12.1.2017 - kázání Nadi Běťákové na Matouše 9*1-8


Bratři a sestry,

tento biblický oddíl vám jistě není neznámý. Můžete ho číst i v Markově a Lukášově evangeliu. Vyprávění v těchto evangeliích jsou barvitější. Líčí se tam, jak byl ochrnutý spouštěn ze střechy, protože ho tam jeho přátelé nemohli dostat pro veliký zástup. Lukáš popisuje, jak museli rozebírat dlaždice na střeše, podle jeho vyprávění se jednalo o helénský - řecký dům. Marek zase uvádí, že prorazili ve střeše otvor, to ukazuje na izraelský dům s hliněnou střechou.  Matouš toto líčení úplně vypouští. Proč asi?

            Protože hlavní je pro něj rozhovor Ježíše s ochrnutým člověkem, na něj chce plně soustředit naši pozornost. Okolní lidé ztrácejí na významu, je tu jen Ježíš a ochrnutý člověk. Všichni bychom čekali, že se ho Ježíš zeptá, zda chce být uzdraven. Vždyť co může být horšího, než naprostá bezmoc. Nemoci se hýbat, být ve všem odkázán na pomoc druhých, na jejich dobrou vůli. Dovedete si to představit?

            Proč tedy Ježíš neuzdraví ochrnutého člověka, kterého k němu přinesou s velkou vírou a očekáváním jeho přátelé? Protože podle Ježíše je něco horšího než tělesné postižení a to je hřích. Už v začátku Matoušova evangelia říká anděl Josefovi: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ (Mt 1, 20b-21).

            Našemu příběhu předchází několik líčení Ježíšových podivuhodných činů, bezprostředně předtím jsou to příběhy o utišení bouře a uzdravení posedlých v Gadaře. Zde, uprostřed svědectví o Ježíšových podivuhodných skutcích se naplno odhalí, že podstatou Jeho pomoci je vysvobození člověka z hříchu, z jeho odcizení Otci. Lidi dřívějších dob otázka hříchu velice trápila. Báli se, že jim jejich hříchy nebudou odpuštěny a že dojdou věčného zatracení. Zdá se, že slova jako hřích a odpuštění vymizela ze slovníku i ze životních zkušeností dnešních lidí. Avšak zmizela skutečně? Právě tím, že hřích popíráme, se dostáváme pod jeho moc se všemi špatnými následky.

            Pán Ježíš vidí základ nouze v narušeném vztahu k Bohu. Dokud člověk naříká nad nešťastnými okolnostmi svého života, vidí vinu stále mimo sebe – v nepřejících lidech, neblahých okolnostech, nešťastné době, v nezaviněných pohromách. Teprve ten, kdo rozezná hřích, vyznává svou vlastní vinu. Proto je o tolik víc těch, kdo si stěžují na všechno možné, než těch, kdo vidí problém v hříchu.

            Hřích, rozbitý vztah k Bohu, nelze napravit jinak, než Otcovým odpuštěním. Tady však zákoníci zbystří pozornost: „Ten člověk se rouhá!“ Jejich stavba víry je od základu ohrožena. Dojdou-li hříšníci odpuštění, proč se oni celý život namáhají být spravedliví! Tento názor trvá dodnes. I my máme někde v sobě hluboko zakořeněné přesvědčení, které je pobouřeno tím, že odpuštěním by se měl smazat rozdíl mezi dobrým a zlým. Já, který chodím celý život do kostela, nepiju, nekouřím, chovám se slušně... a  co tenhle, který přišel kdoví odkud, chová se všelijak, tomu má být taky odpuštěno? To je mi tedy pěkná spravedlnost! Ano, spravedlnost Boží je jiná, než ta naše, lidská. Naštěstí, nebo spíše – Bohu díky.

            Bůh není spravedlivý podle lidských měřítek. Přijme ztraceného syna, který se kdovíkde toulal, přátelil se s pochybnými lidmi a ještě promrhal zděděný majetek. Dá stejnou odměnu těm, kteří namáhavě pracovali po celý den, jako těm, kteří přišli až večer a jen tak chvíli něco „šolíchali“. Opustí 99 poslušných kvůli jedné neposlušné a zatoulané ovci. A když ji najde, tak se raduje nejen on, ale celé nebe…

            Dovedeme i my být tak velkorysí ke svým bližním, jako je Bůh velkorysý k nám? Nebo si pečlivě sčítáme položky „má dáti“ - „dal“ a hlídáme si, abychom to náhodou s tou láskou k bližním nepřeháněli?

             Ale vraťme se zpět k našemu příběhu. Pán Ježíš pokračuje: „Je snadnější říci, odpouštějí se ti hříchy, nebo říci vstaň a choď? Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy – tu řekne ochrnutému: „Vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ Co nám to připomíná? Závěr Matoušova evangelia, kde je psáno: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.“ Je mi dána veškerá moc a proto tě mohu a chci uzdravit. A také to hned udělá.

            Výsledkem je údiv, bázeň a chvála od zástupů. Byli účastni velkého Božího divu.

            Myslím si, že Matouš nám chce tímto příběhem ukázat pořadí hodnot.  Většina lidí si myslí, že tělesné zdraví je to nejdůležitější. Vždyť si také navzájem přejeme: A hlavně to zdravíčko… Zdraví je určitě důležité, to je pravda. Ale nad to je duševní a duchovní stav člověka. Duševní trápení bližních je nám často skryto. I člověk, který vypadá navenek spokojeně, může být v duševní tísni, v sevření. Asi nemůžeme uzdravovat stejným způsobem, jako to činil Pán Ježíš. Ale co můžeme, je zvěstovat lidem Boží odpuštění. I my můžeme svému bližnímu říci: „Odpouštějí se ti hříchy, buď dobré mysli.“ Když člověk prožije odpuštění, zbaví se tíhy vin, pak může následovat i tělesné uzdravení, nebo alespoň zlepšení stavu. Jako by z člověka spadl těžký balvan. Ten ochrnutý, který byl celý život upoután na lůžko, pak mohl pak vstát a nést to, co jej dosud poutalo.

Proto my, kteří jsme Boží odpuštění poznali, ho můžeme zvěstovat druhým lidem. Protože odpouštíme ne my, ale sám Bůh. Tak si tuto radostnou zprávu o Božím odpuštění nenechávejme pro sebe, ale vyřizujme ji lidem kolem nás. Protože, jak všichni víme, v nebi je větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad 99 spravedlivými, kteří pokání nepotřebují. 

                                                                                                                                          Amen