4.10.2015 - kázání Petra Galluse - Gn 28*10-22


Jeden chlápek, takový prototyp člověka, trochu hezounek, trochu prevít, mamánek i macho se vydal z domu na delší cestu. Dost možná, že tak trochu prchal před svojí minulostí. Na hrbu si nesl pár solidních křížků a složitou rodinnou situaci: podvod na otci, slepou poslušnost matky intrikánky a bratra rozhněvaného až na krev. Doslova.

Ale jde si přesto tak nějak zlehka, trochu lehkovážně, jako by si říkal, že to přece nebude zase až tak zlé. Něco se přece vždycky dá dělat. Třeba právě teď. Blížila se noc a on přišel ke zvláštnímu místu. Jmenovalo se to tam Lúz, to je Mandlička. To je přece krása, trochu romantiky na večer, přenocovat pod Mandličkou. Jenomže ona to nebyla ledajaká Mandlička. Asi tam stál strom, posvátný strom, ale krom toho tam byla ještě také nějaká svatyně, snad kruh udělaný z kamenů. Kouzelné místo, kouzelný strom, kouzelné kameny. Tady to místo určitě bude nabité energií, tady mně nic hrozit nebude, tady budu pod ochranou. Zvlášť, když si jeden ten kámen vezmu a dám si ho k hlavě. Anebo raději rovnou pod hlavu. Pod ochranou šutru, ve stínu Mandličky, tady při mně přece musejí stát všichni svatí.

K čemu všemu se člověk dokáže upnout: kámen, strom, energie místa. A taky hvězdy a horoskopy a kdoví, co ještě. Mimochodem magické kameny dnes frčí pořád – zajděte do kteréhokoli knihkupectví, najdete tam k tomu aspoň dvě knížky. Když jsem byl malý a při usínání jsem se bál, schovával jsem se pod peřinu. Mimo peřinu mě všechno děsilo a leccos tam určitě i hrozilo, ale pod peřinou jsem byl chráněný. Přes peřinu by přece nic proniknout nemohlo. Peřina jako nejlepší ochrana před vším zlem.

A usnul. Opojený místem, opojený šutrem, tak jako naivně, bez kontroly a lehkovážně usíná člověk opojený sklenkou. To se pak zdají sny, často bujaré. A taky že se tomu chlápkovi zdálo. Cosi jako žebřík od země až kamsi nahoru. Jen si někdy lehněte pod žebřík a podívejte se nahoru. Taky se vám bude zdát, že sahá až do nebe. Nebe propojené se zemí. Anebo až budete v nějakém obchodím domě, anebo ještě lépe v Praze v metru, stoupněte si tam dole ve stanici pod eskalátory. Takhle to v tom snu nějak jezdilo. Nahoru a dolů. V tomhle pořadí. Nejdřív nahoru, potom dolů. Boží poslové, kteří si nejdřív pěkně jdou nahoru pro úkol, a teprve potom sestupují dolů, když už vědí, co mají dělat.

Jenomže toho chlápka nenapadlo, že by se třeba taky mohl stát takovým poslem, že by jeho cesta dál mohla vést taky nejdřív nahoru a pak dolů třeba s nějakým posláním. On přece svoji cestu zná, vždyť mu to poradila maminka a pak i otec, a on sám má jasný cíl: pryč od toho, co bylo, pěkně k novým, světlým zítřkům. Ne nahoru, ne žádnou oklikou, natož složitým lezením po žebříku, ale pěkně přímo, rovně za nosem.

Něco takového mu jde hlavou, když vidí úplně nahoře nad žebříkem samotného Hospodina, který k němu mluví. Je to Bůh jeho otců a jeho sdělení je jasné: Jsem s tebou. Budu tě střežit a už tě nikdy neopustím. Tedy: Budu na tebe dohlížet, chránit tě, a zároveň mně neunikne žádná lumpárna ani podvod. Tak jako jsem nad tímhle žebříkem, budu nad celým tvým životem.

Kdeže by člověku došlo, že to znamená, že tenhle Bůh už taky dobře ví o všem, co bylo. Kdeže by mu došlo, s kým že má vlastně tu čest. Ale živý sen to být musel, až ho to probudilo. A taky trochu vyděsilo. Hrome, tady je kdosi, kdo o mně něco ví a kdo se dostal až ke mně i přes ten šutr a tu Mandličku. Co ke mně, až do mé hlavy, jako kdyby viděl až dovnitř. To jsem si to asi špatně ustlal, asi jsem trefil místo, které patří tomuto Bohu. Asi tady bydlí. Takže se tady trochu zařídit, trochu mu rozebrat svatyňku a zdřímnout si pod Mandličkou nebylo úplně správně. Dobrá, napravíme, postavíme novou svatyňku, takovou malou kapličku, Boha udobříme. A tak to všechno dal zase do pořádku a ještě přidal trochu posvátného oleje; a aby se vidělo, že to myslí vážně, pojmenoval si to Bét-el, tedy Dům Boží. To zní přece líp než Mandlička, i když to není tak romantické.

Sice tady ten člověk pochopil, že má co dělat s Bohem, ale vypadá to, že toho víc nepochopil než pochopil. Získal dojem, že ten Bůh je svázaný tady s tím místem a zřejmě dostal pocit, že si ho díky téhle náhodné noci odsud teď už ponese pořád s sebou. A možná ne úplně jako vítaného a zvaného hosta. Někdy je přece člověk rád, že ho nikdo nevidí, že si tu a tam něco udělá prostě sám, v skrytu, a pak zase vyjde na světlo Boží a tváří se v pohodě, jako by nic.

Nojo, tak co teď s Bohem, s kterým člověk nepočítá? Co s Bohem, který chce být pořád se mnou? Nevšímat si ho? To je málo. Vděčně poděkovat a aspoň se tvářit, že jsem vlastně rád, že samotnému by mně bylo smutno a bál bych se? No… Chtělo by to, aby z toho něco káplo. A tak toho chlápka napadne nejběžnější lidská věc: směnný obchod, pěkně něco za něco. Tak jo, když jsi slíbil, že budeš se mnou (dokonce ať chci, nebo ne), tak jestli to dodržíš a mně se bude dobře dařit, budu mít co jíst, co na sebe a v pořádku se vrátím, tak pak budeš skutečně mým Bohem, pak tě vezmu do party. Předveď, co umíš, a já se pak kdyžtak přidám.

Jak opojný pocit asi musel mít, jak to s tímhle Bohem báječně zaonačil. Sice chtěl původně jen přenocovat a pak jít nerušeně dál, nicméně ani tohle ho nerozhodilo a jako mistr improvizace to zvládl tak, že by z toho mohl velmi slušně profitovat. Však taky hned dál čteme, že z toho místa „vykročil lehkým krokem“.

Kdyby tak věděl, co všechno ho ještě čeká, že jeho, protřelého podvodníka taky někdo pěkně doběhne a podvede, takže zase takový mistr není. Kdyby tušil, že před setkáním se svým bratrem bude zpocený až za ušima a bude mít pěkně nahnáno. Kdyby tušil, jak mu bude časem Bůh dobrý a že ho ještě čeká dokonce zápas s Hospodinem, kde teprve pozná, kdo je tady Pánem.

Až ve zpětném pohledu se ukazuje, že z toho všeho, ze všech těch lidských úskoků, lehkovážností a namistrovaností trčí to zcela vážně míněné a nesmlouvavé zaslíbení: Já budu s tebou, budu tě střežit kamkoli půjdeš a nikdy tě neopustím. Možná to někomu může znít i hrozivě. Jsou stránky našich životů a niter, které bychom raději nechali přikryté jako pod tou peřinou. A možná je pořád ještě naivně těmi peřinami přikrýváme, spoléháme na lecjaké šutry, opojné sny či kouzelné mandličky. Ano, Bůh svým zaslibujícím slovem zároveň i soudí člověka.

Ale to zaslíbení platí. Bez ptaní. Pro lehkovážné i namistrované. Pro ty, co prchají před svojí minulostí i pro ty, co sní o lepších zítřcích. Pro naivky i intrikány. Pro důvěřivce i skeptiky. Tím vším to neděláme Pánu Bohu nijak lehké. Ale jistě budeme mít v životě ještě příležitosti poznat, zda to jeho zaslíbení, že nás nikdy neopustí, v dobrém i ve zlém, pořád platí. A dejž to Pán Bůh, že si budeme moct vždy při zpětném pohledu na svůj život říct: platí.

Amen.