7.2.2016 - Žalm 84


Každým bohoslužbám, každému shromáždění pod Božím Slovem, ke chvalám a díkům, modlitbám a přímluvám, předchází cesta. Ráno se musíme zvednout z postele, obléct a vypravit, mnohdy také odolat nabídkám jiných činností a neodbytných povinností. Často musíme překonat vlastní lenost či nerozhodnost. Mnozí vyběhneme na poslední chvíli a někdo možná dorazí včas jen proto, že jede autem. Jak jsou ty naše cesty nepodobné té žalmistově! Jistě, Izraelci nepřicházeli do chrámu každý týden, ale jen čas od času, většinou toliko jedenkrát do roka, protože ta jejich cesta na bohoslužby byla mnohem delší a náročnější. Trvala několik dní a hrozila na ní i mnohá nebezpečí. Není tedy divu, že pak poutník radostně vyhlížel její konec a doufal v Boží pomoc a ochranu. Ovšem jásavé tóny našeho žalmu mají ještě mnohem hlubší zakotvení, než očekávání brzkého konce cesty. Vycházejí z nejhlubšího nitra člověka, jsou vyjádřením jeho celkového životního zasazení a projevují se pak ve všech oblastech života. Nejen duše zmírá steskem po Hospodinových nádvořích, ale i srdce – pro Izraelce sídlo rozumu a moudrosti, citů a vnitřního života – srdce i tělo plesají vstříc živému Bohu. Prostě celá lidská bytost je naplněna touhou po Boží přítomnosti a každá její částečka to radostně vyjadřuje.

Být nablízku živému Bohu znamená přijít ke zdroji života. Být přítomen tam, kde jde o Boží věci, znamená stát přímo v centru všeho dění, být napojen na ty nejdůležitější informace a události. A to je jistě ten nejzákladnější důvod také našich nedělních cest na bohoslužby, do shromáždění Božího lidu - třebaže je občas všelijak zasunutý a zakrytý jinými důvody. Čím více tato touha prosakuje na povrch, čím více ji dokážeme vyjádřit, tím jsou pak naše shromáždění radostnější a opravdovější.

Obraz ptáků hnízdících u oltáře dokresluje myšlenku životního zakotvení. Ptáci mohou vyvádět své mladé jen tam, kde jim nikdo neublíží. A v Božím chrámu se cítí bezpečně. Ovšem co vrabec i vlaštovka instinktivně pozná, to člověk někdy pracně hledá třeba celý život. Sám si chce vytvořit bezpečný domov a spolehlivé zázemí. Staví a buduje, třebaže vedle něj je již dávno postaveno a připraveno místo, kde by mohl spočinout a nabrat sil, občerstvit se z pramene života a pocítit hluboké uklidnění a uspokojení.

Jenže lidé nežijí své životy s takovou lehkostí a samozřejmostí jako ptáci. Prožívají své starosti a trápení velmi těžce, snaží se, aby jimi nikoho nezatěžovali, jen aby si dokázali, že již dospěli a obejdou se bez oné ochranné otcovské náruče svého Pána a Stvořitele, bez společenství bratří a sester, bez víry a naděje.

Náš žalmista by ovšem s těmi ptáčky klidně měnil. Jeho vytouženou představou je přebývat v Hospodinově domě neustále a svého Pána tam chválit a oslavovat. Zřejmě si idealizoval práci kněží a jejich pomocníků podobně jako si my mnohdy idealizujeme biblický čas Božího lidu či první církve a myslíme si, jak to měli proti nám jednodušší, jasnější a přehlednější. Jenže každá doba i každý lidský život má své výšiny i svá úskalí. Kněží, kteří stáli denně před Božím oltářem proto, že to bylo jejich povolání, nemuseli ještě oslavovat Hospodina radostněji a upřímněji než poutník, který sem přišel jen jednou za čas. Vždyť i služba Pánu Bohu se může stát jednotvárnou rutinou, a naopak to nejkrásnější vyznání může vytrysknout z úst toho, kdo se cítí být tím nejposlednějším a nejponíženějším. A tak by tím ideálem mělo být, abychom všichni společně, kněží i poutníci, profesionální kazatelé i běžní návštěvníci bohoslužeb, ano i náhodní příchozí spojili své hlasy v jeden velký chorál radosti a chvály laskavého a moudrého Pána nebe i země.

Mnohem důležitější, než čím člověk je, je totiž to, odkud pramení jeho vnitřní síla. Blaze člověku, jenž sílu hledá v tobě, těm, kteří se vydávají na pouť, doslova „v jejich srdcích jsou cesty jejich“. Obraz poutníka zde nemá nic společného s představou vykonané náboženské povinnosti. Cesta do Boží blízkosti je tou nejniternější potřebou věřícího, je zakotvena v jeho srdci. Přeneseně můžeme myslet také na duchovní cestu člověka. Žalmy jako tento byly zdrojem radosti a útěchy mnohým Izraelcům v době, kdy další pouť do chrámu byla ještě daleko, byly oživením krásných vzpomínek ano i zpřítomněním bohoslužeb, jichž se pak pro stáří či nemoc již nemohli účastnit. Vždyť i nás v nemoci a slabosti posilují písně, které známe ze společných shromáždění a lovíme je v paměti, aby nám připomněly nejen krásné chvíle mládí, ale především to vědomí Boží ochrany a pomoci i modlitebního společenství bratří a sester, které přijímá do svých přímluv také nás v naší nepřítomnosti. Tehdy prožíváme své cesty do společných shromáždění alespoň v duchu, duchovně a nacházíme blaho, prožíváme radost a potěšení, když je nám silou náš Bůh a náš Pán.

Ale teď právě jdeme s žalmistou skutečnou pouť ke chrámu. Jak jsme již řekli: tehdy museli poutníci překonávat i náročné úseky. Takovým zřejmě bylo i tajemné údolí balzámovníků či moruší, zřejmě suchopárná pustina bez vláhy, někde nazývaná rovněž údolí slz. Bratři a sestry, v lidském životě jsou i takové etapy, jimiž se musíme jakoby probolet, v nichž nás nečeká nic příjemného, kdy nenacházíme důvod k radosti. Kdo však nachází sílu u Hospodina, získává novou energii i pro ty nejnáročnější chvíle. Jakoby náhle objevil studnici, kde předtím klesal vyčerpáním.

Ale v novém překladu jsme četli odlišně od kralických: Když Dolinou balzámovníků se ubírají, učiní ji prameništěm, včasný déšť ji halí požehnáním. Jakoby poutníci sami – zcela nečekaně a všemu navzdory – vytvořili z místa vyprahlosti svou vírou v Hospodina místo, které občerstvuje ještě i druhé. Víra, kterou nám Bůh dává, umožňuje nejen projít těžkým údobím života, ale mnohdy právě tam vyhloubit studnu čerstvé vody, ze strádání vydobít požehnání. Sama cesta se pak stává prostředkem Boží milosti a zjevením jeho přítomnosti. A tak po ní můžeme pokračovat dál stále s novou silou až na Sijón před svého Boha – až k cíli svého životního putování, do společenství s Bohem v jeho království.

Tato část žalmu je uzavřena modlitbou pomazaného, aby bylo zcela jasné, kdo dává onu vnitřní sílu, sílu víry, lásky a naděje. Nemůžeme zůstat uprostřed cesty, třebaže jsme tu objevili vzácný pramen. Náš konečný cíl je stále ještě před námi. A tak jdeme od setkání k setkání, od bohoslužby k bohoslužbě, od písničky k modlitbě, dokud nespočineme v Boží náruči. Tu chvíli nemáme ve svých rukou. My můžeme jen věrně jít svou cestou a Pána Boha chválit za všechno, co nám na ní připravil.

A jistě: občerstvovat se jeho slovem, ve společenství bratří a sester, při bohoslužbách. Neboť den v tvých nádvořích je lepší než tisíce jinde. Ano, roky života mnohdy utečou, aniž si zpětně vybavíme nějakou význačnou událost, která by stála za připomínání. A přitom jeden jediný den vám utkví pevně v paměti i se spoustou detailů. Právě takové jsou dny naplněné Boží přítomností a jeho smilováním. Pro takové dny bychom neměli litovat dlouhé a náročné cesty, protože se vyplatí. Vždyť Hospodin Bůh je štít a slunce, Hospodin je dárce milosti a slávy, žádné dobro neodepře těm, kdo žijí bezúhonně. Hospodine zástupů, blaze člověku, jenž doufá v tebe! Amen.