5.7.2015 - kázání Václava Skalického k 600. výročí upálení M. Jana Husa na text Efezským 4*15-16


Bratři a sestry,
když bychom měli krátce shrnout, o čem pojednává tento oddíl z epištoly Efezským, tak řekneme nejspíše – o církvi. A nejen tento oddíl, ale celá epištola a vlastně i většina ostatních. Odráží tak skutečnost, která nastala po Kristově odchodu – on tu již fyzicky není, tajemně a nepopsatelně tu působí Duch svatý a pak je tu církev, společenství jeho žáků a následovníků, doslova „shromáždění Pánovo“. Ta je naopak viditelná a popsatelná až až, zanechává v dějinách hlubokou brázdu, střídá momenty oslnivé s trudnými. I my zde do toho příběhu připisujeme kapitolku, s 15 minutovým předstihem ji píší v Horní Čermné, za pár minut se přidají v Písařově, za necelou hodinu na Orlici a tak dále i přes hranice konfesí, denominací, států a kontinentů, všude, kde jsou dva neb tři v Jeho jménu.
   O církvi (De ecclésia) – to je též název klíčového latinského spisu Mistra Jana Husa, jehož citace tvořily jádro jeho obžaloby na koncilu v Kostnici. Od jeho upálení, které po rozsudku bezprostředně následovalo, uplynulo již 600 let, vzpomíná se, glosuje, hodnotí, odpovídá na otázky... Pokud bychom se zeptali, do jaké přihrádky církevních dějin Husovo umučení patří, odpověď vůbec nemusí být jasná. Dalo by se oponovat, že to je jednoznačně tragická, trudná, temná kapitola. „To je ta vaše církev, zpátečnická, inkvizitorská instituce, která v touze po udržení si moci celá staletí pronásleduje a likviduje všechny, kdo se jí postaví“ – lze někdy slyšet. A lze s tím i z části souhlasit, ovšem není to pravda celá. Husův příběh patří též do příhrádky těch oslnivých momentů působení církve – člověk oddaný své službě hlasatele evangelia, člověk, kterému na církvi nesmírně záleží, a právě proto poukazuje na to, co je v ní špatně, co není křesťanské (kristovské), co není v duchu Písma, kvůli svému úsilí nasazuje život, neuhýbá ani tváří v tvář krutému umučení. A nebylo to nadarmo, dodnes z jeho odkazu čerpáme, a nejen pouze my Češi a nejen pouze my křesťané – jeho odkaz je jedním z mylníků na cestě k dnešnímu všeobecně uznávanému pojetí lidských práv.
   Ale vrátíme-li se k Husovi jako kazateli, teologovi, následovníkovi Krista, vrátíme se též k církvi, k otázkám, kdo k ní vlastně patří, kdo je její hlavou, co se v ní má učit, jakou má ve společnosti roli…Církev – to není dnes moc populární slovo. Povídat si o spiritualitě, duchovnu, životním směřování, to lze s kdekým a se zaujetím, ale o církvi? I my křesťané leckdy nemáme daleko k názoru, že vyznávat Krista lze i bez církve a bylo by to bez těch lidí všelijakých, se kterými máme vycházet, jednodušší. Jednodušší možná, až na to, že Ježíšovo poselství, Husovo poselství, poselství Bible je zcela opačné – křesťanský život je život v církvi. A úmyslně nedodávám, jestli v Českobratrské, husitské, katolické…Kristus nám neudělil instrukce, jaký má mít jeho církev název, organizaci, liturgii, kostely. V novozákonní době to byla prostě církev v Jeruzalémě, v Antiochii, v Korintu, v Efezu, každá měla svá specifika, své zvyklosti, a postupně i tradice, a přece tvořily něco, co by se dalo nazvat jednotou v různosti. V listu církvi v Efezu je to přirovnáno k lidskému tělu, složenému z mnoha roztodivných a přece potřebných částí, které má však jednu hlavu, jeden velín, bez kterého to celé postrádá smysl. Tou hlavou, tím velínem, je Kristus. Je to tak srozumitelné, že k tomu není moc co dodat.
   Husovo tvrzení, že hlavou církve je Kristus, tedy samozřejmě vychází z novozákonní zvěsti – i za to byl však odsouzen a upálen. V kontextu doby, kdy se církev právě snažila co nejvíce upevnit autoritu papežství po překonání schizmatu (vícepapežství), je to o něco více pochopitelné, ovšem přesto neomluvitelné a šokující. Hus nezpochybnil funkci papeže jako takovou, on, kardinálové a biskupové pro něj nebyli někým, z koho si můžete dělat dobrý den. Doporučoval je poslouchat, ovšem pokud byly jejich činy a příkazy v souladu s evangeliem. Pokud nikoliv či pokud činí a učí pravý opak, tak rozhodně neposlouchat, ale řídit se podle té jediné hlavy, kterou církev má. Kdo jí je, jsme si již řekli. Stav tehdejší církve pomohl Husovi oprášit i tisíc let starou myšlenku církevního otce Augustina, že opravdová Kristova církev se vůbec nemusí krýt s církví jako pozemskou organizací. Jen Bůh zná ty své. I toto Husovi před koncilem, dodejme, že reformním, který potřeboval semknout a sjednotit šíky, právě nepomohlo. Leccos lze z pohledu tehdejších koncilových delegátů pochopit, určitě to nebyla smečka krvežíznivých šelem, přesto z jejich jednání mrazí. Když se vyslýchaný Hus marně snaží vyvrátit i nepodložená obvinění a odvolává se ke Kristu, dostane se mu ze strany shromážděné církevní elity výsměchu. Jistě, kanonické právo takový opravný prostředek nezná. Ten smích dutě doznívá až k dnešku a je mementem, kam až může mocná a sebejistá církevní reprezentace dojít, žije-li v představě, že církev je její. Ale ona je Pánova.
    Apoštol Pavel v listě do Korintu sám sebe označuje za Kristova služebníka a správce. A od správce se nežádá nic jiného, než aby byl shledán věrným. A jako člověk často vláčený před soudy vyznává, že jeho jediným opravdovým soudcem je Pán. A už tenkrát, možná ve zlé předtuše varuje korintské křesťany před ukvapenými soudy. Co by řekl na to, že jednou bude církev vydávat své ovečky i na smrt…
   Tolik více či méně temná historie, my už jsme přece jinde, církev je jiná, a když nic jiného, žádné exekutivní pravomoce nemá, nestojí s ní ani nepadá společenský řád. Přesto je dobré si opakovat, že hlavou té jediné všeobecné církve je Kristus, tedy i té naší Českobratrské, i té naší letohradské. Nemyslím, že je už uděláno hotovo. I s Mistrem Janem bychom si to měli připomínat. Jsme pouze na cestě dostát svému poslání a je otázkou, jak se nám to daří. Návod, jak na to, zní jednoduše a před chvílí jsme ho z Písma slyšeli: „tělo se buduje v lásce“. Je však otázkou, jak se naše chápání lásky od té novozákonní agapé, spíše popelky mezi ostatními vznešenějšími a vášnivějšími druhy lásek, vzdálilo. Panuje někdy zvláštní představa, že křesťané mají být prostě tak nějak hodní a křísit ze sebe láskyplné emoce vůči všemu a všem okolo. Mohlo by nám pomoci vrátit se již k přečtenému, a to na samotný začátek. A vzpomeňme u toho ještě jednou na Mistra Jana Husa, na jeho životní cestu, která v mnohém připomíná Kristovu, na to kolik si jeho následováním vytvořil oddaných následovníků, ale i zavilých nepřátel. „Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista.“ Ať se nám to daří, s pomocí Boží. Amen.