17.1.2016 Kázání Davida Najbrta - Matouš 15*21-28


         Pán Ježíš vyrazil do okolí Týru a Sidónu. Po zavraždění Jana Křtitele začíná být v Galileji horko, Ježíšovi začíná takříkajíc hořet koudel. – Galilejský vládce Herodes začal uvažovat o Ježíšovi jako o novém Janu Křtiteli, a tedy o tom, že by bylo vhodné skoncovat také s ním. Ježíš tak opouští své galilejské zázemí, pohybuje se většinou za jeho hranicemi a do Galileje podniká jen krátké výpady a  to spíš mimo velká sídliště. Konfrontace s mocí ho čeká až v Jeruzalémě.

         Když ovšem opouští Galileu a zatím ještě do Jeruzaléma nemíří, dostává se přirozeně do končin pohanských, za hranici Božího lidu, za hranici rozšíření izraelského národa, za hranici výskytu víry v Hospodina.

         A když se člověk pohybuje v pohanských oblastech stane se, že narazí také na pohana (nebo jako v našem případě na pohanku), dokonce je to dost pravděpodobné. Že narazí na někoho, kdo nežije ve vztahu smlouvy s Hospodinem, nebo kdo žije přímo proti ní. Tímto směrem míří označení ženy, kterou Ježíš potkává, jako kananejky – kenaanky.

         Kenaanci jsou ti, kteří žili v zaslíbené zemi, než tam přišel Izrael, a žili tam i potom a byli pro Izrael velkým pokušením ve svém životním a náboženském stylu. Pohan tady není jen člověk mimo víru, ale člověk proti víře.

         Tak takovou ženu Ježíš potkává. Pro Izrael bylo po staletí a staletí nemyslitelné, že by vstupoval s takovými Kenaanci do dialogu, do komunikace, do vztahu. Bylo to nemyslitelné, přesto se to samozřejmě dělo, ale pravidelně k hrozným modlářským koncům a koncům víry v pověře. Proto správný, opravdový příslušník Božího lidu nemá s takovými Kenaanci nic společného.

         Už sice čas oponou trhnul a snad nikdo za svou náboženskou povinnost nepovažuje takové lidi pobíjet ve svaté válce a zabíjet je jako nepřátele Boží. Přesto hranice mezi Božím lidem a Kenaanci zůstává jako železná opona. Všichni to vědí – Pán Ježíš to ví, učedníci to ví, ta žena to ví, farizeové a zákoníci to ví snad nejlépe.

         A dobře to vědí také původní adresáti Matoušova evangelia, takzvaní křesťané ze židů – křesťané, kteří žili ve sborech a společenstvích, které tvořili výhradně rodilí židé, kteří se stali křesťany, a kteří se s velkou nedůvěrou dívali na zvěstování dobré zprávy o Ježíši Kristu i těm, kdo se jako židé nenarodili, tedy pohanům, těm se kterými přece nemám mít nic společného.

         Ježíš o tom ví, mlčí na ženino volání o pomoc, pak dokonce formuluje na přímo, že je poslán jen pro Izrael, respektive ke ztraceným ovcím Izraele. A nakonec tomu nasazuje korunu srovnáním mezi dětmi a psy. Božími dětmi a pohanskými psy. Odkazuje ženu do patřičných mezí a to velmi hrubě. Tady nejde o žádné domácí mazlíčky, pes tady není přítel člověka a už vůbec ne nejlepší. Je to pes pouliční, smradlavý, plný parazitů a nemocí, na takové se musí brát hůl a zahánějí se kamením.

         Musíme obdivovat pokoru té ženy. To je opravdová hloubka pokory, ve které ona tohle označení, a nejen označení, ale tuhle roli přijímá. To jediné, co ji motivuje, co ji dokáže provést takovou pokorou, je láska. Láska, kterou miluje svou dceru, které chce pomoci, láska, která myslí na druhého, na své dítě a nebere ohledy na sebe.

         Podobně, vlastně stejně je na tom Ježíš: pro lásku, pro lásku, která provází jeho poslání a která nouzi druhého člověka bere na sebe, pro druhého, potřebného člověka bere na sebe Ježíš ponížení vztahu s tím, s kým by se neměl zahazovat, s kým by neměl mít nic společného, a v lásce překračuje tuhle nepřekročitelnou hranici.

         Jako už překročil hranici dotyku s malomocnými, s hříšníky, celníky a cizoložníky, překračuje teď poslední hranici k těm, kdo jsou Kenaanci. Pán Ježíš je tu opravdu pro všechny. Není to samozřejmost, je to nejprve nemyslitelné, ale láska to umožňuje.

         Boží láska, která v Ježíši Kristu překračuje všechny mezilidské hranice. Boží láska, kterou můžeme potkávat a poznávat právě tam, kde jsme my sami v lásce k druhému člověku. Není zde řeč o lásce partnerské, erotické, i když každá opravdová láska je jistě Bohu blíž, ale o lásce k druhému člověku, který potřebuje pomoci, a o kterého mi jde tak, jako by to bylo moje dítě, jako o dceru (nebo syna). Jde o takovou lásku, pro kterou ztratím ohledy na sebe, pro kterou se odvážím i veliké pokory. O lásku Kristovu.

         Tolik na úvod o příběhu a teď na závěr o nás v něm.

         Přestože nám hranice mezi Kenaanci a Izraelem nedává dnes pořádný smysl, není to naše věc, neprožíváme to jako lidé tehdy, je to věc, která se nás týká možná tam, kde bychom to nečekali. I my se přeci ohrazujeme hranicemi, i my se přeci cítíme jako ti uvnitř – na rozdíl od těch venku.

         Cítíme se tak jako křesťané, jako ti, kdo mají k Bohu blíž, kdo mají jakýsi patent na přístup k Bohu. Jako křesťané se uzavíráme do ghetta těch správných, oproti těm Kenaancům okolo.

         Anebo do takového ghetta uzavíráme svoje křesťanství a svoji víru. Jenom jako jakési naše místečko, náš domeček, kam se můžeme schovat, kdyby něco, ale který pečlivě zavřeme, když vyrážíme po většinu času plout s proudem a s vlky výti.

         Anebo se uzavíráme pohledu na potřebné lidi. Dokážeme si jich nevšímat, umíme je nevidět, chceme se jim vyhnout a rozhodně jejich problémy a potíže nevezmeme za vlastní, pokud bychom pro to museli udělat víc, než je nám milé. Víc než stačí uklidnit naše svědomí, které bývá ovšem zvyklé na to, že ho zrovna nepřekrmujeme, to je spíš zvyklé na hodně přísnou dietu.

         Anebo jinak: Douglas Adams ve Stopařově průvodci po galaxii vymýšlí přístroj, který je schopný generovat tzv. pole problému někoho jiného. Tam, kde je toto pole zapnuté, tam mají lidé slepou skvrnu, nedokážou se tím směrem podívat, protože dokážou sami sebe přesvědčit, že se jich to netýká. Zdá se, že to není zase taková fantasie, takové sci-fi – my si dokážeme pole problému někoho jiného generovat sami, tam kde nechceme pustit potřebné lidi do našeho života, nechceme je radši ani vidět, aby nás to v našem životě nerušilo, aby to nebyl náš problém.

         Pán Ježíš a i ten dnešní příběh ukazuje přesně opačným směrem. Víra oné ženy, ve které se navazuje vztah k Bohu, vychází z její lásky, ve které je ochotná nasadit sama sebe, nebrat ohled jen na sebe. Ve které se problém její posedlé dcery stává problémem jejím.

         A právě taková je i láska Ježíšova, Kristova, ve které se naše hříchy, naše viny, naše selhání, naše nemoci, a nakonec náš život a naše smrt stává jeho problémem, jeho věcí. On to bere všechno na sebe. To je láska Kristova, ke které jsme zváni i my.

         Ten dnešní příběh nás taky zve k opravdové modlitbě. K opravdovému vztahu k Bohu, ke vztahování se k Bohu. K vytrvalosti v modlitbě, k pokoře v modlitbě, k uvědomění si v modlitbě, že já nejsem ten, kdo má na něco nárok, že jsem ten, kdo nemá nárok na nic, ten, kdo nemá nárok.

         A přesto právě v takové pokoře, v pokoře toho, kdo ví, že je tom tak, že by zasloužil, zasloužil když ne utratit tak minimálně odehnat kamením, z takové pokory roste opravdová víra. Víra, která ví, že nemá nárok, ale která přesto naplno spoléhá na Boží lásku, která dokáže překonat všechno, čím jsem se od Boha a od lásky vzdálil. Tohle nejde opravdově přijmout, k tomu nejde opravdu dojít jinak než cestou pokory, která vede až do té opravdové hloubky.

         Někdo by snad mohl namítnout, že to o té ženě přece nevíme. Že byla sice z pohanských končin, ale jediné, co o ní víme, že šla za Ježíšem a to s láskou a pro lásku ke své postižené dceři. To, že je ta žena Kenaanka, tady ovšem můžeme chápat jako označení etnické, národnostní, ale v novozákonní době to už nedává historicky a etnicky smysl. Měli bychom zde tedy chápat její kenaanství jako způsob život, jako dosavadní způsob života bez víry a proti víře, bez Boha a proti Bohu.

         A to samé platí pro nás, když žijeme jako Kenaan, úplně nebo napůl, nebo jen trochu – ono to vyjde nastejno. Ale právě tak i pro nás platí, že když ze svého kenaanství vyjdeme za Ježíšem, s pokorou, s láskou k druhému člověku, s vytrvalostí víry a naděje, že nás i přes náš dosavadní život Ježíš neodmítne, pak se nám stane podle naší víry a lásky.

          A nakonec ještě jednou: Ten příběh k nám mluví jako k těm, kdo se cítí být uvnitř, kdo se cítí být těmi, kteří mají nárok, na rozdíl od těch druhých. Nebo se cítíme uvnitř našich atrofovaných svědomí, ze kterých se na lidi, kteří potřebují naši lásku, už raději ani nedíváme – je to jejich problém, ne náš.

         Takže když se cítíme takto uvnitř, jsme pro Pána Boha vně, nebo řečeno méně paradoxně, jsme uzavřeni i před Pánem Bohem. Náš problém zůstává naším problémem, a my si s ním nemůžeme poradit.

         Naopak když se víme, že jsme ti venku, ti kdo nemají nárok, ti kdo si ve svém dosavadním životě začali s Kenaanem víc než je zdrávo. Když nejsme uvnitř, ale venku u druhých lidí, kteří potřebují naši lásku, pak je s námi Bůh. A náš problém, náš hřích dokáže vyřešit – nevíme jak, ale smíme věřit, že to už dokázal. To je veliká naděje tohoto příběhu, který se tak může stát opravdu i naším příběhem.

         A naposledy: Pán Ježíš říká ženě, staň se ti, jak chceš. Tam, kde zmizelo kenaanství a nastoupila láska a víra, tam, kde se naše vůle dostane do souladu s vůlí Boží, tam dostaneme všechno, oč prosíme. Tam se můžeme modlit: „buď vůle tvá“. Motivací k modlitbě pak není naše přání, které chceme splnit, ale touha naladit se na Boží lásku, na víru a naději, ve vší pokoře a vděčnosti. AMEN