22.3.2015 - Marek 10*32-45


Slova dvou z nejbližších Ježíšových učedníků nás překvapují, možná až provokují. Aby jejich nepatřičnost vynikla ještě lépe, čteme je v bezprostřední návaznosti na Ježíšovu třetí předpověď utrpení.

Je zvláštní, jakou práci si evangelista dává, aby nám ukázal, že ani  ti nejbližší nechápali smysl Kristova poslání, že nedokázali prohlédnout jeho odlišnost oproti běžnému soudobému obrazu. Vždy znovu se nechávali strhnout svými vlastními představami. Nejprve Petr napomínal Ježíše, když začal poprvé mluvit o svém utrpení, chtěl ho odradit od cesty do Jeruzaléma a musel být vykázán do patřičných mezí. Podruhé se učedníci báli zeptat na význam jeho slov, ale vzápětí se začli dohadovat, kdo z nich je největší. A nyní přicházejí Jakub a Jan s velice osobní – a vlastně velmi sobeckou – prosbou. Chtěli si zajistit nejlepší místa v jeho slávě. Je to skutečně zarážející, jak nesmírně je myšlení učedníků vzdáleno Ježíšovým předpovědím velikonočních událostí.

A to je to první, co si na tom můžeme uvědomit. Zvěst o Kristově utrpení, smrti a vzkříšení se nedá prostě a beze zbytku uchopit rozumem. Budeme-li přijímat evangelium jen jako soubor učení, vždy se nám do toho budou plést naše vlastní představy a pochopení, naše očekávání a touhy, naše tajná přání. Teprve ten, kdo tváří v tvář prázdnému hrobu uvěří v Ježíše Krista, toho živého a mocného Pána a Spasitele, teprve ten dokáže pochopit smysl utrpení a kříže a přijmout Kristovu cestu i pro sebe jako tu jedinou smysluplnou a zbohacující.

Ale přestože tomu učedníci ještě nemohli plně porozumět, přesto je Ježíš k takovému pochopení cestou do Jeruzaléma vedl. Bratry Zebedeovy přijal s trpělivou laskavostí a porozuměním. Nevyčetl jim jejich žádost a nepokáral za nedostatek porozumění pro jeho cestu – jak povzbuzující také pro naše pomýlení a úlety ve víře! Nic z toho jim nevyčetl, nýbrž znovu ukázal k událostem, které představy učedníků postaví na hlavu a jejich touhám dají zcela nový směr. Ano, do Kristovy slávy se dostanou. Ale nikoliv protekcí či za zásluhy, nýbrž jen když budou pít kalich, který on pije, a nechají se pokřtít křtem, kterým je i On křtěn. Když jej budou následovat až do potupy, které jejich Mistr kráčí vstříc. Kristus neslibuje čestná místa, ale nabízí podíl na svém údělu.

A to je to druhé, co si máme v postní době připomenout: Kristova cesta utrpení a kříže není jen způsob, jaký zvolil Bůh k záchraně tohoto světa a jednoho každého z nás v něm, nýbrž je to také naše životní cesta. Cesta, na kterou jsme zváni Kristovým příkladem, cesta Božího království a jeho spravedlnosti.      

Kalich a křest jsou pro nás dnes již jednoznačně symboly svátostí. Ale ve Starém zákoně to byly výrazy pro utrpení. Izaiáš mluví o kalichu Hospodinova rozhořčení, který Izrael vypil až do dna. Křest jako pohlcení vodami znamená rovněž utrpení a smrt. Před kalichem radosti v Božím království musejí tedy učedníci počítat s kalichem utrpení a každý člověk se skutečností smrti.

Ježíšovi učedníci budou v budoucnu procházet tím, co před nimi zakusil Kristus. V hojné míře poznají, že cesta následování není tak jednoduchá, jak se jim zdálo v nadšeném očekávání brzského nastolení mesiášského panství. A přece se jim pro nic z toho, co pro Ježíše brzy vytrpí, nevytvoří nárok na přednostní postavení. Ostatně takovými světskými malichernostmi se v Kristově království nikdo zabývat nebude. Žádné záslužnictví tam nebude mít místo. Vlastně je tu – ještě před samotným Ježíšovým utrpením řečeno, že mučednictví samo o sobě, byť to i bylo mučednictví pro Ježíše, nepřináší spásu ani nepovznáší blíže k Bohu. To může učinit jedině Boží milost. A ta se v Ježíši Kristu otevírá všem stejně. Učinila nás bratry a sestrami, jednoho každého stejně Bohu milého jako jsou ti druzí. Na druhou stranu máme vědět, že každé utrpení může mít nějaký smysl, který smíme hledat a přijímat. Ne vždy ho najdeme, ale tím spíše nás může povzbuzovat, že také tímto způsobem můžeme následovat svého Pána – když své trápení přijmeme a snažíme se v něm obstát. Nadto právě v utrpení můžeme stát blíže pochopení Kristova zápasu než v zápalu nadšení.

Ale třebaže Ježíš nezvrátil běh dějin takovým způsobem, jak si to jeho učedníci představovali a jak bychom si to možná i my přáli, přece zvítězil nad mocnostmi smrti a zla. Přece se stal Pánem nad těmi, kteří v něj věří a následují ho. A tak je již tato země místem jeho kralování. Již teď panuje nad těmi, kdo jeho vládu přijímají. A když tedy máme toho nejlepšího Pána a Vládce v nebesích, nemusíme se tou světskou vládou nechat určovat tam, kde se rozchází s požadavky, které na nás klade evangelium. Právě naopak ji můžeme poměřovat Kristovým příkladem a hledat způsoby, jak vnášet jeho způsob služebnosti i do této oblasti. Žádný stát na světě se neobejde bez soudů, policie a různých úřadů. A v nich je vždy přítomna určitá míra nespravedlnosti a útlaku. Ideálního stavu zde na zemi není možné dosáhnout. A právě proto principy sebelepšího státu nemohou automaticky platit v církvi, ve společenství Kristových věrných. Ne tak bude mezi vámi. Vaše důstojnost a velikost je v něčem jiném. Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem. V tom je skutečná vznešenost a poslání, to je řád Božího království, který platí již dnes zde na zemi. Nemůžeme čekat od světských vládců a politiků, že jej budou prosazovat. To je posláním církve, sboru Kristových učedníků. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé. Pro jeho službu – když ji přijímáme a činíme základem svého bytí – jsou mnohé naše nepravosti vymazány a před námi se otevírá perspektiva Božího království. Kdyby se jemu nechtělo riskovat posměch, ponížení, ba dokonce smrt, nevěděli bychom nic o Boží lásce a milosti. Ježíš Kristus otevírá nový vztah mezi člověkem a Bohem. A ta jeho mesiášská služba je otevřena mnohým. To je pozoruhodné slovo. Opisuje velké množství na rozdíl od jednotlivců. Znamená vlastně ve prospěch všech. Ale přece v sobě má možnost, že někdo zůstane mimo. Že tu úžasnou možnost prostě přehlédne nebo se pohorší nad způsobem, jakým je nám darována.                                             

Bratři se sestry, nehledejme svou velikost tam, kde není. Chopme se jí právě tam, kde je nám nabízena, ano již darována naším laskavým Pánem. A naplňmě ji tím nejvznešenějším a největším, co je nám dáno, láskyplnou službou. Amen.

 Modlitba: Pane Ježíši Kriste, děkujeme, že jsi nám ukázal tu pravou velikost a vedeš i nás cestou následování a služby druhým, k životu v lásce a pravdě. Prosíme, stůj při nás, když se nám bude zdát nesnadná a neslavná, a přidrž nás při sobě, tak abychom neztratili pravý smysl svého bytí. Amen.