjít z toho pohodlí našich domovů, i když to nejsou moc svobodné domovy.

Proto u Marka čteme znovu o Izajášovi. Nebo čteme znovu Izajáše. Počátek evangelia Ježíše Krista – a Marek cituje nejdříve z Izajáše. Neříká nic jiného než to, co se děje dnes, co se nám stává, co se nám stalo, je totéž, co se stalo s Izajášem a s lidem izraelským, když vyšli z babylonského zajetí.

Představte si, zkusme se trochu vžít do toho okamžiku, když si Marek sedne k psaní toho svého evangelia. On je první, nejsou žádné velké předlohy. Je první evangelista, který takto činí, (ostatní Matouš, Lukáš, Jan jsou další). On si sedne a tím, že začíná psát počátek evangelia Ježíše Krista Syna Božího, prohlašuje: to Boží zjevení neskončilo. Je tady nový začátek, nové pokračování. My navážeme na to, co se stalo dříve. Bůh na nás nezapomněl. A já vám budu vyprávět o tom, jak se to vlastně stalo a co se vlastně stalo. Tedy příběh Ježíše Krista. Čas Boží milosti není uzavřen, ukončen, že bychom měli žít jen ze vzpomínání, ze vzpomínek, ale neočekávaně je tady pokračování.

A proto na začátku u Marka je třeba svým způsobem zpřítomňovat celý ten tzv. Starý zákon. To znamená: všichni ti svědkové z toho předchozího příběhu lidu izraelského – proroci a další – musí zde být přítomni, když začínáme mluvit o Ježíši Kristu. Proto je zde Eliáš – to je Jan. Ten jeho popis přesně odpovídá tomu, jak čteme o Eliášovi ve Starém zákoně. Je zde Izajáš. Je zde Mojžíš, to vyjití z Egypta, to putování po poušti, to přejití přes řeku Jordán. Všechno tady je, protože je nový začátek, počátek evangelia Ježíše Krista.

Jan Křtitel tedy představuje jakýsi prototyp toho zvěstování z toho dosavadního příběhu. Zosobňuje cestu, kterou Bůh doposud šel se svým lidem. A teď stojíme v okamžiku, kdy přijde nový prorok, nový posel od Boha.

Jan je v poušti u řeky Jordán. Volá k pokání. A lid izraelský z judských krajin, z Jeruzaléma vychází z Jeruzaléma na poušť. Je to obrácená cesta. Nepůjdeme do Jeruzaléma v tuto chvíli, to až na konci toho evangelijního příběhu, ale vycházíme z Jeruzaléma, kde je chrám, na poušť. A zde slyšíme o pokání. Co to je to pokání u tohoto Jana Křtitele? Řekl bych nejdříve, že to určitě není zpytování svědomí. Není to nějaké sebemrskačství, že potřebujeme si uvědomovat, jak jsme špatní, hříšní. Není to především o naší vině, ale je to především o tom, že se vnitřně připravujeme na příchod toho velkého dalšího poslání od Boha, na příchod Ježíše Krista. Přichází nová skutečnost, nová budoucnost, a proto je třeba se vnitřně připravit. Je třeba vnitřně se připravit tak, jak se připravuje Marek na příchod Ježíše, jak se připravuje Jan Křtitel. Tedy zpřítomnit všeho, co známe, ať už z vlastních zkušeností nebo z biblických příběhů a dalších příběhů o Božím působení mezi námi.

S tímto příběhem je vždycky jaksi spojena otázka, jestli tedy ten Jan je poslední prorok ze Starého zákona a teď přecházíme do času Nového zákona, a tudíž Starý zákon s Ježíšem Kristem bude překonán. Řekl bych: spíše bychom měli mluvit o naplnění očekávání. Kristus, o kterém píše potom Marek v dalších kapitolách, Kristus je zosobněním nadějí a vizí vyvoleného lidu, Bohem vyvoleného lidu, a proto je zároveň nový začátek. Ježíš potřebuje Jana Křtitele, protože potřebuje příběh Božího lidu na poušti, v Jeruzalémě, potřebuje ho, aby sám sobě rozuměl.

Jan káže: Za mnou přichází někdo silnější. Nejsem hoden, abych rozvázal řemínek jeho obuvi. Já jsem vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem svatým. Co to je být pokřtěn Duchem svatým? Měli bychom číst dál. Je to pozvánka. Marek je chytrý. Vloží nám něco do hlavy: Aha, něco známe. Ale teď přichází něco nového. Co to tedy je? Takže teprve, až budeme o něco dál, možná až ke konci toho Markova příběhu o Ježíši Kristu budeme vědět, jak to vlastně je s tím křtem Duchem svatým. Každopádně v tuto chvíli můžeme říct: To, co Jan dokáže udělat ve jménu Božím – křtít, volat k pokání – to je ten první krok. To je ta příprava. A nyní, když přichází ten, na kterého čekáme, tak s ním přichází Bůh a Duch svatý, který naplňuje to naše očekávání a otevírá nám nové obzory. Takže to pokání, nový začátek, to naplnění našich nadějí, to souvisí s tím křtem Duchem svatým.

Advent v Janově podání – v Markově podání – očekávání na Ježíše Krista - znamená oprostit se od zbytečných břemen. Ptát se na to, co opravdu potřebujeme. Připravit se, aktivizovat celé své duchovní já, na moment, kdy on – Kristus- přijde do našich krajin. Jít po zdroji, po prameni života, odkud pramení síla do každodenního života

Advent je pozvání: pojďte na poušť. Pojďte, vemte si obuv, možná tak jak Jan, vezměte si oblek, možná tak jak Jan: jednoduše, asketicky, jenom to, co nutně potřebujeme, abychom přežili, a pojďme na tu hostinu. Bůh nás zve. Bůh, Kristus nás zve do svého království. Amen.