20.9.2015 - kázání Renaty Popelářové k uprchlické krizi na text Lk 16*19-31


Letošní rok je v řadě věcí výjimečný – měli jsme výjimečně teplou zimu, výjimečně horké a suché léto, čeká nás podle odhadů výjimečně studená zima – i když nevím, jak toto může říci ústav, který neodhadne ani zítřejší déšť – a jsme svědky výjimečného exodu, který tady nebyl od 2. světové války.

Tisíce uprchlíků přichází každý den do Evropy a táhnou směrem na Německo, Anglii a Skandinávii. Vidíme davy mladých agresivních Afričanů, kteří napadají stráže ve francouzském Calais, ohrožují řidiče kamionů, demolují uprchlická zařízení v Bělé a rozhořčeně protestují, co si to nějaký stát vůbec dovoluje je zadržovat. Oni jdou do Německa a do Anglie, kde je ráj na zemi.

Utkvěl mi v paměti rozhovor s jedním mladíkem: Chci do Německa, protože tam vám dají dům, zaplatí vám jazykový kurs, dají vám práci, dobrou zdravotní péči, zkrátka lepší život. Dají, dají, dají. Tak jim to asi slibovali převaděči, kteří jednoho dne přišli do jejich vesnice. Rodina se složila a vyslala jednoho z nich do zaslíbené země. A najednou mladík zjišťuje, že ho v té zemi nikdo nechce. A je plný zklamání a zloby, protože se cítí podvedený. A pokud tam nakonec zůstane, bude zase zklamaný, protože zjistí, že za bydlení se platí, že práci si musí sehnat, a když má pouze zdravé ruce, musí usilovně pracovat těma rukama za minimální mzdu, aby přežil. Ideální kandidát pro kriminální podsvětí, kde se dají vydělat peníze mnohem rychleji a snáze.

Tyto lidi vidíme ve zprávách dnes a denně, a souhlasně pokyvujeme hlavou, že je nutné jejich příliv zastavit, situaci zkonsolidovat a běžence vracet zpět. Kdybych se vrátila do prostředí přečteného podobenství, tento Lazar stojí u vrat a buší na ně ze vší síly: Boháči, ty máš dost, tak se koukej rozdělit. Nebo si to vezmu sám. Nevidí, že majetek nespadl z nebe, že je za ním práce několika generací, že i ten boháč musí pracovat. Takhle vznikají revoluce a možná právě nyní nenápadně začíná růst podhoubí té budoucí.

Z druhé strany se k nám valí dav uprchlíků, který putuje přes Turecko, Makedonii, Řecko a Maďarsko, opět pokud možno do Německa nebo Skandinavie. Ale tohle jsou od pohledu jiní lidé. Unavené rodiny s malými dětmi, spící na rozpálených řeckých ulicích. Jdou sem ne proto, aby si polepšili, ale zůstali naživu. Mají za sebou roky chaosu občanské války, kdy jejich domov dobývala tu jedna, tu druhá armáda, a jako  poslední přišel Islámský stát, který v současné době okupuje podstatnou část Sýrie a Iráku. Ačkoliv jsme uvyklí, že nám televizní noviny přináší do pohodlí našich obýváků řadu otřesných svědectví, taková bezprecedentní zloba, agrese a neúcta k lidskému životu tady snad skutečně nebyla od křižáckých válek. Lidé se rozlišují na správně věřící a ty druhé, kteří vlastně de fakto lidmi nejsou. A už to nejde ani napříč muslim ne-muslim, ale správná odnož muslima a ten zbytek, který je vhodný pouze k znásilňování, zotročování a zabíjení.

Díváme se na to, čteme podobné zprávy na internetu a vrtíme hlavou, možná s nenápadným vnitřním uspokojením, protože se potvrzuje všeobecný názor, že muslimové jsou prostě zaostalá sběř, a koneckonců, jdou-li si po krku sobě, co je nám po tom. Čím více se jich navzájem odkrágluje, tím bude svět bezpečnější. Každá civilizace si musí projít svým obdobím dospívání, říkají filosofové, a svět islámu tím prochází právě teď. Jenže to není pravda, svět islámu čítá více než 2 miliardy lidí a takhle o sobě dává vědět několik desítek tisíc. Bohužel vyzbrojeni moderními zbraněmi, v centru sdělovacích prostředků a s obratným zacházením se sociálními sítěmi se jeví jako obr Goliáš. Koneckonců na tom je jejich přežití založeno, že zastraší mnohem početnější masy.

Máme pocit, že se nás to tak moc netýká, Česká republika si dává dobrý pozor na to, aby nějakým vyjádřením na sebe nestrhla pozornost a neuvrhla se do rizika nějakého atentátu – goliášský fenomén na nás velmi dobře působí. Jenže, v roce 2015 se to týká celé Evropy a naše země se nemůže zase obehnat plotem – byť se v Maďarsku staví zeď - ti lidé tady jsou a budou dále přicházet – protože nemají co ztratit. Mohou si vybrat buď život v neustálém stínu smrti pro sebe i celou rodinu nebo útěk. A co dál? Po zbytek svých dní nějaký utečenecký tábor nebo cesta do Evropy.

I s nimi  se vedou rozhovory a zaujme vás, jak jsou jejich názory jiné na rozdíl od afrických uprchlíků. Jdeme do Evropy, protože tam prý má lidský život ještě cenu, říkal jeden plynou angličtinou. Druhý zmiňoval dennodenní nálety, při kterých nemohly děti spát,  a zdůraznil: nechci od Evropy pomoc, můžu pracovat. Vždycky jsem pracoval. Když mi dají povolení, budu zase pracovat a živit svou rodinu. Dokonce ví, že k práci potřebuje povolení, chce respektovat zákony země, kam přichází.

Připomněl mi loňskou návštěvu Amsterodamu, kdy jsme s manželem bloudili po ulici a uvažovali, že si dáme něco k jídlu. V ulici byly hned proti sobě dva minibufety s kebabem a my se nemohli rozhodnout, do kterého jít. Majitel jednoho z nich byl pohotový, vyběhl a pozval nás dál. Dostali jsme vynikající a levné jídlo a  spoustu úsměvů v ceně, zeptala jsem se, odkud je, řekl, že z Iráku. Ale že rodina tam stále je, pak upřesnil, že ženu a dcery má tady, ale rodiče a bratry stále tam. Duchaplně jsme podotkla, že v Amsterodamu je život poněkud klidnější než v Iráku, stále se usmíval, teď už asi mé hlouposti a řekl, to tedy ano. Malá místnost, 2-3 zákazníci, otevřeno od brzkého rána do pozdního večera. Tvrdě pracoval, aby uživil rodinu. Přesto z něj vyzařovala pohoda. Snad proto, že mohl porovnat co bylo předtím a co je teď.

Tito uprchlíci nepožadují, nekřičí a nebourají ploty, maximálně znervózňují turisty, kteří si nemohou užít bezstarostné dny, když mají hladovějící svědky svého bohatství. Je zajímavé, že Britové posílají stížnost na cestovní kanceláře, že měli v Řecku zkaženou dovolenou, neboť na ně civěli běženci – nežebrali, neobtěžovali, jen seděli opodál a dívali se, jak obědvají… zatímco Řekové, místo aby uprchlíky vyháněli, neboť jim kazí kšeft, se s nimi dělí o to málo, co mají. Země, kde je v současné době nejhorší ekonomická krize, se dokáže dělit o to málo, co má, s lidmi, kteří nemají vůbec nic.

Tito lidé přijdou i do naší země. Vláda se nakonec zavázala, že během několika příštích let přijme asi 1500 uprchlíků. Je to naprosto směšné číslo, ale budou volby a veřejné mínění je zásadně proti. Politici a president si přihřívají svou xenofobní polívčičku, nejsou peníze na Klokánky, ale na tyhle uprchlíky ano? To je přece ostuda.

Vždycky si vzpomenu na přečtené podobenství Lazara ležícího u vrat bohatého domu. Nebuší na dveře a nedožaduje se, trpně čeká, kdo se smiluje a hodí mu kousek chleba. Boháč se tváří, že to nevidí, a má pocit, že dělá dost. Mohl by ho taky nechat zbít a vyhnat. Kdo by trpěl takovou chátru, za kterou se stahují jen vyhublí psi, na svém prahu. Ne, boháč ho tam nechá – živořit a nakonec zemřít, jako pytel odpadků. A Hospodin mu nic nevyčítá, neříká, to máš za to, žes byl nemilosrdný – nic takového. Měl ses dobře za života a nic pro tebe už tedy nezbylo. Už sis svou odměnu vybral. Je to taková parafráze kázání na hoře. Lazar za života trpěl. Nyní se raduje. Ale záleželo jen  na tobě, jak to bude, posílal jsem k vám proroky. Že jste je neposlouchali? To už ale není moje věc.

My máme nejen proroky, ale i evangelia. Ten, co jako jediný vstal z mrtvých, k nám skrze ně promlouvá i dnes. Jak se máme zachovat tváří v tvář uprchlické krizi v Evropě? Myslím, že podobenství o boháči a Lazarovi nebo o milosrdném Samaritánovi nám více výkladů neumožňuje.

Teď v současné době můžeme osobně, každý sám za sebe, dělat zdánlivě  málo, přesto to může znamenat hodně. Máme sousedy, přátele, kolegy v práci – a měli bychom jasně vyjádřit svůj postoj k trpícím, kteří jsou na cestě k nám. Nejít s proudem, nenadávat na chátru, která se k nám valí bůhví odkud. Rozlišovat mezi těmi, co hledají snadné živobytí a těmi, kteří hledají naději života. Budou to lidé s odlišným způsobem života, o tom není sporu. Budou mezi nimi křesťané i muslimové, lidé bez víry. Za těmi oficiálně příchozími budou postupně přicházet další - jejich rodiče, sourozenci, bratranci… ti, co zatím živoří v táborech nebo se krčí pod brutálním režimem. Budou tady postupně zapouštět kořeny, stanou se našimi sousedy, jejich děti budou chodit do škol s těmi našimi.

A bude záležet i na nás, zda zde najdou svůj nový domov tak jako mnozí z Čechů našli svůj domov ve Švýcarsku, Americe nebo Kanadě na útěku před nacismem či komunismem, nebo zda budou po celý zbytek života jen cizinci a přistěhovalci živořící ve stínu našich vrat.

Amen.