19.3.2017 - Marek 8*34-38


Pán Ježíš prošel cestou utrpení a ponížení až na samé dno. V poslušnosti Boží vůle vytrpěl smrt na kříži a dovršil tak dílo spásy pro celý svět. Jeho cesta služby a lásky, odpuštění a smíření, poslušnosti a trpělivosti se ukázala vést k životu smrtí nezrušitelnému, k životu smrti navzdory, k vítěznému životu v Boží blízkosti. A na tuto cestu zve Pán Ježíš každého z nás. Cesta života není jen pro vyvolené, zvláště zasloužilé či pro ty, kteří si ji nějak předplatitli. Ježíš na ni zve jak ty, kdo s ním již kus cesty ušli, kdo poznali, kým je a vyznali svou víru v Něj, ale i ty, kdo ještě váhají, a dokonce i ty, kdo se přichomýtli jen náhodou. Pro každého může být toto pozvání rozhodující chvílí života, otevřít mu oči pro jeho skutečný smysl i cíl.

Ježíšovo pozvání není jen nějakou lacinou agitkou. Nechce ulovit co nejvíc dušiček, nalákat a zmanipulovat davy důvěřivců. To pozvání ukazuje bez příkras způsob života, který obstojí před Bohem. Otevírá před námi jeho radostnou perspektivu, ale nezastírá ani jeho náročnost a neslučitelnost s jakoukoliv polovičatostí a vypočítavostí. Hned na začátku upozorňuje na všechny nároky, které na nás svým slovem vznáší Boží Syn.

Již ten první představuje zásadní obrat v životě. Vždyť zapřít sám sebe neznamená jen zatnout zuby a překonat svůj odpor, když mám udělat něco, co mi není příjemné. Neznamená to ani pro jednou upustit od svých potřeb a přání, abych je mohla – s o to větší neústupností – prosadit jindy. Zapřít sám sebe znamená skutečnou negaci, opravdové odmítnutí. Petr, když v rozhodující chvíli zapřel svého Pána, řekl: Neznám toho člověka. A toto zásadní slovo má vyslovit každý Kristův učedník, který chce svého Mistra následovat. Ale nikoliv nad Ježíšem, nýbrž sám nad sebou. Nesmím se znát k člověku, kterým jsem bez Něj, bez poznání Jeho lásky a odpuštění, bez naslouchání Jeho slovu a podřízení se Jeho vůli. Nechci se již znát k člověku, který úzkostlivě dbá na to, aby o něco nepřišel a neměl náhodou v něčem méně než ti druzí. Nechci se již nechat omezovat tím, co dříve určovalo můj život, co jej naplňovalo soustřednou sebeláskou a průhledem do budoucnosti vyplněným jen vlastními zájmy a potřebami, případně ještě těmi nejbližšími. Na tom již nechci stavět svůj život. Chci jej dát plně k dispozici svému Pánu a Spasiteli, aby jej On sám naplnil: svou pravdou a láskou, novým životem v následování.

To druhé, vzít svůj kříž, nám nepříjemně připomíná všechno životní trápení, bolest a úzkost, všechnu tíhu, která na člověka někdy tvrdě doléhá, a přitom nepatří k tomu, co od života očekáváme, co v něm vyhledáváme. Je utrpení skutečně podstatou křesťanského života? To jistě ne. Nenechme si Kristovo pozvání zatemnit obecným míněním, které v kříži vidí jen ty zlé a nepříjemné stránky života. Vždyť pro křesťany slovo kříž zůstává pevně spjato s Kristovým dílem spásy, spatřujeme v něm znamení Jeho vítězství. Proto je třeba vidět i ten svůj kříž v tomto světle. Můžeme Ježíše následovat jen proto, že ten nejtěžší kříž, kříž lidského hříchu a propadlosti smrti nesl a vítězně k naší spáse unesl Kristus sám. Můžeme jít za Ním již s výhledem na to, co i pro nás probojoval, s vědomím, že to má ten nejlepší smysl. Můžeme jít Jeho cestou, i když se na ní vyskytnou překážky či protivenství, protože se v tom všem můžeme spolehnout, na to, že právě v tom je nám nejblíže.

Ano, utrpení a nakonec i smrt ke kříži patří. Ovšem ne jako sebetrýznění, jako mlčenlivé a pokorné strpění zla, nýbrž jako přemáhání zla láskou, jako přiznání se k cestě, kterou před námi prošel vítězně náš Pán, ve víře, že Bůh i nás vede utrpením a smrtí k novému životu, k životu umožněnému Kristovým dílem smíření.

Ztratit život, ztratit svou duši, znamená vzít toto kristovké poslání vážněji než sebe sama, než svou vlastní existenci. Takováto ztráta života však vede k jeho skutečnému naplnění – k jeho nalezení. Následovat Ježíše znamená již se od Něj neodloučit. Nést spolu s ním posměch okolí, nepochopení nejbližších, nenávist zpronevěřilé církve. Ale právě touto cestou s Ním procházíme k vítězství, k novému životu, k naplnění svého lidského údělu, svého poslání stávat se obrazem Božím.

Bratři a sestry, toto slovo je velice těžké. A nejenom pro lidi zvnějšku, ale i pro nás samé. Stále na nás doráží pokušení nebrat je až tak příliš vážně. Máme přece před sebou tolik různých možností, tolik různých cest… Proč bychom neměli vzít vážně také náš svět s jeho požadavky a nabídkami? Ale tady si musíme uvědomit, kam ty jeho lákavé nabídky směřují. I Pán Ježíš dostal jednu takovou zdánlivě výhodnou nabídku: získat celý svět bez námahy a utrpení, bez ponížení a cesty kříže – jen za cenu opuštění vlastního poslání, ztráty toho, co však mělo svou nezrušitelnou cenu právě před Bohem. Pán Ježíš rozpoznal, že ta nabídka byla vskutku ďábelská; že více odnímala, než kolik dávala, že chtěla zotročit vidinou bohatství, moci a slávy a zastínit tak výhled k pravé svobodě. K svobodě ve vydávání a oběti, v naplnění života službou lásky a pomoci, v hledání pravdy a spravedlnosti království Božího. Měřme touto mírou i my ty naše lákavé nabídky, naše jedinečné možnosti. Budou moci nahradit Kristovu přímluvu, Jeho odpouštějící a spásyplné přiznání se k nám? Vzpomeňme si vždy na ta varovná slova, která jsme dnes slyšeli: Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? Zač by mohl člověk získat zpět svůj život?

Není jiné ceny, která by mohla vyplatit náš život než ta, kterou za nás zaplatil Kristus svým životem. Kdo ji chce nechat platit i pro sebe, musí sám tou Kristovou cestou jít a nestydět se za ni, i když není vždycky v kurzu, i když nebývá ani dnes cestou většiny. Mějme však před očima, že cesta následování, cesta s vlastním křížem je nejen cestou nelehkou a občas i plnou trápení, ale především je cestou plnou Boží lásky a přítomnosti, cestou se zářivým předznamenáním Kristova vítězství, cestou do nebeské vlasti, kde nalezneme svůj život v Jeho skutečné plnosti. A již dnes můžeme tuto plnost částečně prožívat v Ježíšově blízkosti, v připojení k Němu. A pro svět, ve kterém žijeme, nemůžeme udělat víc, než jít tou Kristovou cestou opravdově, zvát na ni i druhé, přesvědčit je vlastním příkladem, že oběť, služba druhým, ano i utrpení patří k životu a má svůj hluboký smysl. Amen.