20.11.2016 - kázání Pavla Keřkovského na Matouše 19*16-22 (Lk 12*13-21)


Je jen zdánlivě velký rozdíl mezi bohatým mladíkem a bohatým hospodářem, který si staví nové stodoly a sýpky, aby si zajistil poklidnou budoucnost. Je to člověk, který nedovede být komukoli vděčný. Nechce si připustit, že žije ve společenství s druhými, a že také díky druhým má k dispozici mnohé prostředky, a že díky práci druhých a jejich pomoci se má velmi dobře. Nedovede být vděčný ani pánu Bohu, ani druhým lidem. Dnes bychom řekli, že nepočítá s tím, že by měl platit nějaké daně, natož salár, a tak přispívat na společné potřeby těch lidí, kteří žijí v jeho regionu a v jeho církvi.

Ježíš nikde nenařizuje, jak velká má být chrámová daň, nebo dnes: jak velké mají být daně, salár, dobrovolné platby Světlušce – pro nevidomé nebo pro Lékaře bez hranic nebo kolik se má dát na Jeronýmovu jednotu, a mohli bychom vyjmenovávat mnohé další, protože evangelíci byli vždycky obětaví a solidární s druhými. Ježíš Nazaretský však nepochybuje o tom, že peněžní služby ve prospěch druhých jsou potřebné. Nechce vyčíslit pevné taxy, proto také odmítá se stát soudcem a rozhodčím, aby stanovil nějakou pevnou částku, tedy kolik procent z majetku by měl dát bratr z dědictví svému druhému bratru.

Podobenstvím o bohatém hospodáři však naznačuje, že je krátkozraké snažit se myslet jen na sebe a spotřebovat vše jen ve svůj prospěch. Ježíš počítá s tím, že se lidé dohodnou – a nebudou rozhořčeni, že vdova dala jen dva krejcary a majetný zase více. Je to prostě záležitost společenské odpovědnosti a domluvy, která je možná i v církvi i mimo církev.

Bohatý mladík se liší od bohatého hospodáře, protože nemyslí stále jen na sebe. Trápí ho otázka, co je správná spiritualita, správná zbožnost. Chce získat život věčný, tedy chce obstát před Hospodinem, jako Henoch či proroci, kteří chodili s Hospodinem, a samozřejmě další jejich následovníci, kteří dbali na spravedlnost a práva obyčejných lidí. Získali jistotu, že jejich život má smysl, že nežijí nadarmo.

Je zajímavé, že Ježíš mladíkovi neříká: Staň se knězem nebo rabínem, znalcem zákona a vyučuj ostatní. Ani ho nepošle do mnišské komunity – do Qumránu, někam do ústraní. To bychom mu možná poradili my. My si dnes přece často myslíme, že kněží, rabíni, učitelé teologie, řádoví bratří a řádové sestry mají o trochu blíže k Bohu, a také více času na takové věci. Ale podle Ježíše ani tito lidé nemají nějaký privilegovaný vztah k Bohu, nejsou na tom lépe než ostatní, nemají k Bohu blíž – podle Ježíše ne. Protože zeptají-li se Ježíše, kdo je správně zbožný, kdo je spravedlivý, tak neukáže na kněze, mnicha či rabína, který čte ve dne i v noci slovo písma, jak to připomíná Žalm 1 – medituje, čte a rozjímá. Ježíš přece ukáže na toho, kdo se dovede slitovat a pomůže. Ukáže klidně na příslušníka jiného náboženství, byť bylo příbuzné s židovstvím asi tak jako jsou si blízké židovství, islám a křesťanství.  Ježíš odkazuje k milosrdně jednajícímu člověku, a podle něj jsou milosrdenství schopní i lidé mimo k židovství, i mimo jeho učednický kruh. To dnes znamená, že by upozornil na charitativní službu muslimů, džinistů i hinduistů a dalších – v tomto ohledu jsou naše kultury slučitelné.         

Mladíkovi říká, že by úplně stačilo, aby zachovával část přikázání z Desatera, pak obstojí v očích Hospodinových. Mladík dost netrpělivě odpoví:vždyť Ty mi neříkáš nic nového, vždyť toto vše jsem od mládí dodržoval, tak proč mi ještě připomínáš staré známé věci. Já přece vím, že mám milovat bližního jako sebe samého, tak co mi ještě schází? Ježíš se nenechá vyvést z míry a říká mu, že je to jednoduché, že si má mladík uvědomit, že je zde pro druhé. Má se chovat dokonale, jako se dokonale chová Hospodin. Má být bohupodobný – dokonalý, má tedy být obrazem božím a dělat to stejné, co Bůh. V kázání na hoře slyšíme, že dokonalý Otec sesílá blahodárný déšť své milosti na spravedlivé i nespravedlivé. Chceš-li být dokonalý, tak se věnuj lidem sympatickým i tobě nesympatickým. Rozdávej i těm, kteří jsou ti nesympatičtí, zdají se ti nespravedliví, jsou prostě chudí, a podle tebe zavržení Bohem, prapodivné existence – podle nás často prý nicmochři a nemakačenkové. Chudí tehdy byli často považováni za ty, kdo žijí v nepřízni Hospodinově. Lidé si mysleli, že asi něco provedli, a tak on jim prý Hospodin nežehná. Právě lidé úspěšní takto pyšně odsuzovali ony méně úspěšné.

 Ježíš říká mladíkovi: podporuj ony méně úspěšné, ony společensky podezřelé chudé existence. A Ježíš tento svůj výklad potvrdí pozváním do kruhu učedníků: Ptáš-li se po pravé zbožnosti a spiritualitě, pomáhej druhým a pak se připoj k těm, kteří to již chápou: choď se mnou.      

A teprve nyní se bohatý mladík zachová jako onen bláznivý hospodář, který si chce žít jen sám pro sebe. Bůh v podobenství řekl boháčovi: Bloude-blázne, hlupáku! Ty nevíš, proč jsi na světě. Ježíš si v duchu mohl říci to něco podobného smutně odcházejícímu mladíkovi:  Blázne, ty nevíš, proč jsi na světě, když jsi z mé zvěsti tak smutný. Někdy se nám zdá, že Ježíš má příliš velké nároky: (1.) rozdávejte chudým, (2)modlete se za ty, kteří jsou vám nesympatičtí, (3) odpouštějte  a smiřte se a teprve pak jděte do kostela atd. Ježíš mluví velmi vyostřeně, ale nepřehání: je třeba si uvědomit, máte-li to štěstí a máte majetek, tak něco investujte do mezilidských vztahů, ať mají zasmušilí a nemohoucí radost ze života. Ať si chudí nemyslí, že jsou zavržení lidmi i Bohem.

            Co tedy Ježíš říká? Co máme dělat s penězi? Neříká mladíkovi: rozhazuj peníze komukoli, ale všímej si potřebných a chudých, zapoj se do této iniciativy, choď se mnou. Snad je tato jeho rada vysvětlitelná na životním příběhu Františka Hamzy, rodáka z Kletečné u Humpolce a studenta nižšího gymnázia v Pelhřimově, – zakladateli léčebny v Luži-Košumberku. (1868-1930). Jako absolvent medicíny se rozhodl jít na venkov a tam léčit – za své peníze, z věna své ženy a za přispění dalších - vybudoval léčebnu na přelomu 19. / 20. století. Byl to katolík, ale zvláštní katolík, protože byl inspirován mistrem Janem Husem a profesorem T.G.Masarykem. I jeho tatínek ho k tomu vedl, aby ho víra vedla k službě lidem, a uznával obyčejné lidi za důstojné lidi, tak jako mistr Jan Hus - tak to učil v 19. století Karel Havlíček Borovský, který měl mezi evangelíky mnoho přátel.  

František Hamza zachránil stovky dětí postižených nemocemi dýchacích cest a tuberkulózou.  Chudé léčil zdarma, protože od bohatých si to nechal řádně zaplatit a sehnal sponzory. Dokonce psal povídky, v nichž vyzdvihoval důstojnost obyčejných lidí, a chudým přiznával stejná práva na zdraví jako bohatým. Lékařskou praxi považoval za službu a tomu přizpůsobil podstatnou část svého života.  MUDr. František Hamza je příkladem prosazování důstojnosti v rovině kulturní, sociální a hospodářské – ve smyslu T.G.Masaryka - Já pán – Ty pán, nikdo není méně důležitý. Těžko říct, kolik vzdělanců ale i manuálně pracujících dnes chápe své zaměstnání jako službu, jako práci, kterou přispívá k obecnému blahu, ke každodennímu fungování společnosti – ale pořád tady mnoho takových lidí je.  Člověk se tak stává prospěšný druhým, stává se občanem, který legitimně usiluje o zisk – bez peněz to nejde – ale není mu líto je použít ve prospěch nemajetných i majetných. Všichni mají stejnou důstojnost. Mnozí Františkové Hamzové,  evangeličtí nakladatelé Laichterové, a mnozí zakladatelé protestantských sborů na přelomu 19. a 20. století, zakladatelé neziskových organizací nebyli naivní. Nebyli to miliardáři, a přesto vykonali pro svou generaci velké dílo právě ve zdravotnictví, v kultuře, v náboženských společenstvích.

 Tak také dnes mnozí pracují ve zdravotnictví a neděkují a neodcházejí, pracují v neziskových organizacích a mnozí vykonávají dobrovolnické aktivity, vydávají církevní knihy a nezávislé a sborové časopisy či zdarma či velmi levně vytvářejí internetové stránky sborů. Ježíš Nazaretský má jednoduchou životní strategii, a k ní jsme zváni i my, abychom v jakémkoli povolání prokazovali, že naše práce je službou. Smysluplně sloužit lze kdekoli, ve městě i ve venkovském regionu, ač je to právě v tom našem regionu obtížné.  A nemusíme být životně beznadějní, že je evangelíků málo, a že čeští miliardáři jsou hlupáci, blázni, kteří neznají smysl života. Navzdory těmto hospodářsky úspěšným hlupákům je zde i mimo křesťanské společenství pořád dost lidí, kteří berou svou práci jako službu a pomoc druhým a to je sféra nezávislá na hospodářské moci miliardářů. Nemusíme odcházet smutní, jak bohatý mládenec, protože náš život má dobrý smysl a cíl právě v našem regionu.  Nemusíme být smutní, jak člověk, který nepochopil smysl svého života. Setkání s evangeliem – jak vidíme – nemusí v člověku vždy vyvolat radost.

 Evangelium je dobrá zvěst, ale záleží na srdci člověka, zda se oprostí nebo neoprostí od svého nepochopení smyslu života, a dovede se nebo se nedovede připojit ke společenství blízkých a vděčných a vděčně zazpívat: Díky za každé nové ráno, díky za každý nový den...