4.1.2009 - Filipenským 4,10-13


Bratři a sestry, do nového roku si navzájem přejeme štěstí a hlavně to zdraví. My křesťané k tomu přidáváme ještě přání Božího požehnání. Přitom máme také my většinou na mysli, abychom se měli dobře, aby nás nic netrápilo, aby se nám všechno dařilo tak, jak si to představujeme, aby si nás lidé vážili, abychom měli dobré vztahy se všemi, s kým přijdeme do styku… Zkrátka, aby nás v tom novém roce potkávaly jen samé dobré věci. To zlé aby se nám obloukem vyhýbalo, a nedostatek, trápení a bolest, to aby pro nás bylo vůbec neznámým pojmem. Ve svých přáních jako bychom byli slepí ke každodenní realitě našeho světa. Či lépe: jako bychom ji chtěli svým přáním překonat a vylepšit. Jako bychom z ní mohli nějak vymazat to, co se nám nehodí a nelíbí, čeho se děsíme.

Apoštol Pavel by se asi nad našimi přáními pousmál. To jeho by znělo jinak, protože jeho pohled na svět a náš život v něm měl jiný úhel. Pavel totiž počítal se skutečností takovou, jaká je, a přece se jí nehrozil, nenechával se jí spoutat. Říká nám: Naučil jsem se být spokojen s tím, co mám. Ta slova nám zní velice vzácně. Všude kolem sebe slyšíme spíše stýskání na to, co všechno nám chybí. Nemáme dost peněz na bydlení, jaké bychom si představovali, na šaty podle poslední módy, na nejnovější lahůdky či nejzdravější diety. Rodiče nemají dost peněz, aby mohli koupit dětem všechny ty krásné hračky, kterými přetékají pulty v obchodech, aby jim zaplatili všechny ty mimoškolní aktivity, které děti rozvinou ve všestranné osobnosti, ano, možná jim nebudou moci zaplatit ani to vzdělání samotné... Jen si vzpomeňme, bratři a sestry, kdy nám naposledy někdo řekl, že je spokojený, nebo kdy jsme my sami někomu řekli: Jsem spokojený, stačí mi to, co mám.

Ta Pavlova věta nám však zní také trochu pasivně. Jakoby apoštol nechával všechno na okolnostech a čekal, kde mu co dají. Jenže opak je pravdou. To řecké slovo pro spokojenost - autarkeia - znamená na prvním místě soběstačnost; dále pak postačitelnost, a z toho spokojenost. V řecké filozofii to byl důležitý pojem. Stoikové rozpoznali, že štěstí je vrtkavé - zejména pro svou závislost na vnějších hmotných podmínkách. Proto se učili nezávislosti a více než osobního pohodlí a blahobytu si cenili své ničím neotřesitelné důstojnosti. Také apoštol Pavel dbal na to, aby nebyl žádnému sboru na obtíž a vždy si hleděl zaopatřit živobytí prací svých rukou. Vždyť ti, kdo na základě jeho kázání uvěřili, nebyli žádní boháči, nýbrž lidé z těch nejnižších vrstev, dnes bychom řekli pod hranicí životního minima.

Můžeme říci, že takové spokojené soběstačnosti si hledí lidé dodnes. A možná, že dnes dokonce více, než kdy jindy. Snažíme se být nezávislí na druhých. Usilujeme o to, abychom si zvládli udělat všechno sami, dokázali si všechno sami zaplatit. Také proto si přejeme hlavně to zdraví. Vždyť jak je to skličující a ponižující být odkázaný na pomoc jiných. Stydíme se za svou slabost. Starší lidé mnohdy raději sami odcházejí do domova důchodců, jen aby nebyli mladým na obtíž. A mnozí mladí lidé se s tím naučili počítat a budují svou vlastní soběstačnost na těchto zoufalých gestech svých nemohoucích rodičů. Ovšem může být takto soběstačný člověk také skutečně spokojený? Není nakonec ta naše soběstačná spokojenost a hrdá nezávislost jen důmyslnou klecí, do níž jsme sami sebe lapili? Není to nakonec jen neprostupná hradba, kterou jsme navršili mezi sebe a své bližní, za niž se bojíme někoho pustit, aby si nás něčím nezavázal, abychom mu snad nezůstali něco dlužni? Není to nakonec jen luxusní vězení, v němž je nám často smutno a úzko?

Apoštol Pavel však není soběstačný za každou cenu, sobecky. Umí přijmout dar, umí se sdílet i se svou nouzí. Právě to jeho vyznání, které chceme přijmout jako posilu pro své vykročení do nového roku, to vyznání je motivováno vděčností za dar, který mu Filipenští poslali do vězení. Není pro něj žádná hanba jej přijmout, ani se nesnaží na druhou stranu zdůraznit, jak velice si ho zaslouží za všechno, co pro ně udělal a čemu je naučil. Naopak se z jejich daru upřímně raduje. Svou vděčnost neprojevuje okázalým způsobem, ale skutečně radostným přijetím. Přijímá dar ve vědomí, že obdarován je v posledu nejen on sám, ale že i dárci sami z něj mají užitek. Tímto způsobem se totiž podílejí na Pavlově nouzi a projevují víc než jen prostou lidskou solidaritu, prokazují mu skutečnou bratrskou lásku. Dělí se s apoštolem i o to málo, jež sami mají, i ve své nouzi se dokážou starat o svého bližního. Pavel vidí jejich čin jako zisk, který se připisuje k jejich dobru, jako vůni příjemnou, oběť vhodnou, Bohu milou. Jako by Filipenští měli u Pána Boha otevřený účet, na kterém se sčítají všechny jejich dobré skutky. Především však projevenou bratrskou láskou roste a sílí jejich víra, prohlubuje se jejich vztah k Bohu. A také Pavel je vlastně obdarován hned dvakrát: Jednak se mu dostává zcela konkrétní a hmatatelné pomoci v jeho nepříznivé životní situaci, a zároveň vidí plody své práce, sám na sobě okouší působivost křesťanské lásky Filipských.

Význam daru jakožto projevu bratrské lásky a křesťanského obecenství vynikne jistě nejvíce právě v takovéto mezní situaci. Ovšem i v našich podmínkách je to způsob, jak může rozkvést naše láska, jak se může prohloubit naše víra. Amnohdy je pro nás mnohem těžší dar přijmout nežli dát. A myslím teď na skutečné přijetí s opravdovou vnitřní radostí – bez zděšení, jak a kdy to dárci „oplatím“ – a také s vděčností nejen za dar sám, ale za všechno, co v sobě zahrnuje: za lásku a starostlivost, za víru a touhu po opravdovém bratrském a sesterském obecenství. Kéž roste naše společná víra také tímto způsobem. Kéž umíme sdílet to, co máme, také s ostatními. Kéž umíme rovněž sami od druhých přijímat Boží milost a lásku prostřednictvím jejich dlaní a kéž tak činíme v hluboké vděčnosti.

Bratři a sestry, když nás apoštol Pavel učí míti dosti na tom, co máme, není to nějaký skrytý druh asketismu. Neznamená to, že bychom museli programově vyhledávat chudobu. Pavel sám vyznává: Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěce: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek. Chudoba či bohatství, nedostatek či hojnost, to všechno jsou jen různé životní polohy, ve kterých se nacházíme a v nichž se máme osvědčit. Pavlovo svědectví ovšem není toliko pragmatickým konstatováním, které básník vyjádřil poeticky slovy: Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře... Neznamená to pasivní snášenlivost či trpnou odevzdanost svému osudu. Znamená to pověření užívat toho, co máme, co nám bylo svěřeno tak, aby to bylo k užitku nám samým i druhým kolem nás a Pánu Bohu k oslavení. Nemusíme se stydět ani za chudobu, ale ani za bohatství. V tom obém máme žít s plným nasazením jako věrní služebníci Kristovi. Sami ze sebe bychom na to určitě neměli sil. Buď bychom propadli kouzlu majetku a hromadili stále víc a víc, anebo bychom naopak začali rozmařile utrácet, či bychom si zoufali a stýskali nad svou nouzí . Jenže na to nikdy nejsme sami, jak nám Pavel připomíná: Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu. V Kristu tak můžeme být v každé životní situaci, v každém postavení svobodni. Svobodní ke službě a lásce, svobodní k požehnanému sdílení dobrých Božích darů.

Nedejme si tuto svobodu ničím zastřít. Nedeme si ji ničím a nikým vzít. Ani bohatstvím, ani chudobou, ani vnější krásou, ani zákeřnou nemocí. Ani rodinným štěstím, ani okamžiky soužení a tísně. S Kristem se můžeme odvážit všeho. S Ním nám musí všechno sloužit ke spasení. Amen.