2.8.2015 - kázání Pavla Rumla na Jeremiáše 8*20


Minula žeň, skončilo léto, a spása nikde… Pominula žeň, dokonalo se léto, a my nejsme vyproštěni…        

Léto v plné parádě, žně ještě ani v polovině ... a spása nikde. Jel jsem na kole kolem Hostivic, najednou vedle mě veliký kravál a to stařičký kombajn Ukrajina nebo Ural či jak se jmenují  kosily obilí. Víte, ten pohled na žně má – alespoň pro mě – vždy docela uhrančivou sílu. Je v tom vždycky veliký kus naděje, že bude dobře.  A o to lépe to vypadá, když vidíte noční sečení, to je veliká krása. Jen mi bylo líto místních pražských sekáčů v těch stařičkých kombajnech, které jezdily po polích už v době, kdy jsem byl kluk…a to je opravdu hodně dávno. Dneska se jezdí v kombajnech s klimatizací… a filtry; žádné osiny a prach v kabině, očích, nosu, průduškách…a všude.

Je v tom vždycky naděje, když se kosí. A když jsem u naděje, tak také u toho prastarého textu z Jeremiáše. „Minula žeň, skončilo léto, a spása nikde“. Ještě vám pro úplnost k tomu přečtu pár vět z té kapitoly „S nadějí jsme vyhlíželi pokoj, ale nic dobrého nepřichází; čas uzdravení a hle předěšení. Hlasitě volá o pomoc dcera mého lidu ze země předaleké“. A při čtení jsme slyšeli – Už nebude učit každý svého  bližního a každý svého bratra“ Poznávejte Hospodina! Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího, je výrok Hospodinův“.

    Chci vám přiblížit, proč dne otevírám knihu Jeremiášovu - která je plna nářku a bolesti -  v neděli, kdy můžeme v kostele prožívat hodně radosti. Určitě kvůli těm žním, ale hlavně z toho důvodu, že život každého z nás - osobní, rodin, sboru, církve i společnosti je přece také takto poskládán – bolest střídá radost a naopak.

 Ta věta z proroctví  „Minula žeň, skončilo léto, a spása nikde“ je trochu legrační. Je to souběh radosti a bolesti; je to ufňukaná výčitka, možná nervózní výkřik; kdoví… ale tak nějak to zní. Než nám dojde radostný dopad první poloviny věty, přijde rozčarování. Ale já se dneska s vámi nechci točit kolem té deziluze, kolem toho rozčarování, ale spíš kolem opaku, který tam slyším – totiž o naději. Minula žeň, spása nikde…

    Uteklo kus času, kus dobrého bohatého času …a pořád nic. Viďte, my už dneska všeobecně tolik žně neprožíváme (samozřejmě kromě těch z nás, kterých se bezprostředně týkají – tedy dobře to načasovat, dobře změřit, kdy je zrno tak akorát suché; kromě těch nás, jimž žně a úroda z nich přímo ovlivňují jejich výdělky). Všeobecně tedy, my lidé z města, moc žně nevnímáme. Ať je počasí totiž jaké chce, neprožíváme to. „Obchoďáky“ narvané jídlem všeho druhu, na co si vzpomeneš, můžeš mít. Tamhle požáry, onde povodně, za mořem tragické sucho… daleko od nás. Když tak si připlatím na rohlík „dvaceťák“ a je to. Úroda či neúroda, žně vydařené více nebo méně, kdo to za nás bude řešit, když to vyřeší Penny či Billa – vždycky je u nás dobře. A někdy taky Kaufland.

   To jsou naše žně. Teď k našemu létu. Léto je v našich zeměpisných šířkách synonymem pro dovolenou. Obrovský dovolenkářský průmysl; představte si to – mnoho lidí na celé zeměkouli je závislých, existenčně závislých, na tzv. cestovním ruchu. Když jedna polovina zeměkoule v létě vyjede někam na odpočinek, na dovolenou, druhá polovina zeměkoule se z toho raduje a může z toho žít a díky tomu žije. Aby někdo přežil a mohl pracovat a tedy si i vydělat, druhý musí odpočívat…a utrácet. Takže když se řekne léto, každý blaženě zavrní. V práci když docházejí témata; když si zkrátka nemáte s lidmi co říct… tak téma dovolená vyřeší to komunikační ticho.             

   Nechci abychom teď příliš bádali o tom, co znamenalo léto pro lidi před dvěma a půl tisíci lety, kdy Jeremiáš psal tato slova. Nebudu vám předčítat z biblického slovníku o podobě tehdejších žní.  Ale co si chci od Jeremiáše vypůjčit je ta časová posloupnost, to řazení jeho výpovědi. To sklízení a dobrý čas, který pořád spěje jinam, výš, dopředu ..k naději…

    Žně tehdy – kromě tvrdé práce – byly časem radosti; veliká radost z úrody, ze života, z přežití (protože za ně nic neřešila ani Billa ani Globus); když sklidili, tak přežili. A v létě to potom řádně slavili. A pak to najednou přijde – tedy – měli jsme se krásně, bohatě, dobře; z plna hrdla jsem všechno oslavili..a spása nikde; měli jsme všeho hodně, měli jsme všechno, a přece ne všechno; ještě jsme něco čekali; přes to všechno dobré, jsme něco čekali… Řeknete si – o co jim ještě jde? Nejsou náhodou tak trochu nároční (nenažraní)? Tedy – nepřehání to prorok trochu? To naříkání? Všeho dost, krásný čas…a ještě něco chce? Ještě po něčem touží? Ještě nemají dost? Spása nikde. Kde byla? Proč nepřišla? Jak to, že nenastala? Dojdeme k tomu, něco si odpovíme.

   Ale to první, co z textu vyplývá; co ze zkušeností našich předků vyplývá  je – že  i když jsme sklidili, i když bylo skvělé léto  - pak přesto spása je něco jiného, než dobrá úroda a skvělé léto. Vyplývá z toho dále, že spása není závislá na tom, co se nám podaří vydělat, nashromáždit, čím si naplníme až přeplníme svůj čas a život… „Blázne“, slyší boháč, který má plné sýpky. Vyplývá z toho, že spása není logickým automatickým vyústěním pokračováním dobrých časů; našeho velikého kumštu, práce, úsilí, sklizni, bohatství. Uteklo kus času; dobrého, bohatého..a pořád nic..

   To druhé, co z textu a zkušeností našich předků vyplývá je, že spása nastává, že se děje…nějak…že vlastně v životě můžeme a máme čekat ještě něco víc, než jen nějak přežít. A pokud možno hlavně bohatě. Co vlastně, co to vlastně tedy je – ta spása?

    To je poslední část mého kázání pro vás.

    Co to je spása, o čem to mluví Písmo? O čem to mluví ti brblající lidé, kteří mají plné sýpky a stejně nemají dost. Proč ještě potřebují spásu?

    Asi znáte, že občas se nám – když máme něco popsat, vysvětlit, že se nám to daří lépe tak, že začneme popisovat pravý opak. Tak já to s dovolením také tak udělám.  Je to z životního příběhu jedné paní. Mluvil jsem s ní, říkala, že je nevěřící – o Bohu neví nic, o církvi také skoro nic – a pokud něco, tak nic lichotivého to nebylo; o Kristu neví nic, o víře také ne. Chtěla se vyzpovídat a měla z čeho – nebylo to tak, že by byla kdovíjakou hříšnicí, že napáchala kdovíjaké hrůzy – prostě tak zhruba jako každý člověk. Ale uprostřed jejího dlouhého vyprávění z ní vypadla neuvěřitelná, velmi náboženská věta. „Řekla jsem si, že to musím změnit, začala jsem se bát zavržení“. Šel mi mráz po zádech, když to vyslovila. Spása pro tuto dámu je záchrana před zavržením (před tím ovšem odvrat od věcí, které dělala a tížily ji). To její zavržení mohlo mít třeba tuto podobu – vyhození z práce; ztrátu zaměstnání a tím pádem prestiže; neschopnost splácet půjčky; pohrdání od spolupracovníků; pohrdání od rodiny; samota; pohrdání sama sebou;..zkrátka…zavržení.

   To je jeden rozměr spásy – ke kterému jsem došel oklikou přes slovo zavržení. Je to rozměr velmi osobní.  Ale já si nemohu pomoci – dejte mi pak zapravdu – že nad osobní rozměr spásy patří ještě další; nadosobní, jakýsi celosvětový, globální. Umět zanaříkat nad sebou; zkusit se sebou a svým životem něco dělat určitě; ale co to ostatní kolem mě? V jakém světě to žiji? Určitě teď u nás v našem moc krásném kusu světa – všude zeleno, žně v plném proudu, lesy plné hub, léto v plném lesku…je někde nějaký problém kolem mě? Ale já se přece musím poohlédnout dál, než je jen vlastní domácnost, peněženka nebo pole; měl bych umět vidět, že tady nejsem jen já sám, ale kolem mě je svět, který se také všelijak trápí i trpí. S jakou radostí jsme si před pár lety oddechli, když se světem začal šířit zpráva, že v Mexickém zálivu konečně přestala krvácet matka Země z té ropné rány, kterou jí rozjitřil člověk – a jeho firma Bristish Petroleum, zvaná BýPý. Pamatujete si to? Já si na to vzpomněl proto, že jsem před týdnem o tom mluvil s jedním Američanem – vyprávěl o stavu pobřeží na Floridě – říkal dokonale vyčištěno, naprosto nejkrásnější písek; neuvěřitelně čistá voda…ale prý asi moc chemie to spolklo a to co vidět není, to co zůstává v hlubině oceánu, nemůže toto vnější pozlátko překrýt. Lidé tam už do smrti budou naříkat, už tam nikdy v té oblasti nesklidí z plodů moře…to je pro mě ukázka globálního rozměru zkázy a spásy od ní…

   Spása měla a má v chápání lidí různou podobu. Ale o co jde bibli? Ta o tom vím své. Spásu spojují bibličtí autoři s Hospodinem; později s Ježíšem Kristem; v každém případě věděli, věřili, že něco takového – čemu říkali spása – že to existuje; že je to možné; že je to pro život člověka moc potřeba; že je to dobře … dokonce, že je to potřeba i pro dobré umírání.

   A toto vědět – to je začátek víry. Když poznávám, že ke štěstí, spokojenosti, pocitu úplnosti života je potřeba něco, co není součástí našeho zázemí, žní, léta, let; ale že zvenčí odněkud; děje se spása.

   Začali jsme o naději. Prorok Jeremiáš ji před svým  lidem rýsuje. Aby nezapomněli – když plánují kde co – třeba stavbu chrámu – něco velikého – že k životu patří očekávání spásy. To může znamenat – jak říkala ta dáma – ochrana před zavržením; abychom svůj život nějak neprošvihli.

   Spása má osobní rozměr – ten můj, tvůj, každého z nás. Globální – to je ten nás všech; jestli nechám tuto zemi udusit, promořit, všechny naděje budou ty tam; pak už by zbyla jen naděje, že smrtí to nekončí. Proto má spása i rozměr Boží, nebeský, Hospodinův. O tom jsou také ta slova. Žeň znamená – rozsívání dobrých nebo zlých činů a sklízení odplaty za ně. Závisí také na našem rozhodování a výběr. Léto znamená přečkat horka, sucha, ale také odpočinout si…a odpustit. Zpíváme v jedné písni – že po bídě této, bude věčné léto.

   A spása ? Vytržení? Vždyť vám o tom celou dobu vyprávím, přímo i nepřímo – to je přece naděje pro život; radostný výkřik, že život je krásný dar; že fakt stojí za to ho žít. Že nemá cenu ho prošvihnout. A že se nesmíme nikdy vzdát, protože naděje umírá poslední; a spása se děje a jednoho dne v plnosti přijde. Pro všechny nás. A nezávisle na nás. Amen.