12.2.2017 - Lukáš 17*7-10


Podobenství o služebníku, který dooral (název převzatý od Jiřího Mrázka), je velmi prosté a srozumitelné. A přece máme velký problém se s ním ztotožnit. Dokážeme si představit popsanou situaci, dovedeme rovněž pochopit pánovo jednání, přesto se nám zdá příliš tvrdé. Trochu by nám to mohlo usnadnit připomenutí, že ten služebník byl s největší pravděpodobností otrok, byl proto pánovým majetkem a neměl nárok na jakékoli ohledy. I nadále nám to však nebude zapadat do obrazu společenství, po kterém Ježíš žádá, aby jeden sloužil druhému a nedomáhal se lepšího postavení, než jaké má jeho druh. A především to neodpovídá samotnému Pánu – Ježíši, který sám svým jednáním dával učedníkům příklad obětavé služby a pomoci druhým.

Jenže Pán Ježíš v tomto podobenství nemluví sám o sobě, nýbrž o svém Otci a Pánu nás všech, o všemohoucím Bohu. A nechce o Něm mluvit jako o nějakém kámošovi, s Nímž se můžeme lehce domluvit a přimět ho, aby byl shovívavější k našim slabostem. Mluví o Bohu, který je svrchovaný a nedostižný Pán, k Němuž není snadný a samozřejmý přístup jen proto, že se k nám On sám snížil a stojí o naši důvěru. To proto ten tvrdý příměr: abychom si uvědomili nebetyčný rozdíl mezi námi a všemohoucím Bohem. Vůči Němu, svému Stvořiteli a Pánu, jsme v naprosto závislém postavení. Bez Něj bychom tu vůbec nebyli. A je to snad nějaká zásluha, když tuto jasnou skutečnost přijmeme, když Bohu uvěříme? Vždyť by to měla být ta nejpřirozenější věc na světě! To, že ji mnozí nechápou či nepřijímají, ještě neznamená, že naše víra je něco výjimečného. Naopak. Měla by to být úplná samozřejmost. A právě toto je ten výchozí bod, do kterého nás Ježíš potřebuje dostat. Chce, abychom si uvědomili, co víra vlastně znamená. Pokud s tímto předpokladem nebudeme souhlasit, nemůžeme jít s Ježíšem dál a zůstane nám utajeno, co nám tím příběhem říká. Proto odložme všechen soucit s otroky i zažitou představu, že pán a služebník by si měli být rovni, a pokusme se vžít do postavení sluhy, který má rád svého pána a chce mu dobře sloužit.

V takovém případě víra znamená přijmout své postavení vůči našemu Pánu. Uvědomit si, že nejsem sama svým pánem, svým bohem. Nedala jsem si sama život, a v posledu ani jeho poslání. Nejsem ten, kdo vytvořil podmínky a určil meze. A proto nemohu ani sama dohlédnout k cíli všeho. Mohu jen přijmout své určení a snažit se mu dostát. Když to udělám, mohu pak jít cestou, na kterou jsem byla nasměrována a dojdu po ní k určenému cíli. Naplním záměr svého Stvořitele. Anebo si nechám namluvit, že jsou tu i jiné možnosti a vydám se je hledat. Pak se budu prodírat houštinami podél cesty a potýkat se s nepředpokládanými situacemi. Asi také někam dojdu, ale nedočkám se toho plánovaného shledání se svým Pánem a zůstanu stále jenom otrokem na útěku, který ztratil své určení i ochranu svého Pána – přísného, ale přece dobrého.

Víra totiž není především nějaký soubor představ o Bohu – ať už správných nebo trochu zmatených. Víra je vztah naprosté závislosti člověka na svém Stvořiteli a Pánu. Věřící člověk chápe svůj život jako propůjčený dar. Ví o svém dluhu. A ví, že je nesplatitelný. Proto je pro něj naprostou samozřejmostí dát svému Pánu k dispozici svůj život jako výraz vděčnosti a sloužit mu v radosti, že mohu učinit alespoň to nejmenší.

         Proto je tak málo skutečně hluboce věřících lidí. Chtěli bychom mít ve svém životě alespoň něco svého, ne všechno jen propůjčené. Chtěli bychom mít na svém bytí alespoň malinkatou zásluhu. Je jednodušší uznávat Boha jen jako Toho nejvyššího Pána, který nám sice dává svůj zákon a vyžaduje jeho dodržování, ale ostatní už nechává v naší režii, aby nakonec rozsoudil, komu se podařilo uspořádat si svůj život lépe a kdo ho promarnil. Je těžké přijmout, že jsme na Bohu závislí skutečně ve všem a že i to, v čem jsme dobří, je vlastně poslání, které nám určil náš Pán.

          Ano, Pán Bůh nám každému dává nějaké poslání, nabízí nám určitý úkol. Chce použít našich životů pro své záměry. Posílá nás do světa, jako pán v podobenství svého otroka na pole, a ještě od nás chce přednostní zájem o  Jeho osobu, když si to své splníme. Náš úkol vlastně nikdy nekončí. Nikdy nemáme nějaké osobní volno. Vždy je na řadě něco dalšího. Nikdy nejsme hotovi. I po návratu ke svému Pánu nebudeme ničím víc než služebníky. Nedočkáme se zbožštění či splynutí s nekonečným Bohem.

Samozřejmě, že Bůh nechává obrovský prostor pro naši kreativitu a  iniciativu. Sami se rozhodujeme, jak velké riziko podstoupíme, kolik času, peněz a svého soukromí Bohu obětujeme. Ale naše životy jsou i v tom podřízeny Boží vůli. Ten projekt, na němž pracujeme, jsme sami nevymysleli, nesehnali na něj peníze ani ostatní pracovníky. My jsme přišli již k rozdělanému dílu a dostali v něm své místo. Jediná naše výhoda je v tom, že víme, Komu za to místo vděčíme. Jinak jsme vystaveni stejným nárokům a stejným problémům jako druzí. Snad ještě větším, protože zrovna ta vděčnost může být druhým protivná či směšná a mohou nás kvůli ní nějak znevýhodňovat.

Ovšem právě to vědomí, že ve svém životě, v tom, co dělám, sloužím svému Pánu, mi může pomoci překonat všechny těžkosti a problémy Když si uvědomím, že to, co vykonám s dobrým úmyslem, může Bohu nějak posloužit - a že si náš Pán používá i všelijakých našich přešlapů, to z Bible dobře známe -  je velkým povzbuzením pro každou další aktivitu. Ale pak je tu ještě Ježíšovo zaslíbení skrze jiné mnohem známější podobenství, že se v tom, co děláme dobrého, se svým Pánem potkáváme. Že ve všelijak trpících, slabých a potřebných, kterým poskytneme nějakou službu, se setkáváme s Kristem Pánem. Když toto víme, pak se také nemusíme pídit po okamžitém účinku svých činů, po nějaké vděčnosti druhých či snad dokonce nápravě těch, jimž jsme posloužili. To už není naše věc. Je to přece součást dlouhodobého Božího plánu a my jsme v něm vykonali možná jen určitou dílčí práci, v níž bude pokračovat zase někdo jiný.

        Snad jsme došli až sem s tou představou, že my jsme těmi Božími otroky ve všem závislými na svém Pánu. A snad jsme z toho dokázali mít i radost! Ale jak po nás může někdo chtít, abychom vůbec netoužili po uznání? Abychom dokázali říci: To nic, to my jen tak. Vždyť jsme jenom služebníci a udělali jsme jen to, co byla naše povinnost. Jenže nakonec i to by v tom našem převráceném světě, kde se každý snaží všelijak ze svých povinností vyvléci, mohlo být určité uznání! Pak si ovšem přečteme kralický překlad: rcete: Služebníci neužiteční jsme… a zase se v nás všechno vzpírá se k tomu připojit

Ježíš nám až do konce nic neulehčuje. Až do konce si máme být vědomi, že Pán Bůh je naprosto svrchovaný a nám nedostupný. Žádný náš blízký příbuzný či kamarád. Jestli nás nakonec k sobě přijme a neodsoudí, bude to pouze z Jeho milosti a naprosto nepochopitelné lásky k člověku. A přece je to Pán, který nás přišel sám zachránit a dokonce nám sloužit ve svém Synu Ježíši Kristu. V něm se nám stal tím nejbližším přítelem, bratrem a pomocníkem. V něm je nám Pánem, který sám pomáhá nést naše břemena a všemožně nám je ulehčuje. V něm se i ten otrocký vztah proměňuje v pouto blízké a důvěrné známosti Boží vůle v tomto světě, která nás vzájemně spojuje v zápase o pravdu a spravedlnost. Být přítelem Ježíše Krista znamená zůstat služebníkem všech. Ale zároveň to znamená stát se dědici Božích zaslíbení. To je potěšení i úkol, který přijímáme z tohoto podobenství, od svého Pána a Spasitele Ježíše Krista. Amen.