27.3.2016 - Matouš 28*1-15


Víra a nevěra se setkaly u Ježíšova hrobu. Co k hrobu vedlo ženy – to jen tušíme. Ony samy by možná také nevěděly, co k tomu říci. Nevedlo je ještě žádné zvláštní očekávání. Šly se prostě jen podívat k hrobu. Snad se přesvědčit, že je to všechno pravda. Že ten hrob existuje a že v něm leží ukřižovaný Pán. Zamyslet se u něj, co to všechno znamená. Pro přítomnost i pro budoucnost. Co si teď – samy – počnou. 
Strážci byli u hrobu pracovně. Měli hlídat mrtvého, aby ještě po smrti nezpůsobil svým protivníkům nějaké problémy. Kdyby setkání obou skupinek proběhlo podle očekávání, bylo by asi hodně smutné. Muži zákona by měli další příležitost pobavit se na Ježíšův účet a ženy by se zřejmě rozplakaly nad takovou neúctou k jejich milovanému Mistru. 
Jenže do toho setkání se hned na počátku vlamuje sám Bůh svou mocnou přítomností. Země se třese, jako by již nastal den posledního soudu a Hospodinův posel oslnivého vzhledu, budící strach a hrůzu odvaluje kámen od hrobu, aby na něm usedl jako na soudné stolici. Přezíravý posměch strážců se mění v smrtelnou hrůzu. Teď jim to Bůh všechno pěkně spočítá. Nepočítali s Ním ve svém životě, a teď se tedy mají proč bát. Jejich jistoty se zachvívají v samotných základech, není o co se opřít. Kdyby jen mohli někam utéct, ale nohy mají jako zkamenělé. Upadají proto alespoň do mrtvolných mrátkot. Vždyť i blízkost smrti je pro ně příjemnější, než děsivá přítomnost Boží. 
Také ženy se chvějí strachem. Před Bohem si není nikdo jistý. Všechny naše omluvy a vysvětlování jsou najednou jak suchá sláma a náš život se zdá tak prázdný, bezvýznamný tváří v tvář věčnosti. Ale Boží slovo to všechno mění. Vy se nebojte. Pro vás Boží blízkost neznamená odsouzení, ale zjevení nové naděje. Otevírá se vám nová budoucnost. Protože jste se svého Pána nezřekli ani jako poníženého a poplivaného, ukřižovaného a pečetí hrobu odepsaného, On se k vám přizná jako Živý, smrtí nespoutaný, lidskou zlobou a záští neporažený. 
Víra i nevěra vidí stejný Boží div. Je stejně otřesena ve svých jistotách. Může nahlédnout do stejně prázdného hrobu. Ale jen víra se dá pohnout k cestě od jistého a známého vstříc novému a nadějnému, ze starých pořádků do svobody. A tak zatímco strážci vyspávají v mrtvolných mrákotách, nechají si ženy určit nový směr svého dalšího života. Směr víry a naděje. A to je obrací od hrobu zpět do života, od smutku k radosti, od samoty vstříc setkání. To proto, že Ježíš, který byl ukřižován, není zde; není v hrobě, není pohřben a zapomenut v propadlišti dějin, je živý - byl vzkříšen. Bůh, který vždy rozlamoval okovy viny a beznaděje a vedl svůj lid k novému očekávání, k nové budoucnosti i vprostřed beznaděje, tento Bůh nyní vylomil i tu majestátní závoru smrti a dal životu nový rozměr svou láskou a smířením. 
Zpráva o této Boží stvořitelské, k životu probouzející události má být neprodleně a bezodkladně předána dál. Má být zvěstována spolu s pozváním k setkání se Vzkříšeným Pánem. A ženy se chopily toho velikonočního andělského poselství s bázní a s velikou radostí. Jsou ještě rozechvělé ze setkání s proměňující a obnovující Boží mocí, ale také již naplněné radostí. Vždyť se všechna dosavadní skutečnost obrací naruby, Boží moc vychýlila běh věcí určený pozemskými mocipány a ten, který se zdál být neodvratně ztracený, jejich Pán, je najednou tak blízko. 
A právě ve chvíli, kdy se rozbíhají se zvěstí o Vzkříšeném, aby ji nesly dál, setkává se s nimi Ježíš sám. Vzkříšený Kristus je sám vyšel pozdravit a potvrdit jim, že je skutečně živý. To setkání je tak obyčejné, tak důvěrně známé. Už se nechvěje země a neprší blesky. Ježíš jim dává zase pevnou půdu pod nohama. A tak víra prožívá přece jen neobyčejné, úžasné setkání se svým Pánem. Sytí se Jeho novou přítomností a plnými doušky přijímá nový život, lásku, naději a odpuštění. Ženy mu padají k nohám, vzdávají mu čest a chválu, prokazují mu poctu, jaká Božímu Synu náleží. A sám Pán jim potvrzuje slovo, které zaznělo u hrobu. Ale nemluví už o učednících, nýbrž o bratřích a také je zve k novému setkání. 
Bratři a sestry, Velikonoce znamenají naprostý průlom Boží lásky a odpuštění do vztahu k člověku. Ježíš se přiznává k těm, kdo ho v nejtěžších chvílích opustili, a vlastně zradili. Nepovolává si teď nové učedníky, ale svým smířením proměňuje ty staré ve své bratry. Zakládá nové společenství z těch zpronevěřilých na základě svého vzkříšení, na základech bratrské lásky Boha k člověku. To proto, že Bůh sám chce mít společenství s námi lidmi, smíme mít také bratrské společenství mezi sebou. To proto, že se k nám Bůh v lásce sklání, smíme se i my v lásce otevírat druhým. 
A tu se cesty víry a nevěry rozbíhají. Zatímco ženy běží splnit svůj úkol, předat dál radostnou zvěst o vzkříšeném Pánu, stráže jdou sice také zvěstovat, co se všechno stalo, ale k přestavitelům těch starých pořádků. Nepřekročili svůj stín, nepřestali sloužit smrti a zmaru. Setkání s Boží blízkostí je neproměnilo, protože to sami nechtěli. Odmítli se otevřít novému, neznámému a raději zůstali ve svém starém jistém, byť by to byla i blízkost smrti. Jako Jidáš přijímají peníze za svědectví nepravdě, za potvrzení oficiální verze Ježíšova příběhu. Pomáhají vytvořit jakési antievangelium… 
Ale cesta víry běží dál a nic ji už nemůže zastavit. Protože je to vždy znovu cesta vstříc novému setkání. Náš Pán jde před námi, a tak kráčíme cestou známou a prošlapanou. Je to cesta ověřená samotným Kristem jako cesta života. Ne jako cesta bez nebezpečí, útrap a ponížení, není to cesta dlážděná zlatem a provázená voláním slávy a obdivu, přece však cesta nadějná a radostná, cesta, na níž se potkáš s láskou a pravdou a po které stojí za to jít prostě proto, že vede do Boží blízkosti a osvobozuje ze všech úzkostí a strachů. I my jsme na ni andělským zvěstováním pozváni. Amen.