11.12.2016 - kázání Davida Najbrta na Izajáše 7*1-17 (Matouš 1*18-25)


Evangelia, ze kterých čerpáme zprávy o tom, že a jak se Ježíš narodil, o tom, co tomu předcházelo, co všechno se přitom dělo, a co to provázelo, nám tohle narození ukazují jako splnění starých proroctví. Dávných proroctví, která vyhlašovala změnu světa, Boží příchod do světa, událost, která změní všechno.

 

Všechno nebo nic. To se neví. Tedy, zdá se, že prorok to ví, ale kdo tomu má věřit? Kdo tomu má věřit natolik, že na to vsadí všechno? Všechno nebo nic. To je další potíž s takovým proroctvím. Nejde na to vsadit jen částečně. Rozdělit portfolio svých investic tak, jak velí selský rozum, tedy investovat konzervativně. Spoléhat na nízký, ale jistý, zaručený výnos. Tak tohle nejde. Do rizikového sektoru (v němž jsou proroci namočeni až po uši) velí pragmatické racio nevrážet příliš, a tedy rozhodně ne všechno. Tahle rovnice nemá nakonec žádnou neznámou – když nechci dát všechno, a není možné dát kousek, nemám jinou rozumnou možnost než nedat nic.

 

Není to s těmi proroctvími jednoduché. A dále: ta dávná proroctví zněla do konkrétní situace a my vlastně nevíme, často jestli a pravidelně jak přesně se splnila. A teď jsou ta proroctví najednou vytažena z hlubin času na světlo a napojena na současnou událost (narození Ježíšovo), a to takovým způsobem, který příliš (vůbec) neodpovídá jejich původnímu kontextu.

 

A dokonce právě v tom dnešním případě neodpovídají ani tomu, k čemu je vlastně evangelista přišívá. Pokud bychom brali uvádění proroctví jako důkaz, kterým nám chce evangelista dosvědčit, že má pravdu, pak by to mohlo jen těžko obstát. A z nároku proroků bychom se mohli snadno vymluvit odvoláním na horkou jehlu, vyhradit si svoji investiční opatrnost z důvodu nejistoty a zmatků ve věci samé.

 

Jistě takhle je možné evangelia číst: co po mě vlastně Pán Bůh chce? Má pro to nějaké přesvědčivé pobídky? Kolik musím dát, abych nevypadal blbě? A kolik už je moc, abych se nepředal? Ale asi cítíme, že když se pokouším komunikovat s Pánem Bohem jako ten, kdo ví, jak to chodí, koho jen tak někdo nenapálí, ten, kdo se vyzná, tak že takhle číst evangelia je asi tak platné jako brzda na houpacím koni.

 

Evangelium, doslova dobrou zprávu, původně zprávu o vítězství nad nepřáteli a tedy záchraně, je mnohem spíše třeba číst jako sdělení o výhře v loterii, o výhře totálního, absolutního, definitivního jackpotu, s návodem, jak a kde výhru inkasovat a vyzvednout. V téhle optice nedává smysl přemítat, že na cestu autem pro výhru je moc namrzlo a mohl bych se vyklopit, autobus bývá narvaný a je s přestupem, dráhy jsou nespolehlivé a mívají zpoždění a všichni taxikáři jsou zloději. Hlavní je vyrazit na cestu, třeba pěšky (i když to třeba neradi). Hlavní je oslavovat. Hlavní je připravovat se na životní změny, které to přinese. A ještě jednou si pořádně přečíst, jak se k té výhře dostat, jaká je vlastně její výše, jaké jsou podmínky.

 

Evangelium právě pro tyhle potřeby povolává stará proroctví. Abychom lépe pochopili výši sázky i výši výhry, abychom si nespletli místo a směr, abychom to neprošvihli. Když dnes evangelista Matouš zve na scénu proroka Izajáše, není to proto, že by si chtěl dupnout – vy tomu musíte věřit, protože tady ta jedna věta vytržená z kontextu už před pěti sty lety, se teď splnila, i když vlastně úplně jinak.

 

Úplně jinak se k nám chce dostat Matoušovo adventní evangelium. A říká nám: jednou bylo špatně a ještě hůř a nejhůř. Na judského krále táhli králové Izraele a Aramu. Táhli na něj, aby se k nim přidal v boji proti Asýrii, nebo že ho zničí. No, vyberte si. Buď se nechat zničit hned, nebo až za chvíli v boji s Asyrskou veleříší. Prorok vyřizuje od Pána Boha: spolehni se na mě. Dokonce ti dám znamení.

 

Tady malá odbočka – prorok, který ohlašuje znamení, nebo se nich dokonce sám podílí – to není nic neobvyklého, a žádnou výjimkou není ani znamení v podobě dítěte s nějakým významem nabitým jménem. Ostatně přímo v našem textu je přítomen Izajášův syn s významným – významu plným jménem (Šearjašúb =  zbytek se /přece/ vrátí, nebo taky /jen/ zbytek se vrátí – vyberte si), a hned o kapitolu dál znovu sám prorok zplodí syna, kterému dá zase jméno, které v běžném kalendáři nenajdete: Rychle za kořistí spěchá lupič. A to jako znamení, kam se dostane judský král, který se nespolehl na Pána Boha, ale prohlásil se za otroka Asyřanů, ve snaze zachránit se, podle proroka marné.

 

Z mnoha synů, kteří jsou podle Písma prorockým znamením, označuje Matoušovo evangelium při Ježíšově narození jako splněný slib ovšem úplně jiné dítě a úplně jiné jméno. A to doslova i v přeneseném smyslu. Narozené dítě, které má být a bude pojmenováno Ježíš, je splněním zaslíbení syna jménem Immanuel. Tedy Im-manú-el čili S-námi-Bůh.

 

To, že se jméno liší a že to tedy není důkaz vidíme na první pohled, právě proto se tady ovšem zastavme: Evangelista Matouš není tak potrhlý, že by si toho nevšiml, nebo tak naivní, že by si myslel, že si toho nevšimnou jeho čtenáři. Ne, chce sdělit a dosvědčit, že Ježíš, který přichází na svět se jménem, které znamená Hospodin spasí / Hospodin je spása, naplní toto své poslání tak, že bude Immanuel – Bůh s námi.

 

Že to konečné vítězství nad zlým, nad hříchem, nad smrtí, ta konečná změna, to poslední všechno se neodehraje jako kataklyzmatická panoptikální poprava všech hříšných. Že místo toho přijde S námi Bůh.

 

A to znamená, že nepřijde jako definitivní predátor vyhledávající pomocí termovize všechny hříšné, aby je zahubil, ale že přijde tak, jak to doslova připomíná Matoušovo evangelium: aby zachránil hříšné. A že to navíc bude ten, kdo si tohle bytí s námi neschovává až na to závěrečné finále, kdo by na sebe nechal čekat až do posledního jednání. Ale kdo je a bude s námi stále, vždycky, vždycky když budeme chtít, vždycky když budeme potřebovat. A zvlášť tehdy, když nevíme kudy kam, kdy je všechno špatně, na konci rozumu, na konci sil, na konci schopností, na konci všeho. Pán Bůh přichází jako Ježíš Immanuel do lidského života, aby ten život za nás položil.

 

To všechno je ta naše výhra. To je naše všechno. A ještě jednou na závěr: ono to nakonec není tak, že Pán Bůh nám dává všechno a všechno naše si za to bere, že jaksi nechce slevu zadarmo.Není to tak, přestože selský rozum není schopen pochopit hlavou proraženou zeď. Ne, to Pán Bůh za nás vsadil všechno, všechno to posichroval a zařídil a výhru zajistil. Na nás je jen jestli tomu věříme. A jestli si jdeme pro výhru, jestli ji vlastně chceme. Jestli se na to chceme spolehnout.

 

V Matoušově adventním evangeliu nejde nakonec o to, jestli Pán Bůh splnil svůj slib. S tím se jaksi počítá samo sebou, a pro toho, kdo tomu věří, je to jasné, ale jde o to, jak ho splnil, jak úžasně ho splnil tak, že mě moje hříchy nakonec nepřipraví o život, ale že dostanu nový, opravdový.

 

A díky Pánu Bohu ho mám už připravený jako pod stromečkem, stačí jen chtít si ho rozbalit a užít si ho a mít z něho radost. A objevit radost i přijímání i dávání. Od toho evangelium je, právě aby se dávalo. Tak, kdybyste nevěděli, co někomu dát za dárek, tak tohle je to nejlepší. AMEN