15.5.2016 - Svatodušní kázání Václava Skalického na Lukáše 9,51-56


„Nevíte, jakého jste ducha“, zní Ježíšovo pokárání bratrům Zebedeovým, Jakubovi a Janovi, kteří patřili do toho úplně nejužšího kruhu jeho učedníků, kteří se snažili být mu co nejblíže a rádi by plnili úlohu jakýchsi Ježíšových pobočníků. Náš dnešní příběh je však neukazuje v právě lichotivém světle – není to poprvé ani naposledy, co prokazují, přes svou horlivost a snahu být svému Mistru vždy nablízku, naprosté nepochopení jeho učení a poslání. Jsou mu velmi blízko, ale přitom duchem na míle vzdáleni. 
  Dnes jsou svatodušní svátky, včera byl všude skloňován Karel IV., blížící se výročí upálení Mistra Jeronýma, Husova přítele, bude zřejmě připomínáno o mnoho skromněji. Ale právě jeho příběh a tragický konec odkazuje na náš text.  Na čtvrteční besedě padaly otázky, jak je proboha možné, že církev posílala své oponenty, kacíře, ať už domnělé či skutečné, na tak strašlivou smrt. Jistě, bylo by na místě zmínit něco o celkově kruté době, o dobovém myšlení a o starostech tehdejší moci se zachováním křehké stability společenského řádu. Ovšem to samozřejmě nemůže být žádnou omluvou, evangelia a další novozákonní spisy už tu byly nějakých tisíc let, a měla to být přece církev, která je měla zachovávat a šířit dál.  Na kostnickém koncilu se sešel výkvět tehdejších učenců a předsedal mu rektor pařížské Sorbonny, nejslavnější univerzity křesťanského světa. Lidé, kteří měli mít Bibli a Kristovo učení v malíku, na Krista se odvolávali, cítili se být jeho vyslanci, ne-li pobočníky – podobně jako Jakub a Jan Zebedeovi. Ovšem i po tisíci letech, duchem Jemu na míle vzdáleni…
  Jistěže je úkolem církve, tedy i nás všech, dbát o čistotu učení, nedopustit pokřivení či překroucení poselství evangelia, ovšem opřít se v tomto úsilí můžeme pouze o svědectví Písma - v jeho světle posoudit, které dobré plody nám zanechala církevní tradice, naslouchat bratřím a sestrám v celé křesťanské ekumeně. Dát si pozor na rychlé soudy a prosit o pomoc Ducha svatého. Tento výčet vypadá dosti skromně, však církev často neodolala a vědoma si své moci ho zpestřila o klatby, inkviziční soudy, mučení, popravy, křížové výpravy…
   I Samařané byli takoví heretici a kacíři v době Ježíšově. Byli to pohrobci Asyřany zlikvidovaného severního izraelského království, etnicky promíšení s okolními pohanskými národy, postavili si vlastní vzdorochrám na hoře Gerizim, studovali vlastní verzi Tóry. Mezi Židy a Samařany panovala těžce potlačovaná nenávist. Samařsko při svých cestách Židé raději obcházeli – Ježíš nikoliv. Prochází jejich vesnicemi, oslovuje Samařanku u studny a nakonec dává milosrdného Samařana (Samaritána) v podobenství za vzor správného jednání k bližnímu. Přitom jejich vzdorocírkev nikde neschvaluje ani netvrdí, že na tom nezáleží. V jedné jejich vesnici mu odmítli poskytnout přístřeší, protože „jeho tvář byla obrácena k Jeruzalému“ – tedy Ježíš nezastírá, že pravý chrám je pouze v Jeruzalémě a pravou Tóru opatrují také tam. Ale že by zasluhovali vyhubení? „Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“ 
   A jak se tímto slovem inspirovala křesťanská církev o nějakých 1200 let později? Jak jednala s kacíři? Slovo kacíř je odvozeno od asi nejznámější heretické sekty středověku, jejíž centrum bylo na jihu Francie – katarů. Jejich učení heretické (bludné) i z dnešního pohledu bylo, podobně jako např. Svědků Jehovových – směřovalo daleko za hranice křesťanství. Kataři však žili skromně a usebraně, stranili se násilí a moci. Jak by s nimi jednal Ježíš? Co by očekával od svých následovníků? Jak to s nimi dopadlo, mnozí víte nebo si to dokážete domyslet. Když jedno z katarských měst dobyla křížová výprava, přiběhl za biskupem ze Svaté inkvizice, který na vše ze sedla koně dohlížel, jeden z najatých žoldáckých velitelů a ptal se ho: Otče biskupe, nevíme, jak máme rozpoznat kacíře od věrných katolíků!“ Z odpovědi dodnes mrazí: „Zabte je všechny, Pánbůh si ty své pozná!“ 
  Množství ukrutností a bezpráví, které duchem odcizená církev v dějinách způsobila, je hrozivé. Měli bychom o tom vědět, nezamlouvat to, nějakým způsobem se k tomu i jako protestanté přiznat, vzít i tuto historii za svou. Samozřejmě, že to vůbec neznamená, že bychom se měli celkově za historii církve stydět – naopak. Ale jak to tak chodí, je pravděpodobnější, že budeme konfrontováni s tím ostudným. Pak musíme také dodat, že hledat ve zvěsti evangelia něco, co by k takovému jednání opravňovalo, je zbytečné. Nic takového není.   
  Slavíme svatodušní svátky a jsme rádi, že tak můžeme činit ve svobodě, v době z historického pohledu neskutečně klidné a blahobytné. Jsme tolerováni, naše církev se o stát už téměř neopírá, ani stát se neopírá o církev. A je to tak dobře. Pokušení potírat domnělé i skutečné nepřátele jsme ušetřeni. Kristovými slovy bychom se ale měli stále ptát: „Víme, jakého jsme ducha?“ 
  Ono totiž konstatování o klidné době vůbec neznamená, že je to doba ideální a že není co zlepšovat. Do krásné vize, kterou zvěstoval prorok Izajáš a která má nastat po vylití Ducha, nám ještě hodně schází. Taková společenská harmonie, kdy skutečně vládne právo a spravedlnost (a tím rozhodně prorok nemyslel tu polskou partaj), kde panuje spravedlnost i sociální, bezpečí, pokoj mezi lidmi a soulad s přírodou, nám připadá ještě velmi vzdálená, ne-li utopická. Ale jak to? My si dnes přece připomínáme, že Duch již vylit byl! A že ti, kteří se mu dokážou naslouchat a dají se jím vést, pokoj Kristův šíří všude okolo sebe. Že společenství křesťanů budou ostrůvky pokoje, ve kterých se ta napohled utopická vize již bude projevovat a svět, ve kterém je neklidu a napětí dost a dost, je bude mít před očima. Není-li tomu tak, znamená to, že na Ducha svatého více či méně kašleme. A mávají s námi duchové jiní, všelijací.
  Nezbývá než usilovat o to, abychom pro ten tichý a snadno překřičitelný hlas božího Ducha nastražili uši. Vždyť to není hlas, který jen vyčítá a kárá, ale jak jsme zpívali, je v něm útěcha – budoucí, dnešní, odvěká! Amen.