15.2.2015 - kázání na Jonáše


Jonášův příběh mě fascinoval již od mládí. Věřím, že kdybych se vás teď zeptala, co se vám na něm líbí, co vás v něm oslovuje, pak by se mi sešlo hodně rozmanitých odpovědí. Mě v tom příběhu nesmírně povzbuzuje myšlenka, že to tady v tom našem světě Pánu Bohu nemůžeme nějak zásadně pokazit, i když se o to někdy strašně moc snažíme. On si to vždycky nakonec zařídí tak, aby se jeho vůle prosadila. Jen si vzpomeňte, co všechno Jonáš udělal, aby to v Ninive dobře nedopadlo: 1) Utekl před svým úkolem. 2) Nechal se hodit do moře, než by se modlil k Bohu, kterému odepřel poslušnost. – Pak se k Němu sice modlil, ale to už byl v břiše velké ryby a nic jiného se ani dělat nedalo. Když ho pak ryba vyplivla na břeh, šel konečně do Ninive. Ale 3) kázal tam pouhý jeden den, i když celé město mohl projít nejdřív za tři dny. Tak si to ulehčil. - A přesto, že se lidé z Ninive obrátili, začali litovat všeho zlého, co udělali a snažili se to změnit, přece 4) se strašně naštval, když jim Pán Bůh odpustil a rozhodl se upustit od zničení města. Vůbec nechtěl poslouchat, jak to chtěl mít Pán Bůh. Myslel jen na to, jak by to bylo dobré pro něj, popř. pro jeho národ.

A právě v tom je nám Jonáš blízký. My se také díváme na svět a svůj život v něm tímto pohledem: co je pro mě dobré. Jaký budu mít užitek z toho, co udělám? A podle toho se snažíme zařídit. Problém je, že se v tom, co považujeme pro sebe za prospěšné, občas mýlíme. Někdy jsme jako malé děti, které nedovedou domyslet dopad svých objevných nápadů – např. sáhnout si na ten krásně plápolající oheň nebo si ho zkusit vyrobit ve svém pokojíčku. Bible nás učí právě i v Jonášově příběhu vnímat svůj život v širších souvislostech, s ohledem na druhé a užitek celého lidského společenství. Podobně jako učí rodiče své malé děti vidět prospěch celé rodiny, nejen jejich bezprostřední zájem.

A také si - jako Jonáš - nechceme pálit ruce tím, co nás netrápí. Proč se zabývat nějakými nenapravitelnými uličníky, když máme dost starostí sami se sebou. Jonáš měl jistě také svou práci, rodinu, přátele, než mu dal Pán Bůh ten nepříjemný úkol. Neměl vůbec žádné ambice stát se misionářem. A přece byl poslán k nepřátelům svého národa. Podobně chce i nám Pán Bůh ukázat, že nestačí hledět si jen svého a nepodílet se na zlém. Je třeba upozornit, když se kolem nás děje něco špatného a říct jasně a nahlas: Tohle se nedělá! To se Pánu Bohu nelíbí a lidem to neprospívá!

A ještě jedna podobnost s Jonášem: také nám se někdy stává, že nejsme spokojeni s výsledkem svého snažení. Myslím teď na ty naše činy či slova, které byly vedeny touhou posloužit Božímu dílu v tomto světě. Samozřejmě: často může naše nespokojenost souviset s tím, že jsme sami něco pokazili či to dělali jen na svou pěst, jen podle svých představ, že to zkrátka nebylo podle Boží vůle, i když jsme si to mysleli. Ale občas přece napřeme své úsilí správným směrem, a stejně to dopadne pro nás nečekaně, překvapivě nepříjemně. Třeba když se pokusíme získat někoho pro víru v Krista a on pak začne chodit do jiného společenství nebo kostela. A jistě sem můžeme započítat také onu obecnou nespokojenost s tím, jak to s Boží vůlí ve světě vypadá: Že by zlo mělo být potrestáno a dobro oceněno. Že by Pán Bůh měl být takový nebeský policajt a soudce v jednom, který všechny lumpárny neprodleně odhalí a náležitě potrestá. A ty své ochrání před těmi, kdo ho neberou vážně.            Jonáš nám tedy může být velmi blízký…

Nakonec splnil svůj úkol a čekal, že teď Pán Bůh splní také ten svůj. Že ty zkažené Ninivské potrestá. Předpokládali bychom, že poté co sám na své kůži zažil Boží odpuštění, bude ho přát také druhým. Jenže to se na ten příběh díváme zvenčí. Ano, jsme tím vyprávěním vedeni právě k tomuto pochopení. Ale pro Jonáše – a pro nás v obdobných situacích - je to příliš osobní, příliš se nás to dotýká. Sám sebe vidí člověk vždy v tom lepším světle a má pro sebe naději, jakou pro jiné mnohdy vidět neumí. Druhé vidí mnohem realističtěji, se zkušenostmi, které v životě načerpal – včetně vědomí vlastní nespolehlivosti. Snadno tedy Jonáše (respektive sám sebe) omluví: On přece nenapáchal tolik zla jako jiní. Byl jen chvíli vzdorovitý. Úplně jiný případ, než ti Ninivští. On si to slitování zasloužil. Ale kdo ví, jestli to jejich pokání není jen takový trik, jak Hospodina uchlácholit, aby se pak brzy zas všechno vrátilo do starých kolejí…

Ale Pán Bůh si dal práci nejen se záchranou Ninive: aby dostalo možnost uvědomit si své hříchy a činit pokání. Dává si práci také s Jonášem. Záleží mu na tom, aby Jonáš pochopil, proč je smilování lepší než trest, že se skutečně vyplatí dát hříšníku novou šanci, když je ochoten se napravit. Záleží mu na vztahu s Jonášem. Pokud by byl jen pouhým hlasatelem Božího slova, toliko nástrojem v jeho rukou – jako předtím bouře nebo ryba, mohlo by mu být jedno, co si Jonáš myslí o jeho úsilí na záchranu hříšného světa. Avšak Pán Bůh chce mít člověka jako partnera v rozhovoru, ba jako přítele, který ho miluje a váží si jeho díla. A tak rozjíždí další cyklus vyučování. První lekce se koná na vyhlídce za Ninive. Novou pomůckou je teď keř, který nechal před noc vyrůst, aby poskytl Jonášovi stín, a pak jej vzápětí dal zlikvidovat jakési havěti, aby pocítil lítost nad jeho ztrátou. Je naprosto nepochopitelné, kolik energie Hospodin vkládá do výuky jediného člověka, kolik přírodních úkazů v našem příběhu naaranžuje, aby ho nasměroval k dobrému jednání, a pak i myšlení. A to není zdaleka u konce. Lekce o milování nepřátel se teprve rýsuje někde na obzoru…

Jonáš bude tvrdý oříšek. Neboť už ví, že Hospodin je milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že Ho jímá lítost nad každým zlem. Ví, jaký Pán Bůh je, ale odmítá připustit, že je to tak dobře i pro cizí. Jonáš nezná lepšího Pána a netouží hledat jiného Boha. Může snad existovat ještě někdo takový, komu by mohl bezmezně věřit a přitom s ním takto bytostně nesouhlasit? Až tak, že by si přál zemřít, protože si už nedokáže představit jiný způsob, jak se vymanit z jeho láskyplné péče? Jonáš se ve svém vzdoru velmi podobá vztekajícímu se dítěti, které ví že, nedosáhne svého, a přece se o to pokouší. Milující rodiče ho nechají vyjádřit svůj názor, ale nedovolí mu prosadit něco škodlivého. Jonáš je již na cestě k pochopení, ale ještě nedokáže přijmout srdcem to, co rozpoznal rozumem z Písma i dějin Izraele. Díky Bohu, náš Pán má s námi trpělivost, naslouchá našim otázkám a odpovídá na ně svou láskou, která objímá celý svět.

Milí přátelé, uvědomme si, jak je to úžasné, že Pán Bůh ve svém díle záchrany nedělá rozdíl mezi obrovským městem a jednou pobloudilou ovečkou. Připravuje ty nejpodivnější cesty k záchraně, a přitom nikoho nenutí přijmout svou milost. Čekal, až se Jonáš zase začal modlit a nic si z toho nedělal, když ta modlitba byla plná odmítání. Svou odpovědí otevírá průhled ke své jedinečné lásce. Přijmout ji ovšem znamená připustit, že stejně Bůh miluje všechno své stvoření. Proto také zve k pokání, k návratu do svého otcovského domu i toho největšího gaunera. Usiluje i o jeho záchranu. To je obrovská provokace pro naši víru, ale zároveň nesmírné ulehčení pro každého, kdo se trápí svou nehodností. Můžeme se s Jonášem vztekat a protestovat, nebo se nechat s Ježíšem pozvat na cestu milování bližních, cestu solidarity, vzájemnosti a služby. Věřte mi, že žádná lepší cesta není. I když samozřejmě není jednoduchá a vždycky příjemná, jedině na ní se můžeme potkat s Boží milostí a láskou. Rozhodně po ní nepůjdeme sami. I když to nejsou davy, které se na ni vydávají, přece je to pěkný zástup svědků víry, zvláště když se ohlédneme také do minulosti. Na té cestě budeme v dobré společnosti. Vždyť jsou to všechno milované Boží děti. Kéž k nim smíme také patřit. Amen.