28.6.2015 - kázání pro dospělé z rodinné neděle na text z 5. knihy Mojžíšovy 34*1-7


Nahlédli jsme do posledních okamžiků Mojžíšova života. Byl to život nesmírně pestrý a vzrušující. 40 let prožil Mojžíš v Egyptě, převážně v královském paláci. 40 let mu bylo dáno užívat si poklidného rodinného života při pasení stád jeho tchána midjánského kněze Jitra. A 40 let sloužil Hospodinu jako „vůdce“ jeho lidu, průvodce na jeho cestě ke svobodnému a odpovědnému životu před Bohem. Nesl spolu s lidem jeho vítězství i pády, povzbuzoval jej, když propadal malomyslnosti, přimlouval se za něj, když odpadal od Hospodina a snažil se vystačit si sám, vyřizoval mu věrně Boží vůli, i když to někdy bylo náročné až i nebezpečné.

Mojžíš splnil svůj úkol až do konce a dovedl vyvolený Boží lid na hranici zaslíbené země. Tady však jeho poslání končí. S novou etapou v dějinách Izraele – převzetí darované země do užívání a její zabydlení – nastoupí nový vůdce. Však ho také Mojžíš dobře zaškolil, Hospodin jej k tomu povolal a lid byl svědkem předání štafety, takže nebude zmatený, když se Mojžíš nevrátí ze své poslední cesty do blízkosti Boží, a nebude hrozit žádná anarchie ani boj o moc.

Ještě před smrtí směl Mojžíš spatřit zaslíbenou zemi v plné její kráse a přesvědčit se, že to nebyl jenom sen, že to čtyřicetileté putování pouští mělo smysl, že se to vyplatilo, i když naprostá většina těch, kdo vyšli z Egypta, až sem nedošla. Na poušti vyrostla nová generace ctitelů Hospodinových. Mojžíš se podílel na její výchově a vzdělávání, ale sám do ní už nepatří.

            Proč Mojžíš nemohl vstoupit do zaslíbené země a musel zůstat na druhé straně, není zcela jisté. Někde je to podáno jako trest. Snad si máme uvědomit, že i ten největší prorok byl jen chybujícím člověkem odkázaným na Boží milost. Ani on nezůstal bez poskvrny a ani on neměl u Hospodina automaticky nějaká zvláštní privilegia.   Je v tom však možné vidět také Mojžíšovu účast na údělu nevěrného Božího lidu. Tak jako se za něj mnohokrát přimlouval u Hospodina a odmítal stát se sám praotcem nového národa, když se zdálo jednodušší začít všechno znovu – jako při potopě – tak s ním zůstane solidární až do konce a bude tím posledním, kdo zemře, aniž vstoupil do zaslíbené země. Lidsky nám to připadá nespravedlivé. Oč působivější by bylo, kdyby Mojžíš dorazil až do cíle té slavnostní cesty, teprve tam zemřel a lid ho se vší úctou a poctami, které mu jistě náležely, pohřbil a mohl si připomínat jeho památku u jeho hrobu.

            Jenže čteme Bibli a ne nějaký oslavný epos. Mojžíš nemá být pohřben a uctíván jako jiný velikán. Jak často sklouznou takové pocty k zbožštění a nekritickému lpění na tom, co kdy ten slavný předek řekl a udělal a jak bychom v tom my měli rozhodně pokračovat… Takový nedobrý příklad Izrael viděl v Egyptě a sám také projevil sklon uchylovat se k náhražkám pravé zbožnosti a úcty, v čase nejistoty si vytvářet spíše modly než se utíkat pro pomoc k Hospodinu a povzbuzení. Pro další život Izraele v darované zemi bylo proto mnohem lepší, když Mojžíš zemřel v ústraní, ještě před hranicemi zaslíbené země.

A přece zemřel slavně a s patřičnými poctami. Ten tajemný konec, při kterém asistuje sám Hospodin, velmi připomíná předchod z této časnosti na věčnost Enocha a Elijáše. Pouze s tím rozdílem, že o Mojžíšovi se výslovně říká, že zemřel, a jen neznáme jeho hrob. Mojžíš zemřel tak, jak žil – alespoň v poslední třetině svého života – v Boží blízkosti, ujištěn pokračováním Jeho díla. A to je přece ta nejkrásnější smrt. Z lidského pohledu zřejmě ne ta nejslavnější, ale pro věřícího člověka jistě ta nejlepší a požehnaná.

A zároveň je to povzbudivý obraz i pro nás. Každý z nás má nějaké životní poslání a snaží se ho naplnit, jak nejlépe umí. A každý z nás asi tuší, že ho možná nenaplní beze zbytku, že třeba nedojde až do toho vytouženého cíle, jaký si představoval. Ale to není tak důležité. To podstatné je mít blízký vztah s Bohem, být otevřený Jeho slovu, připravený přijímat to nejdůležitější od Něj, nechat se vést Jeho cestou. Pak můžeme klidně rezignovat na své vlastní představy o dobrém konci svého díla a radostně spočinout v Boží láskyplné náruči. Bůh sám dokončí vše potřebné a my jsme součástí toho. Amen.