3.4.2015 - Velký Pátek - kázání na 2 Korintským 5*14-21


Dejte se smířit s Bohem! Takový nápis by měl viset na kříži, aby vyjadřoval jasně a srozumitelně, proč na něm zemřel Ježíš Kristus, Boží Syn a náš Pán a Zachránce. Ale Pilát tam nechal napsat: Ježíš Nazaretský, král židovský. Proti tomu se Židé tenkrát ohradili a dodnes se brání tomu, aby byli s Ježíšovou smrtí spojováni. Apoštol Pavel jim dává zapravdu. Tím hlavním aktérem, který v posledu stojí v skrytu v pozadí toho podivuhodného příběhu o smrti jediného spravedlivého a bezhříšného člověka, byl Bůh sám. On sám se také hlásí o naši pozornost a pochopení, protože na tom závisí naše záchrana, naše životy. A právě o to šlo tenkrát v tom velikonočním příběhu. Ne o politiku, o to, kdo se udrží déle u moci a zda si židovský národ udrží jakous takous samostatnost.

Mnozí – a přiznejme si, že i nám to tak mnohdy vyznívá – mnozí na kříži vždy znovu čtou: Židé nám nechali ukřižovat Ježíše. Vždy znovu se najdou další, kteří se nechají strhnout hloupou a nesmyslnou nenávistí k národu, který si Bůh sám vyvolil a v němž připravil celému světu záchranu. Ale copak si i my v skrytu duše nenamlouváme, že Ježíš zemřít nemusel, jen kdyby se k němu jeho lid přiznal? Že by – mít jen trochu příznivější podmínky – dokázal svět přesvědčit svou láskou a svým příkladem, aby se změnil, a my jsme se mohli narodit již do obnoveného ráje a nemuseli se trápit svými pochybeními. Velice rádi se necháme strhnout stranou pravého pochopení, jen abychom nemuseli slyšet v celé síle a jasnosti: Také kvůli tobě, tobě k dobru Kristus zemřel. Kvůli tvým vinám, pro Tvou neochotu slyšet Boží hlas volající k návratu z bludných cest Tvého života k pravému bytí, k lásce a smíření. Nejde totiž především o historický význam Kristova ukřižování, proč a jak přesně se to stalo, nýbrž o jeho význam pro naše životy.

Odtrhněme tedy oči od toho působivého divadla, které se dá z Kristova utrpení a smrti udělat, a soustřeďme svou mysl na jeho skutečné pochopení, přemýšlejme s Pavlem, co pro nás znamená: V Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění. Nepočítá naše provinění. To jen my je stále počítáme a jsme pyšní, že jich máme mnohem méně než ostatní, protože na rozdíl od nich se už snažíme brát vážně Boží slovo, žít podle Kristova příkladu. A čekáme, že to Bůh ocení. Jenže Bůh už přestal počítat. Už se nechce vracet k těm starým schematům: vina, trest, a teprve potom odpuštění a nová šance. Vždyť jsme je stejně dávno přestali brát vážně. Náš Pán teď s námi začíná od konce. Smrt svého Syna činí východiskem pro nový život a odpuštěním otevírá možnost začít znovu, s čistým rejstříkem.

To jistě neznamená, že již nikdy nechybíme, že teď stále půjdeme jen po té dobré cestě. Znamená to, že se budeme moci vždy znovu přihlásit o milost, počítat s Božím odpuštěním. Že budeme smět vždy znovu složit své hříchy pod Kristův kříž. Jedině tak totiž získáme spravedlnost: když vyznáme a sami sobě přiznáme, že Ježíš Kristus zemřel také pro náš hřích.

Tak tedy přece jen jsme zpátky u toho starého pravidla: nejprve potrestaná vina a teprve potom odpuštění? Zase bychom rádi obrátili pořadí v tom Božím dění, abychom svému nebeskému Otci dokázali, že jsme již dospělí a nechceme dostávat za trest na zadek – vždyť chyby a omyly se dají tak dobře zaretušovat. A už vůbec se nám nelíbí, když má někdo za nás umírat! Jenže právě Kristovou smrtí Bůh obrátil pořádek všech věcí, ano nové věci stvořil a umožnil. V Něm s nimi začal. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! K tomu novému se dostaneme jedině skrze Kristovu smrt. Právě ona – slavně přemožená vzkříšením – je znamením, ano důkazem toho nového. V Kristu Bůh přišel až k nám, do tohoto světa a ztotožnil se s námi, svými nepřáteli, pochybovači a popirači, ale i falešnými zastánci a překrucovači, a tím nám ukázal, že navzdory tomu všemu, čím jej zapíráme, urážíme a znevažujeme, navzdory tomu je naším milujícím Otcem. Přijal pokorně naše nepřátelství, které přerostlo až do trestu smrti, aby nás přesvědčill, že to nepřátelství je tím největším nedorozuměním našeho života. Tak nám dokázal, že zůstal věrný své lásce k člověku i uprostřed naší nevěrnosti, a zve nás, abychom ji už konečně vzali vážně, odvážili se žít z jeho pravdy a moci a přestali hledat jiné cesty k prosazení vlastní spravedlnosti a naplnění života. V Kristu nás Bůh zve na cestu smíření. Ne vyrovnání, odčinění či odškodnění, ale smíření, jaké si sami nevysoudíme, neuhádáme ani neodpracujeme, které můžeme přijmout jen jako nezasloužený dar, jako příležitost k novému životu tak nečekanou a velkorysou, že ji nelze odmítnout.

Nechat se smířit s Bohem skrze Krista však znamená tomuto smíření sloužit, pro Něj žít, cele se oddat Tomu, který za nás zemřel i vstal. Nemůžeme smíření přijmout jen každý sám pro sebe. Naopak: smíření s Bohem máme jen tehdy, když je dáváme dál, když jím žijeme, když je na nás vidět, když kolem sebe působíme pokoj. I nám uložil zvěstovat toto smíření. Jistě, apoštol tu mluví sám o sobě, ale u něj se to zastavit nemá a ani nemůže. Smíření působí jako kámen hozený do vody. Kola, která vytvoří na hladině, se šíří dál a dál. Na rozdíl od kamene však nepřestává působit. Naopak: dokonce se rozmnožuje. Už nepůsobí jen skrze Krista, ale také skrze ty, kteří se skutečně dali smířit s Bohem. I oni, a snad můžeme říci: i my, se s Boží pomocí stáváme nástroji jeho pokoje, odpuštění a smíření. Tím, že s ním počítáme, že je pro sebe i pro druhé vyprošujeme, že je sami uskutečňujeme ve svých vztazích. I my smíme v Boží moci začínat od konce a nežádat od druhých na prvním místě nápravu a narovnání, ale můžeme nabízet smíření. Je to jistě cesta, na které si nemůžeme nic předem vypočítat. Můžeme se na ní setkat se stejným nepřátelstvím, pohrdáním a ponížením, jako náš Pán Ježíš Kristus. Může nás stát dokonce i život. Je to ovšem cesta Boží, a proto se na ní setkáme také s mnohým překvapením - radostným překvapením, protože Boží zaslíbení nejsou marná a moc jeho lásky nekončí na hranici našich výpočtů. Je to cesta blahoslavenství a pokoje, cesta života navzdory smrti. Amen.