30.10.2016 - kázání k výročí vzniku Československa


Biblické texty:  1 Královská 11*11-13, 12*1-5, 12-15a, 16-17, 20-24, Žalm 127*1-2, Efezským 5*6-17, Matouš 7*7-12

Bratři a sestry, když si připomínáme výročí vzniku Československa, není to žádná samozřejmost. Zejména proto, že ten stát jako takový již neexistuje.

Ale něco podobného se přihodilo i v Izraeli. Království, které si Boží lid vyžádal na Hospodinu, se – přes Jeho vážná varování – rozpadlo již po smrti třetího krále. Považte, že ani ten nejslavnější král nedokázal vládnout podle Božího Zákona a neprosazovat svoje touhy Jemu navzdory. K rozpadu došlo z velmi lidských a dobře pochopitelných pohnutek. Možná nás překvapí, že ho Písmo představuje jako Boží trest. Ale to je prostě biblický způsob, jak dát najevo, že to nebyl jen důsledek špatné politiky mladého krále, či naopak obratné diplomacie jeho protějšku, ale že za tím stálo nejedno lidské provinění.                              A přece se myšlenka na obnovení království a příchod Mesiáše, čili Pomazaného, Hospodinova vyvoleného, který zachrání Jeho lid, tato myšlenka se stala zdrojem naděje v dobách, kdy byl Izrael rozptýlen v exilu a vypadalo to, že se rozplyne mezi ostatními národy. A jistě ho nesla i v pozdější historii, když procházel nejrůznějšími těžkostmi a pronásledováním.

Také my si můžeme připomínat hodnoty a ideály, které stály při vzniku Československa, a navazovat na ně.

Jako křesťané máme svůj základ ovšem ještě hlouběji. Ale právě On nám může pomoci to dobré vždy znovu nalézt i udržet. Ono totiž nestačí vytyčit si nějaký program a čekat, že se začne naplňovat sám od sebe. Je třeba jej prosazovat. Trpělivě, třeba po malých krůčcích jej uvádět ve skutečnost. To platí jak v životě jednotlivce, tak i v životě společnosti. Naším konečným cílem je Boží království. K němu směřujem. Naše cesta však vede tímto světem a v něm podnikáme ty dílčí krůčky, abychom jej dosáhli. Už tady máme žít jako děti světla. Toho světla, které Kristus rozsvítil v našich životech láskou, jež přinesl od Boha a v níž žil a pro nás také zemřel. Z této lásky byl pak – po třech dnech vzkříšen z mrtvých. Ježíšův život a Jeho evangelium jsou nám příkladem, jak to světlo Boží lásky sdílet s ostatními, jak jím proměňovat naše vztahy i poměry kolem nás. Máme světu kolem nás zrcadlit hodnoty Toho, Kdo nás tak bohatě a nezaslouženě obdaroval a z Jehož milosti můžeme žít život plný světla. Neboť dobrota, spravedlnost a pravda, které mají být ovocem, jež jako děti světla poneseme, jsou fakticky vlastnostmi Božími. Jsou to právě ty hodnoty, které v našem světě tak často postrádáme a které se tak těžko prosazují. Ale právě proto, že víme o jejich skutečném Původci i konečném Ručiteli, právě proto se nemusíme bát o ně usilovat a snažit se je prosazovat i tam, kde se zdají být neprosaditelné. To konečné završení vposledu není na nás.

Jenže právě to nás může někdy svádět k nečinnosti, k představě, že to můžeme nechat už teď na Pánu Bohu. Pak necháváme jiné, aby se angažovali v boji proti zlému, a jen jim tak z povzdálí fandíme. Jen když jde opravdu do tuhého a zvedne se nějaké vlna solidarity s nespravedlivě obviněným či protestu proti zjevnému bezpráví, když už je to naprosto jasné, že tady jde skutečně o spravedlnost a pravdu, rádi se k tomu přidáme. Často si totiž myslíme, že nepodílet se na zlém znamená jenom se mu důsledně vyhýbat. Snažíme si vytvořit takový svůj chráněný prostor – uzavřít se před světem do svého domova či svého kostela a tam žít ten správný život podle evangelia. Ale je to jen iluze, že v ústraní je možné zůstat čistý. Naopak to představuje zpronevěru poslání, které jsme od svého Pána dostali. Nepodílet se na neužitečných skutcích tmy znamená zlu aktivně vzdorovat. Pouhá neúčast neomlouvá. Je jistě jednodušší tvářit se, že nic nevidím a neslyším, ale to by tu nesměla být ta druhá půlka výzvy: nazývejte je pravým jménem. Už to samo je velkým nasměrováním ke světlu. Vždyť kolik špatností prochází jen proto, že se skryjí pod jiným názvem, takže si mnozí ani neuvědomí, o co se ve skutečnosti jedná. Ke kolika problematickým podnikům se přidáváme, protože je tzv. dělají všichni, a tím mají být prohlášeny za „normální“. A nejhorší je, že už si to často ani neuvědomujeme, nebo si to tím naopak omlouváme.    A kolik věcí je v životě naší společnosti od počátku špatně nastaveno a my do nich vstupujeme jakoby bez možnosti výběru. Prostě je přijmeme jako skutečnost a už o nich ani nepřemýšlíme. Mnohdy se nám rozjasní právě až tehdy, když se ty věci správně pojmenují. Až když se správně nasvítí, pochopíme, že to, co se tvářilo jako ryzí zlato, je vlastně jen bezcenný šunt. Takové prohlédnutí může být občas velmi tvrdé a bolestné. A pokud se tím prozřením zároveň neodkryje nová možnost, jak žít plně, tak aby to dávalo dobrý smysl, může to být nesmírně depresivní a beznadějné. Ale tu možnost jsme už přece v Kristu dostali. Jen si to vždy znovu připomínat. Jen se tím světlem, které se nám rozsvítilo, nechat vždy znovu prosvítit…

Výzva žít jako děti světla, zkoumat, co se Pánu líbí a nepromarnit čas svého bytí dobře souzní s Ježíšovou výzvou prosit, hledat a tlouci. To není jen vybídnutí k trpělivé a dlouhodeché modlitbě. Je to možnost opřít se na své životní cestě o Boží moc a nasměrování. Současně se nám tu dává veliké zaslíbení. Právě když budeme prosit, máme naději, že dostaneme. Jen když budeme hledat, nalezneme. Když budeme tlouci, bude nám otevřeno. Jistě, někdo může zamítnout, že náš nebeský Otec přece ví již předem, co potřebujeme. Můžeme se v tom na Něj plně spolehnout. A přece: jako každý dobrý otec touží i Bůh po naší aktivní účasti na společném díle. Tu hlavní či nejtěžší práci zřejmě udělá Sám: Otevře cesty, které bychom my sami zprůchodnit nedokázali. Dá dohromady lidi, kteří by si jinak neměli co říct. Vleje odvahu do srdcí těch, kdo by nejraději zalezli někam do kouta. Ale po nás chce, abychom se přidali, nechali se povzbudit, odvážili se vidět ty nevyzkoušené způsoby. Jestliže nebudeme mít sami zájem něco měnit, nemůžeme se divit, když zůstane vše při starém. Možná jsme právě my tím jedním kolečkem, které vypadlo a celý připravený běh tím zastavilo nebo zpomalilo. Tím prvním krokem má jistě být vždycky modlitba. Ne však tím jediným. Musíme zůstat otevřeni tomu, že ne vždy vidíme tak jasně jako náš Pán. Proto máme rovněž hledat, zápasit o to správné pochopení, zkoumat, co se Bohu líbí. Jen tak můžeme nalézt tu dobrou cestu. A pak je ještě třeba dojít až do konce, dotlouct se až i na dveře Božího království.

Nebývá to jednoduché – prosit, hledat a tlouci. My totiž míváme často už předem jasno, jak má vypadat odpověď na naše prosby a hledání, které dveře se nám mají otevřít. A když nedostáváme právě tu „svoji“ odpověď, pak máme pocit, že k nám Bůh nemluví či na nás zanevřel. Je to však opravdu Boží vůle, co v takových modlitbách hledáme?

Evangelijní oddíl končí tzv. zlatým pravidlem. Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci. To, co bylo vyjádřeno ve vztahu k Bohu, se nyní promítá do vztahu k lidem. U druhých můžeme stěží předpokládat vyslyšení našich proseb, naplnění našeho hledání, otevření dveří k věčnému životu. Nemáme-li k nim však přistupovat nadřazeně a sudičsky, musíme i směrem ke světu kolem sebe prosazovat změny, které Kristovo evangelium vneslo do našeho života. Máme se s druhými setkávat jako s Božími dětmi, jimž byla prokázána stejná milost jako nám, jimž byly odpuštěny hříchy a kteří nadále žijí z pouhé Boží lásky. Že oni sami o této milosti ještě neví? To vůbec nevadí. Dozví se o ní třeba právě z toho našeho přístupu k nim. Jde o to nečekat, až se změní svět a lidé v něm, ale začít sami jednat s láskou, aktivně vytvářet novou skutečnost Božího království: Odpovídat dobrým na zlé, milovat nepřátele, vytvářet vztah bližního tam, kde není. Amen.