11.1.2015 - kázání Václava Skalického k událostem ve Francii na text Exodus 20*1-17 a Matouš 5*21n


„Desatero by se mělo dodržovat!“ Několikrát jsem tuto větu slyšel v okamžiku, kdy se v rozhovoru s někým, kdo do kostela nikdy nezašel a Bibli nikdy neotevřel, narazí na skutečnost, že já, vy, někdo jiný, je křesťan, věřící, pobožný, nábožensky založený, pánbíčkář,…a jak jinak nás lidé nálepkují. Desatero se kupodivu ve společnosti těší nějakému druhu úcty a vážnosti. Snad i proto, že vypadá jednoduše, není dlouhé, stačí na něj deset prstů a zdánlivě se pohybuje v rovině „musíš – nesmíš“. A myslí se jím hlavně ta tři nejkratší…

     Snad si někteří také matně vzpomínají na různé zkrácené a upravené verze v hodinách náboženství, které se snáze učily a daly se odříkávat jako povinná básnička. I já se to v dětství učil – a o to větší bylo mé překvapení po seznámení se s plným zněním. Je to úderný, mocný, slavnostní text, nemající v jiných starých knihách obdoby. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví – něco jako preambule, která nám připomíná: kdeže pouhé příkazy a zákazy, tupá poslušnost, ale vyznačení cesty ke svobodnému životu - poté, co biřicův bič přestal svištět nad hlavou.

    Nevezmeš jména Božího nadarmo – myslel jsem si, že se prostě nemá klít a když si chce člověk ulevit, má použít něco neutrálního, třeba „do prkýnka“. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha – to je ovšem něco mnohem závažnějšího. Na světě bylo takzvaně v Božím jménu spácháno tolik zla, že by to vydalo na pořádný tlustopis s otřesným obsahem a s bohužel neuzavřeným koncem.

   Nezabiješ. To zní tak jasně, že už to jasnější být nemůže. Ovšem kdo koho nezabije? Co na to vojáci, policisté, zoufalí lidé s myšlenkou na sebevraždu, viníci dopravních nehod, ženy podstupující interrupci, příznivci eutanázie či trestu smrti? „Nebudeš vraždit“ – tak stojí v nedávno vydaném Studijním biblickém překladu, a tak to asi vždy bylo chápáno. Každé zabití není vraždou. Což by nemělo být pro nás tečkou za úvahami, jak se obejít bez zabíjení všeho živého na této zemi. Naopak – i tvar tohoto přikázání (stejně jako ostatních) vybízí, směřuje. Není to strohý zákaz, klasický rozkazovací způsob: „Nezabij! Nezabíjej!“, není tu vykřičník, lze to vyjádřit i budoucím čase: nezabít je možné, zkus nezabíjet, půjde to i bez zabíjení. Je to nový podnět pro společnost, která se bez zabíjení (dodejme zatím) neobejde.

   Desatero trochu klame tělem, jde hlouběji, než se zdá, myslíme, že ho přece známe a kdykoliv ho odříkáme, ale ono nás vede dál, vybízí k přemýšlení. Je dobré se k němu vracet, zvláště v dobách různých krizí, zmatků, otřesů.

  A otřeseni jsme i teď, kdy terorismus napsal další zvláště odpornou kapitolu. Po vybuchujících kavárnách, letadlech, autobusech a vlacích, po teroru ve školách a brutálních popravách v přímém přenosu, byla v Paříži postřílena celá redakce satirického magazínu. Nechce se mi vůbec tu plejádu ohavností třídit a škatulkovat, ale zdá se mi, že v dějinách zla byla napsána nějaká nová kapitola. A to vše tak blízko, ve městě, kde jsme mnozí byli, ve městě pestrém, přátelském, otevřeném, tepajícím.

  Jsme šokováni. A po doznívající hrůze přicházejí otázky. Jak se to mohlo stát? Proč se to stalo? Co bude příště? Kdy to skončí? Ve světle desatera je střelba do lidí, jejichž jedinou zbraní je tužka a papír, sprostou vraždou a koná-li se to s výkřikem: „Bůh je velký!“, pak i šílené zneužití jména Božího. Vnímali to útočníci také tak? I když se jich nemůžeme zeptat, sotva. Asi se cítili, jako Boží bojovníci, kteří konají hrdinský čin. Koho se ale zeptat můžeme a měli bychom, jsou představitelé ohromné světové muslimské komunity, ti vzdálení a exotičtí, i ti žijící mezi námi. Je to vražda a zneužití Božího jména nebo to je džihád ve jménu Božím? Naslouchejme možným odpovědím pozorně. A nejen různým oficiálním prohlášením, plných frází. Činy jsou někdy výmluvnější než slova.

   Možná, že i my budeme dříve či později postaveni před volbu, jak se stavět k islámu, se kterým se budeme asi stále více v různých podobách potkávat. Podpoříme hlasy typu: „Islám tady nechceme!“, podpoříme zákaz výstavby mešit a stop přistěhovalectví? A dodáme nějaké argumenty proč? Nebo budeme dokola opakovat, že islám a křesťanství jsou jen velice obdobná vyjádření téhož, vždyť všechna náboženství jsou přece o lásce. A že za terorem a nenávistí k západnímu světu je jen hrstka fanatiků, kteří o islámu nevědí nic.

   Odvažuji se prohlásit, že se mi obě varianty zdají slepé. Právo na praktikování víry a výstavbu modliteben, pokud se tím neporušují zákony, bychom měli pro muslimy naopak hájit. Vážíme si svobody vyznání a nechceme ji nikomu upírat, přestože v muslimských zemích je to s ní všelijaké. A voláním po zákazu přistěhovalectví bychom se zpronevěřili své víře, že potřebným je nutno pomoci.

  Ovšem máme před sebou i výzvu, abychom promysleli, zda je islám skutečně tak kompatibilní s křesťanstvím, jak se někdy dost lacino prohlašuje. Bude to od nás vyžadovat poctivou snahu o poznání, co je obsahem a jádrem víry miliardy lidí na této planetě. Stejně tak co nejhlubší poznání a utvrzení se o kořenech toho, co vyznáváme. Kdo byl Ježíš a kdo byl Mohamed? Co měli společného? Lze vedle sebe položit Bibli a Korán? Jakými způsoby se dají vykládat? Jsou slučitelné s demokratickým zřízením a obhajobou lidských práv? Jak se staví k rovnosti mužů a žen? Kdy je násilí obhájitelné? Je přípustná msta?

V Koránu nalezneme něco jako obdobu desatera, v súře 17. Čteme (co se týká zabití) toto: „Nezabíjejte děti své z obavy před zchudnutím, vždyť My jim i vám obživu uštědříme. A jejich zabíjení je hříchem velikým. A nezabíjejte osoby, jež Bůh zakázal zabíjet, leda podle práva. A byl-li někdo zabit nespravedlivě, dali jsme jeho nejbližším pravomoc jej pomstít, nechť však při zabití nepřehání, vždyť zajisté mu bude pomoženo.“ Jak je toto místo v islámu vykládáno? A jak těch poměrně dost výzev k zabíjení nevěřících?  

  Možná si to představuji dost idealisticky, něco jako otevřený dialog, který by mohl leccos i pro většinovou společnost osvětlit. Čím více toho o druhých víme, tím méně se jich budeme bát. K tomu je ale potřeba hájit ze všech sil prostředí svobodné výměny názorů, možnost svobodně zkoumat, kritizovat a třebas se stát i předmětem karikatur. Bylo by velmi zlé, pokud bychom připustili nějaký druh cenzury, který by filtroval věci, které by mohly tzv. urážet náboženské cítění, lhostejno zda muslimů, křesťanů, či kohokoliv jiného. Kdosi moudrý prohlásil: „Proč se urážíte kvůli tomu, v co věříte? Protože tomu ve skutečnosti nevěříte!“

   Začali jsme desaterem. Jak se o něj můžeme v těžkých chvílích opřít. Ježíš v horském kázání nám však sděluje, že dodržovat desatero nestačí. Nestačí nezabíjet. Nestačí nekrást. Nestačí necizoložit. Je třeba ubránit se i nenávisti, dobře činit, pomoci v nouzi, milovat - i naše napřátele, aniž bychom schvalovali to zlé, co dělají. Neznám lepší návod, jak pokojně obývat se všemi národy a náboženstvími jednu společnou planetu. Držme se jej. Amen.