12.6.2016 - kázání na 1. Samuelovu 3. kapitolu


Samuel byl povolán k službě samotným Hospodinem. Třebaže k ní byl oddělen ještě před narozením, ba dokonce před vlastním početím, když ho matka zaslíbila Bohu, a pak se na ni připravoval od nejútlejšího mládí v chrámové škole kněze Élího, to nejdůležitější, aby v ní obstál, mu nemohla dát ani ta nejlepší láskyplná lidská péče. Samuelův učitel, kněz Élí mohl uvést svého svěřence do tajů kněžských povinností, zasvětit jej do všech podrobností dobrého výkonu chrámové služby. Ale nedokázal mu vštípit ani vysvětlil, proč vlastně celý ten složitý proces probíhá, k čemu jsou všechna ta nařízení dobrá. Co dává smysl a životnost všemu chrámovému dění. Samuel při vší zbožnosti i pohotovosti v plnění svěřených úkolů, neznal Hospodina. Nevěděl, že Hospodin je živý Bůh, jednající a působící ve svém Slovu. Nebyl připraven na setkání s Ním.  Člověk může mít obrovské odhodlání, patřičné vzdělání či nesmírnou píli, ale bez osobního setkání s Božím působením to všechno nedochází svého plného završení. Ano, přesto může vzniknout podivuhodné dílo. Může se dělat dobrá a užitečná práce, ale mnoho z toho hodnotného bývá zneužito k osobním cílům. A mnohé zas brzy vyšumí, když není postaveno na jistotě, že to podstatné přetrvá, třebaže většina i z toho skvělého vezme časem za své.

Samuel byl povolán v čase, kdy bylo Hospodinovo slovo vzácné a prorocké vidění nebylo časté. Slyšíme z toho povzbuzení, že ani v době, kdy se lidé neptají po Boží vůli, každý si dělá, co sám uzná za vhodné a neváhá k obraně svých zájmů sáhnout k násilí, kdy většina trpí zvůlí mocných, ani tehdy Bůh na svůj lid nezapomíná. I tehdy mu posílá své Slovo a docela nenápadně připravuje pomoc. Tam, kde lidé Jeho Slovo znevážili, tam mu vrací vážnost Bůh sám. Tam, kde jeho kněží odpadli a zklamati, tam si Bůh ustavuje služebníka nového a věrohodného. Tam, kde mají všichni pro Boží věci jenom posměch, tam tvoří sám Hospodin věci nové. Změna k lepšímu však nastává pomalu. Přáli bychom si nějaký jednoznačný rychlý zásah ve prospěch toho dobrého, nějaký zázrak. Ale Bůh si tuto cestu připravuje skrze své věrné, v jejich činech a slovech, ke kterým je zmocňuje. V našem příběhu začala odpovědí na naléhavé prosby dosud neplodné Chany v narození jejího dítěte. Ale kolik let ještě trvalo, než Samuel vyrostl a mohl zasáhnout do dějin Božího lidu… Kolik dlouhých let jsme čekali, než bude církev v naší zemi svobodná… A přece můžeme vyznat, že stálo za to čekat, třebaže se toho mnozí nedožili. Stálo zato držet se víry v Hospodina a vyhlížet a prosit o Jeho pomoc. Jen abychom té změny teď dokázali využít…

Samuel je volán samotným Hospodinem, protože Élí mu již nemá co dát. Jeho pohasínající zrak nebyl jen znakem stáří a únavy, ale také příznakem sešlosti duchovní. Vždyť o čem jiném svědčil jeho laxní postoj k pochybným bohoslužebným praktikám jeho synů a jejich mafiánskému jednání vůči těm, kdo byli svěřeni do jejich péče, ne-li o duchovní slepotě. Jako matky a otcové s ním můžeme mít soucit, protože si velmi dobře uvědomujeme, jak těžké je přivést děti k živé křesťanské naději. Sami jsme se možná v dobré víře snažili neodradit své děti přílišným tlakem a třeba jsme i mlčeli k něčemu, co zasloužilo důrazný nesouhlas či jasné osobní vyznání. A možná jsme sami kdysi zakusili, jak rozporuplnou roli může hrát v životě víry tradice. Ve chvílích ohrožení může být tím, co udrží poslední zbytky identity společenství a pomůže uchovat jeho hodnoty i pro příští pokolení. V době zvlažnění víry však může působit též jako nějaká fosílie, jako zkamenělina bez života. Může se stát souborem starých dobrých zvyků, o nichž vlastně ani nevíme, k čemu jsou dobré a proč nedělat věci stejně jako svět kolem nás. Pak již nedokážeme ukázat svým blízkým v jejich dodržování tu živou tepající víru. Taková tradice může člověka uvést do stereotypu náboženských zvyklostí, do běhu církevního roku s jeho svátky a bohoslužebnými řády, aniž by mu však dala prožít víc než jen pocit čehosi slavnostního a povznášejícího. Taková tradice se stává prázdným obalem bez obsahu, skořápkou bez jádra.

To, že se Élí ani po vyhlášení Božího soudu nad svým domem nepokusil o nápravu, svědčí o jeho naprosté duchovní rezignaci, o přesvědčení, že s ním tady všechno končí a nemá už cenu snažit se o něco nového. Ukazuje na zabydlenost v řádu, kde Bůh ztratil své místo, třebaže se jeho vůlí stále zaštiťujeme, či kde je Mu to místo upíráno. Élí sám již od Boha nic neočekával, natož aby se zasazoval o Jeho spravedlnost. Nemůžeme vyčítat jemu (ani komukoliv jinému), že nedokázal přivést své syny k víře. Nevíme nic o jeho výchově a je nám jasné, že ani ta nejlepší snaha nemusí přinést kýžené ovoce. Je to vždy tajemství působení Ducha svatého a nezasloužená Boží milost, když se to povede. V čem však Élí selhal nejvíc a co omlouvat nemůžeme je, že nezakročil vůči arogantnímu chování svých synů a stal se tak jejich spoluviníkem. Je těžké osvědčit rodičovskou lásku svým dětem ve chvíli jejich selhání, aniž bychom je v tom zlém utvrzovali. Ale je to to největší, co jim dát můžeme. Pokárat, popř. potrestat, a pak je s láskou opět přivinout do náruče. Jistě, jednodušší je k chybám mlčet, přehlížet je nebo je dokonce omlouvat. Ale to se nám většinou vrátí, pokud se to přímo neobrátí proti nám.

Samuel byl při prvním setkání s živým Božím slovem bezradný. Když slyšel volat své jméno, byl přesvědčen, že je to Élí. Třikrát musel absolvovat cestu z lůžka ke svému učiteli, než ten byl schopen situaci správně vyhodnotit. I to dokládá velikost jeho duchovního úpadku. Ten, kdo měl vyřizovat lidu Boží Slovo, nepozná, když Hospodin volá. Nebo si snad namlouval, že Bůh může mluvit jenom k němu? Skoro nám zatrne, když si uvědomíme, že Élí ten nový Boží začátek téměř zhatil. Kolik takových nepodařených asistencí při setkání s živým Božím Slovem máme sami na kontě? Kdy jsme nebyli ochotni druhým odkázat k Hospodinu nebo jim zvěstovat evangelium tak, jak jsme ho sami přijali. Ať už to bylo ze studu, strachu z posměchu či z toho, že to prostě nedokážeme a ještě bychom mohli jiné odradit. Budiž nám útěchou, že náš Pán se svých záměrů nevzdává a pro každého má připravenu novou šanci. Jen ji znovu nepropást… Élí se vůči Samuelovi osvědčil jako dobrý vychovatel. Nakonec mu poradil, jak odpovědět na Boží zavolání. Jakoby se rozpomněl na nějaké své setkání s Hospodinem z dob, kdy mu oči ještě sloužily a rod Élí měl před sebou slavnou budoucnost. A v tom okamžiku vlastně předal svůj úřad Samuelovi. Teď již bude Hospodin mluvit výhradně skrze mladičkého Samuela.

     Ovšem slovo, které Samuel od Hospodina přijal, nebylo nijak radostné. Bylo to konečné vyhlášení soudu nad jeho učitelem. Ten byl vysloven již v předešlé kapitole prorokem. Protože však nevyvolal patřičnou odezvu: nápravu a pokání není odvolán,  ale naopak potvrzen.

Bratři a sestry, neradi slyšíme o Božím soudu. Představuje pro nás jakéhosi strašáka, který má udržovat lidi v poslušnosti, ale sám nedokáže vzbudit lásku k Bohu. Je pravda, že slovo soudu nastupuje tam, kde již není jiná možnost a šance na nápravu se závratně blíží nule. Jenže Boží slovo není jen to hladivé a konejšivé, vysvobozující a zachraňující. Ono je také pravdou o člověku, a ta bývá často nepříjemná. Jestliže však nechceme stát v cestě těm novým začátkům, nesmíme před ní uhýbat. Naopak se jí musíme otevřít a třeba ji nechat zbořit naše dosavadní jistoty, abychom mohli znovu objevit tu skutečnou a jedinou, na které se dá stavět bez obav, že se stavba našeho života jednou zřítí do prázdna.

Slyšet živé Boží slovo, nepřeslechnout Boží zavolání, je jistě i naší touhou. Pro nás to slovo zaznělo v Ježíši Kristu a nikdo ho již nedokáže umlčet. Ovšem i my na mě musíme odpovědět, aby se nám stalo slovem spásy. Nemůžeme si myslet, že se v našich životech i ve společnosti něco změní, když my sami budeme slepí a hluší k tomu, k čemu nás evangelium

vysílá. Kéž jsme tedy nástroji v Božích rukou při uskutečňování Jeho díla spásy ve světě. Kéž nám nikdy nechybí odvaha zvolat: Mluv, Pane můj, Tvůj služebník slyší. Amen.