1.11.2015 - Všech svatých a Dušičky - Zj 7*9-17


Dnes slaví mnozí křesťané svátek Všech svatých. A třebaže ho v naší církvi neslavíme, zdá se mi dobré si jej připomenout, zejména když vychází právě na neděli.     

První křesťané si začali velmi záhy připomínat dny úmrtí svých mučedníků pro víru a slavili jejich přechod ze smrti do života nového, zůstávajícího. Navazovali tak částečně na židovství, kde byla smrt spravedlivých a zejména martyrů vysoce ceněna. Kromě svátků jednotlivých svatých byl celkem brzy zaveden rovněž svátek všech mučedníků, který se slavil na Východě v době velikonoční či první neděli po svatodušních svátcích. Na Západě jeho slavení podnítilo zasvěcení římského Pantheonu – tedy původního chrámu všech římských bohů – Panně Marii a všem svatým mučedníkům. 1. listopadu se svátek Všech svatých (a všimněte si, že již nejen mučedníků) začal slavit snad v návaznosti na keltské oslavy nového roku. Záměrem bylo zřejmě nahradit pohanské představy o rušení hranice mezi živými a mrtvými, k němuž mělo docházet v předvečer tohoto svátku, křesťanským významem. Něco ze způsobu toho pohanského slavení se nám dochovalo v Halloweenu, třebaže svátek sám je křesťanský.

Pro první křesťany bylo důležité připomínat si příklad věrných svědků, kteří svou víru osvědčili dobrým způsobem života a Krista následovali až na smrt. Po těžkém šoku z pronásledování, které postavilo jejich víru před obtížné otázky, posílily jejich naději živé a barvité obrazy z knihy Zjevení. Mohli z nich přijmout ujištění, že Kristovo vítězství nad zlem, hříchem i smrtí je již nezrušitelnou skutečností. Třebaže na zemi to tak mnohdy nevypadá, Kristus převzal vládu nad světem do svých rukou a jednou ji prosadí zjevně. Ale již nyní je nebe otevřené a ten, kdo na Krista spoléhá a žije podle jeho slova, ten se může radovat z průhledu do nebeských bohoslužeb a těšit se z pozvání na hostinu v Božím království, kterého se mu dostalo. Jedna z těch povzbudivých vizí představuje zástup účastníků této slavnosti. Ten je tak veliký, že jej není možné sečíst. A především není omezený žádnou představitelnou lidskou bariérou. Ten obrovský zástup ukazuje k naději, že Boží království je doširoka otevřené a žádný, kdo po něm touží, z něj nebude vyloučen. Naopak bude zahrnut do plnosti lidství, jak je představeno v různosti a pestrosti národností i dalších znaků a zájmů, podle kterých se navzájem vymezujeme. To, co si zde na zemi nedokážeme příliš dobře představit a co mnohé dokonce děsí, to vidí Jan jako úžasnou perspektivu, která se v Kristu již uskutečnila. Je to výhled k budoucímu dovršení Boží vlády, až bude Jeho lid přebývat v bezprostřední blízkosti svého Pána, podílet se na chvalozpěvech nebeských zástupů a radovat se z konečného završení spásy. Ale již tady v této chvíli – a vlastně v každém čase a na každém místě – má Kristus svůj lid, který potěšuje a povzbuzuje právě takovou nadějí a který učí žít – svým slovem i příkladem – podle pravidel Božího království navzdory všem vnějším omezením.

          Jedno omezení tu přece jen čteme. Lidé v tom zástupu jsou označeni jako ti, kdo přišli z velikého soužení, vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově. Ve skutečnosti to však není omezení, ale jen drobný detail té nádherné podívané, který chce být zdůrazněn a nedělá si starost, zda tím nezastíní jiné. A tak tu mezi řádky čteme vyznání, že záchrana přišla i pro ty, kdo nebyli uchráněni na životě, ano, kdo o život přišli právě pro svou víru a kdo předtím prošli utrpením podobně jako Kristus. Ale právě že se to stalo tímto způsobem, ano, právě proto, že skončili tak lidsky neslavně zrovna kvůli následování Ježíše, právě proto dobojovali svůj boj víry vítězně a mají již nyní podíl na životě věčném. Neboť kdo jiný by měl mít tak jistou naději? Vždyť právě tato cesta se Kristovou smrtí a vzkříšením osvědčila jako ta, která má smysl, a otevřela tak slavný cíl každému lidskému bytí – nejen tomu umučenému. A tak jsme právě tímto detailem ujištěni, že se této cesty nemusíme děsit, neboť pro ni platí Boží zaslíbení.

To, že máme tak úžasný výhled a naději, se promítlo do slavení svátku Všech svatých. Připomínáme si ten nesčíslný zástup svědků, posilujeme se ve víře jejich příkladem a prosíme, aby i nás Kristus táhl za sebou do svého království. Je jasné, že na to ani nepotřebujeme žádný zvláštní svátek. Vlastně tak činíme při každých bohoslužbách. A při každém slavení večeře Páně se již těšíme na budoucí hostinu v Božím království. Připomínáme si, že jsme již nyní a zvláště v jejím slavení spojeni v obecenství svatých, tedy těch, kdo byli odděleni ke službě Bohu. A to nejen jako jednotlivci, ale především jako společenství. Jako křesťané tedy tvoříme jeden Boží lid, tělo Kristovo, a přitom zůstáváme spojeni přes hranice času i smrti. Věříme, že mezi církví bojující a zvítězilou existuje pouto, kterým nemůžeme lidsky manipulovat, ale které je přesto reálné. A právě to nás zavazuje, abychom své vyvolení brali vážně a svatost vnímali nejen jako Boží dílo při nás v Ježíši Kristu jednou provždy naplněné, ale abychom o svatost rovněž usilovali. Abychom své životy opravdu otvírali službě Bohu a nechali se v tom vést jeho Duchem i Kristovým příkladem.

Na slavnost Všech svatých navazuje následující den Památka všech zemřelých, lidově označovaná „Dušičky“. Je to svátek pozdější a vznikl zřejmě domýšlením těch Janových vizí, které měly církev potěšit a povzbudit ji v jejím zápase o věrnost Božímu určení ve světě nepřejícím, často až nepřátelském. Tak se objevila představa, že vedle těch zesnulých, kteří již mají podíl na Božím království jistý, protože svůj život zasvětili úsilí dovést ten svůj boj víry do vítězného konce, vedle těchto svatých jsou tu ti, u nichž takovou jistotu nemáme, kteří na vstup do věčné radosti ještě nejsou připraveni. Takové domýšlení je nebezpečné, protože se může časem zvrtnout a místo posílení víry vést k pohoršení. A to je také důvod, proč jsme jako evangelíci vůči těmto svátkům ostražití.

Ale protože v apostoliku vyznáváme "svatých obcování" právě jako důsledek a plod Kristova díla smíření, jeho smrti a vzříšení, proto si můžeme a máme připomínat ty, kdo nás již předešli, promýšlet jejich životní zápasy, nechat se inspirovat tím dobrým, co vykonali, a uvarovat se jejich omylů. Jestli na ně budeme vzpomínat u hrobu, které ozdobíme květinami či věnci, nebo na ně budeme myslet kdekoliv jinde, není tak podstatné. Své mrtvé svěřujme Božímu milosrdenství, aniž bychom chtěli domýšlet, jak a kdy je má Pán Bůh zachránit. Vždyť jeho láska a dobrota přesahuje všechno naše pomyšlení…