4.9.2016 - kázání na 1.Samuelovu 7.kapitolu


Je to úžasná a jedinečná událost, když se věřící společenství odhodlá ke společnému vyznání vin a vyjádří ho také zcela konkrétním činem. Jak osvobozující musela být pro každého Izraelce možnost vytáhnout veřejně spolu s ostatními ze šuplíků a tajných skrýší všechen balast, který bránil víře skutečně se rozvinout. S jakým ulehčením si lidé mohli přiznat, že snaha sloužit dvěma pánům byla na nic a vlastně strašně vysilující. Jak povzbudivé bylo slyšet, že přišel čas skoncovat s přetvářkou, s tím, že se jinak mluví doma a jinak na veřejnosti, že nastala chvíle, kdy je možné začít znova a jinak. Něco podobného jsme možná prožívali při Sametové revoluci...

      Ale i z osobního života jistě známe, jakou úlevu přináší zjištění, že nejsme sami, kdo udělal nějakou konkrétní chybu, kdo zápasí s určitými problémy a neřeší je právě nejlépe. A mnohdy nám to pomůže konečně si připustit, že nejsme neomylní, podívat se na své jednání z jiného úhlu, přiznat se k tomu, co jsme pokazili a vyznat to jako svoji vinu – před Bohem či bližními. (Nejlépe obojí.) A pak se mohou začít uskutečňovat zázraky, jaké jsme si do té doby nedokázali představit. Rozhádaní či navzájem lhostejní lidé se konečně dokážou usmířit. V rodinách, kde vládlo napětí, se mnohé uklidní. Tam, kde jsme byli nejistí, objevíme nový zdroj síly a najdeme cestu, jak jít dál.

Jistě není jednoduché přiznat si své slabosti a selhání. Často nás to stojí tak velké úsilí, že to vzdáme v půli a raději se dál tváříme, že je všechno v pořádku, že nás nic nerozhází, třebaže jsme možná blízko zhroucení. Proto také k takovému veřejnému aktu vyznání vin nedochází v historii přiliš často, třebaže by byl mnohdy velmi potřebný a pročišťující.

Izrael k němu dospěl po dlouhých letech náboženského živoření a přisluhování cizím pánům a jejich bohům. Nakonec však přece jen překonal strach z následků neposlušnosti domácích božstev a rozhodl se k návratu ke svému vlastnímu Pánu. Co jej k tomu přimělo, zda se natolik změnila dějinná situace, že se jim tato možnost sama nabídla, či zda konečně vydalo své ovoce dlouholeté Samuelovo kázání a napomínání lidu, o tom se nic nepíše. Nenabízí se nám tu žádný recept, jak takového v pravdě dějinného obratu dosáhnout. Podstatné však je, že Izrael dospěl k poznání, že bez Hospodina jsou jejich životy jen prázdnou existencí. Na to jistě nepřišel jen svým rozumem, rozpomenutím se na dávné činy Boží spásy – vyvedení z Egypta a uvedení do zaslíbené země, ale byl k tomu přiveden cestou, na níž prohry byly stejně důležité, ne-li důležitější jako vítězství. Prošel cestou mnohých zkoušek, nepohodí i těžkostí. Ostatně podobně byl kdysi na poušti vyučován důvěře v Boží péči a smilování, uváděn do života víry. A právě takovou cestou teď dospěl Izrael až na křižovatku, na níž bylo třeba zásadního rozhodnutí. Zde pak vyslovil to nejdůležitější podnětné slovo Samuel. Postavil se tak po bok Mojžíšovi a Jozuovi, kteří se nebáli říct v té zásadní dějinné chvíli. Slovo, které udává směr, slovo naděje. Bez výzvy k návratu k Tomu, Kdo dává život a také jej obnovuje, a bez vědomí, že se člověk opravdu může navrátit ke svému nebeskému Otci, bez Boží podané ruky takové vyjití ze zajetí vlastními vinami moc dobře nejde.

Celý lid se shromáždil, aby vyznal svůj hřích, své odpadnutí. Učinil tak slavnostně a velmi názorně. Nabíráním a vyléváním vody před Hospodinem. Co ten obřad znamenal, se můžeme jen domýšlet. Víme, že voda očišťuje, stejně jako slzy, které prolejeme v lítosti nad tím, co jsme pokazili nebo zničili. Průchod vodou byl v dějinách Izraele spojen s vyjitím vstříc novému životu. To nám ostatně připomíná rovněž voda křtu. A voda sama je znamením života – dar, kterým tak úplně sami nedisponujeme...

Názornost vyznání pomáhá vštípit si je do paměti a připomenout si je, kdykoliv to bude potřeba. Podobně si jistě dovedeme vybavit slavnostní chvíli manželského slibu či jiného důležitého obřadu, kdy jsme se k něčemu zavázali. Taková vzpomínka nás může povzbudit v těžkých chvílích nebo nám připomenout, k čemu jsme se rozhodli, když nás někdy něco táhne jinam.

Bratři a sestry, vyznání vin je jediný možný způsob, jak se vyrovnat se svou temnou minulostí, zbavit ji její moci nad námi. A jak jsme již říkali, můžeme se toho odvážit, když máme krytá záda. A to, z Boží milosti máme: Smíme ji totiž odevzdat do rukou Hospodinových: Jeho soudu – zejména to, na co sami nestačíme - i Jeho slitování. Jako jednotlivci i jako celé společenství, když je to třeba. Boží milost přikryje každý hřích, přeruší jeho působení, i když nevymaže automaticky jeho následky. Ty tu samozřejmě zůstanou, ale již pro nás nebudou tak tíživé. A ve víře nalezneme způsob, jak je alespoň částečně očinit, jak se s nimi vyrovnat. Izrael obrazně vylévá před Hospodinem své srdce, a tím jakoby vyléval všechnu svou špínu a bolest, zbavoval se její tíhy a připravoval se k přijetí srdce nového. Nový život je možný bez nějakých předběžných podmínek. Bůh čeká jen na to naše rozhodnutí. Stačí se cele na Něj spolehnout. Odvrhnout to, co nás od Něj dělí, a plně se přivinout ke svému nebeskému Otci.

Nepřátelé Izraele však zůstali bdělí. Veliké srocení lidu pochopili jako přípravu k vojenskému tažení. A v zásadě to vskutku bylo shromáždění, které ohrožovalo jejich moc nad dosud porobeným národem, třebaže nikoli násilné. Pelištejci proto nečekali a sami vyrazili jako první do útoku. Poslední bitvu s Izraelem vyhráli. Dokonce při ní zajali schránu Boží smlouvy. Izrael tenkrát od porážky nezachránilo ani spoléhání na její magické působení, ani to, že se k boji sešli u Eben-ezeru, a doufali proto automaticky v Boží pomoc. Ale Hospodin se tehdy nedal se strhnout k posvěcování jejich vlastních plánů. Nyní se okolnosti zdají být podobné. Navíc: Izraelci nejsou na bitvu vůbec připraveni. Sešli se přece k bohoslužbě. Jsou ustrašení, vyděšení, dokonale zaskočení situací, neschopní jakéhokoli činu. Ale právě tato situace je vede k tomu, co před 20 lety neuměli: k tomu nejtěsnějšímu příklonu k Hospodinu, k ještě úpěnlivější modlitbě, k spolehnutí skutečně toliko na Hospodina. Tenkrát se spoléhali na věci vnější, nyní volají k Hospodinu samému. Tento jediný okamžik je přivedl k opravdové víře. Tato chvíle byla v jejich životě rozhodující. Vzpomínka na ni je bude provázet celý život. Teď, když nespolehli na truhlu smlouvy, ale na samotného Pána Boha, teď je jim Bůh skutečně přítomen a přispívá jim ku pomoci. Samuel volá k Hospodinu a Hospodin odpovídá. Nepřátelé jsou zaháni na útěk mocným Božím zásahem. Situace jednoznačně nepříznivá pro Izrael se podivuhodně obrací proti jeho nepřátelům. Skvělý hapy end, jaké milujeme. Ten má ovšem potvrdit řečí SZ, že tento postup lidu byl už konečně ten správný a vedl k tomu pravému cíli. Tím ovšem není v posledu vítězství nad nepřáteli, nýbrž úzké společenství s Hospodinem. Ten triumf je jen taková třešnička na dortu života víry. Můžeme za ni být vděčni, když nám ji Pán Bůh přidá, ale i bez ní je možné žít z Boží milosti život požehnaný.

Izraeli tu událost připomínal kámen pomoci, Eben-ezer, protože – jak vyznal Samuel: Až potud nám pomáhal Hospodin. Znovu použil jméno pro kámen či pomník, které poprvé nezafungovalo tak, jak Izrael očekával. A i to je dobré si připomínat: Pána Boha nemáme automaticky k dispozici tím, že vykonáme nějaký obřad, či se dobře pomodlíme.

A přece, bratři a sestry, nemáme jiný způsob, jak vyjádřit svou touhu po setkání s živým Bohem. Můžeme vylévat vodu, nechat se pokřtít či slavit večeři Páně a při tom věřit a pevně doufat, že se k nám Hospodin sklání. Vždyť On sám nám nabízí mnohá znamení, která nás mají ujišťovat o Jeho lásce k nám, tak jako to měla dělat truhla smlouvy. Jestliže však skutečně prožíváme Jeho blízkost – třeba právě dnes v písni či modlitbě, ve vyznání vin či ve společném přijímání chleba a vína, není to nic samozřejmého. Je to výraz Božího smilování. Může být stejně prchavý jako pohlazení, políbení či pevný stisk ruky, a přece je nám ujištěním, ano vyznáním Jeho lásky. Amen.