31.7.2016 - kázání na 1. Samuelovu 4. kapitolu


Bratři a sestry, tímto biblickým příběhem jsme vstoupili do doby hlubokého duchovního úpadku, který nastal v Izraeli v době, kdy kněžský úřad zastávali synové Élího. Ti místo toho, aby obětavě sloužili Bohu i lidem, si z něj udělali výnosný zdroj bezpracných příjmů. Svým chováním mnohé od víry odradili a jiné přesvědčili o tom, že v Izraeli to funguje stejně jako u pohanů, a že tedy není rozdíl mezi vírou v Hospodina a v pohanská božstva.

A jakoby na dovršení všeho mravního úpadku, přichází válka. Přichází náhle, zdánlivě bez příčiny. A přece není náhodou, že na začátku celé kapitoly čteme zmínku o Samuelově slově týkajícím se celého Izraele. Ano, to Samuelovo prorocké slovo bylo vlastně slovem Božím poslaným Jeho lidu na pomoc. Jenže se zdá, že ho nikdo neposlouchá. Že si Izrael dělá, co sám chce, neptá se po Boží vůli. A tak, i když nevíme nic bližšího o důvodech té dávné války, je nám to přesto celkem jasné. Což není v posledu jediným důvodem každého válčení lidský hřích? Válka se vkradla do světa ve chvíli, kdy bratr pozvedl proti bratru svou ruku, aby v něm odstranil domnělou příčinu svého vlastního neúspěchu. Násilné řešení sporů mezi jednotlivci i celými národy se stalo stálým průvodcem lidstva napříč jeho dějinami. Po dvou světových válkách se nám chvíli zdálo, že lidé už konečně dostanou rozum a naučí se řešit rozepře smírnou cestou. Ve skutečnosti však válka zůstává každodenní realitou tohoto světa, třebaže se právě nás v tuto chvíli zrovna osobně nedotýká. Překonána bude beze zbytku teprve Boží mocí při nastolení Jeho království. Proto je konec válčení součástí prorockých zaslíbení o příchodu Mesiáše a nastolení Jeho vlády. U proroka Izajáše (2*4) se píše: On bude soudit pronárody, on ztrestá národy mnohé. I překují své meče na radlice, své kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji. To jistě neznamená, že proti válce nemáme ze všech sil bojovat. Naopak: právě pro to, co již z Písma víme, si máme uvědomovat, kde jsou její kořeny a snažit se hasit již v zárodku každou nenávist a usilovat o řešení sporů smírnou cestou. A právě pro tu naději, že nás Bůh chce obdarovat svým pokojem a že je to ten konečný cíl, který nás čeká v Jeho království, právě pro tuto naději smíme o pokoj i my usilovat a zbytečně se netrápit, když se to někdy nedaří. Cíl je ještě před námi. Teprve k němu směřujeme, třebaže mnohé dílčí bitvy ještě prohráváme.

A tak proti sobě stojí, jako již tolikrát, dva nepřátelé a každý z nich si je jistý svou pravdou, svým právem. Čí zbraně zvítězí, toho nároky se potvrdí. Taková je logika války a právo silnějšího. Silnější se tentokrát ukázali Pelištejci. Ve hře je však ještě něco jiného, než lepší vojenská připravenost. Vždyť se říká, že Izrael byl před Pelištejci poražen. A také sami Izraelci tuto skutečnost vyčítají Hospodinu a ptají se, proč Bůh dopustil, aby Jeho vyvolený lid utrpěl takovou potupnou porážku. Proč nezasáhl? Vždyť i ti Pelištejci vědí o Jeho mocných činech a mluví o Hospodinu uctivě. Proč tedy Bůh s takovou pověstí zůstal nečinný?

To je otázka, se kterou se asi každý z nás už ve svém vlastním životě setkal a možná i nejednou vyrovnával. Proč Pán Bůh tomu či onomu nezabránil, proč to či ono dopustil?  Na takové otázky se odpověď hledá těžko a mnohdy bolestně. Občas se nám otevře až mnohem později, když už je všechno zlé za námi a vidíme, že to, jak jsme to – s Boží pomocí – přestáli,  přineslo i mnoho dobrého. Někdy nám otázka po smyslu událostí, které nás tak potrápily, zůstane zcela skryta. A mnohdy nám nezbyde než přiznat a vyznat, že to na naší straně bylo něco v nepořádku, že jsme si otázky po Boží vůli a přítomnosti měli klást předem a ne až už se nám začalo všechno hroutit. Odpověď na takové otázky je třeba hledat ve ztišení, na modlitbách, v srdci otevřeném Boží kritice. Jen tak snad odpověď nalezneme… Anebo pochopíme, že není nezbytně nutné ji nalézt, a dostaneme novou sílu zvednout se a jít dál, více se spolehnout na Hospodina, než na vlastní schopnosti.

Izraelci si zvolili jinou cestu. Nezachovali se přitom jako vyvolený Boží lid, ale jako by byli pohané. Řekli si: Není-li Bůh nablízku, je třeba ho sem dopravit. Hospodina si v tu chvíli ztotožnili s truhlou smlouvy podobně jako kdysi pod horou Sinaj se zlatým býčkem. A tomuto rádoby zbožnému modlářství lidu požehnali přímo ti, kdo modlářství do Izraele zaváděli: Élího synové, Chofní a Pinchas. Spíše než jako Hospodinovi kněží zde vystupují jako nějací šamani, kteří využívají svých výjimečných náboženských schopností, aby dosáhli kýženého cíle. Kdyby se podařilo vyhrát válku pomocí Hospodinovy truhly, vyneslo by je to oba okamžitě na vrchol jejich kariéry a stali by se lidu bezvýhradnými autoritami. Velikost takového modlářství vynikne ještě víc ve srovnání s Pelištejci. I když i oni měli své bohy, na které spoléhali a pod jejichž ochranou podstupovali svá válečná tažení, tady pochopili, že proti Hospodinu s jejich pomocí nic nezmůžou. Věřili Boží moci více než Jeho vlastní lid. A tak zmobilizovali čistě své lidské síly, vsadili všechno na jednu kartu. Nejde tu tedy o souboj dvou božstev žehnajících svým vojskům, ale o zápas lidí odkázaných na vlastní schopnosti proti lidem spoléhajícím se – dalo by se říci – na svůj vlastní stín.

Jenže v této mohutné lidské režii božskými silami začíná paradoxně Boží soud nad zpronevěřilým lidem, a v první řadě nad jeho kněžími. Druhá porážka Izraele dává zřetelnou odpověď, proč došlo už k té první. Lid odvrácený od živé víry k mrtvým pověrečným úkonům ztratil i tu poslední oporu falešného náboženství, svého zpředmětněného boha i jeho kněží. Ano, zajetím truhly smlouvy jakoby Hospodin svůj lid definitivně opustil. Jenže právě v tu chvíli je mu nejblíže. Třebaže ve svém soudu. Vždyť nové může vzejít jen tam, kde bylo staré odstraněno. Očista začíná smytím špíny. Hospodin, ten nezmanipulovatelný Bůh, zůstává se svým lidem. To jen Boží truhla, která měla lidu připomínat Jejich Pána a Jeho nároky, se na čas  z Izraele vzdálila. Hospodin neváhá obětovat ani symboly lidu posvátné, jestliže se mu stanou modlou.

Soud se na bitevním poli nezastavil, pokračoval i v Šíló, tehdejším náboženském centru Izraele. Zprávu o něm tam přinesl jakýsi Benjamínec, který už svým zjevem odhalil obsah svého poselství. Roztržený šat naznačuje zhroucení, hlína na hlavě smrt. V Šíló se ukazuje, jak hluboce je pověrčivost a ztotožnění samotného Hospodina s truhlou smlouvy zakořeněno uprostřed lidu, ano v samotné Élího rodině. Ve svém důsledku se právě tato pověrčivost stává příčinou smrti Élího i jeho snachy. Zpráva o ztrátě truhly je pro oba smrtelnou ranou. Už není proč žít, když se sláva odstěhovala z Izraele. Když i ta poslední jistota selhala. Mrtvá a dřevěná jistota falešného náboženství.

Ale i v tomto oddíle probleskuje nová naděje. Je to ten nově narozený život z umírající matky a rezignující ženy. Ona sama již nedokáže tu naději zahlédnout. Synovi dá jméno, které vyjadřuje Boží soud, jak jej sama přijala. Í-kábod znamená: není sláva. Žena vidí konec tam, kde vlastně Bůh připravil nový začátek. Záleží jen na tom, jak Jeho soud přijmeme. Můžeme ho vzít jako totální odsouzení bez možnosti návratu nebo jako příležitost uvědomit si své selhání a obrátit se k Bohu s prosbou o smilování a nové vedení.

I dnes zaznívají z mnohých křesťanských společenství tváří v tvář všem těm současným válkám, nepokojům, teroristickým útokům a vlně uprchlíků z nejrůznějších koutů světa slova o Božím soudu. Můžeme je brát vážně, pokud míří do vlastních řad, pokud jsou výzvou uvědomit si vážnost situace a přemýšlet, co my sami máme změnit, aby se proměnily také poměry, v nichž se náš svět nachází. Většinou je však taková hrozba namířena naproti druhým s nadějí, že ty zlé od jejich činů odradí. Jenže Boží slovo míří vždy do vlastních řad. A teprve ten, kdo bere Hospodina vážně, je ochoten a schopen Mu naslouchat. Strach nikdy není silou, která člověka vede k účinné proměně jeho života. Tu může způsobit jedině víra, naděje a láska.

Vidíme to i na příběhu, který jsme četli. My ho máme možnost vidět z odstupu a víme, že trvalo ještě dlouhá léta, než Hospodinovo slovo Samuelem prostředkované proniklo až do srdcí Božího lidu a přineslo změnu k lepšímu. Vidíme tedy, co mohl udělat Élí a jeho snacha. Oni se však vzdali naděje na Boží smilování a podlehli totální rezignaci. Uzavřeli se do svého strachu a propadli se do smrti. To se může stát i nám, když se necháme ovládnout strachem a vzdáme se těch hodnot, které jsme z Boží milosti skrze Krista přijali: milosrdenství, odpuštění, naděje pro sebe i pro druhé. Jistě byste sami přidaly nějaké další. Ano, proti zlu je nutné se postavit a bránit se mu aktivně, ale nesmíme přitom druhé soudit a již předem podezřívat ze zlých úmyslů všechny, kdo nám nejsou příliš sympatičtí nebo kterým nerozumíme. Nesmíme se vzdát naděje, že cesta, kterou nám ukázal Kristus, je tou správnou cestou života i pro nás. Vždyť přece neskončila zmarem, ale novým životem. Amen.