30.4.2017 - kázání Tomáše Vítka Židům - 10*23-25


Žijeme v pozoruhodné době. V krásně komfortní době. Když nechcete mezi lidi, tak nemusíte. V mnoha případech, kdy jste v minulosti museli vyjít mezi lidi, dnes nemusíte. Dříve se to považovalo za hendikep – omezení: Kdo byl nějak nepohyblivý či nemocen tak, že musí být izolován – nemohl mezi lidi. Dnes se z celé řady dřívějších omezení stávají přednosti. Nechcete mezi lidi do obchodu? Nechcete se tahat s vozíkem a uhýbat lidem? Uděláte nákup na internetu. A ještě ušetříte. Bývaly prý doby, kdy si při nákupu člověk popovídal s lidmi, které na tom jednom místě, pravidelně potkával. My jsme to ještě zažili na vesnici celkem nedávno, kdy jít pro rohlíky do „konzumu“, znamenalo potkat určitý počet sousedů, popř. příležitost dozvědět se od prodavačky, co se ve světě – rozuměj: na vsi – děje. Dnes se „všechno“ dozvíte z internetu. Včetně těch nejosobnějších věcí některých vašich přátel – oni to přece umístí na sociální síť. Na internetu nakoupíte dnes i ty rohlíky. Přes den brázdí město desítky vozů rozvážejících jídlo z restaurací. Nemusíte závodit v závodní jídelně.

A to nejsme zdaleka u konce s tím, co lze dnes dělat doma… Přitom dříve jste se museli obléknout, zavřít za sebou dveře (Co jsem zas zapomněl vypnout?) a odejít kamsi mezi druhé lidi. Máme práci z domu – čím dál víc obchodních společností nabízí tzv. home office. Ušetříte za pronájem kanceláří, vše domluvíte elektronicky. Máme domácí vzdělávání. Proč posílat děti do těch (údajně) strašných českých škol, kde učitelé učí podle svého a nikoliv podle mého. Naučím je doma sama, co uznám a jak uznám za vhodné.

Nakonec proč chodit do kostela? Jsou s tím jenom další náklady. Musíte se nějak přijatelně obléknout, nejlépe nejdřív i omýt. Musíte se do kostela nějak dostat. Musíte v kostele na něco přispět – já vím, je to jakoby dobrovolné, ale co je to za dobrovolnost, když u východu stojí z každé strany jeden člověk a mává před vámi košíčkem? Musíte se potkat s lidmi, kteří všichni nejsou stejně příjemní a všichni nejsou stejně známí. Proč by vedle práce z domu, nákupu z domu a vzdělávání z domu, nemohlo být i „věření z domu“? Home church, on-line církev – moje vlastní domácí církev. Vždyť si můžu pustit třeba pět bohoslužeb za neděli z internetu či z rozhlasového archivu.

Nepotřebuju vás! Mám bohoslužby dostupné doma. Mám potřebné připojení na Boha. Jsem aktivní věřící ve své domácí církvi – v církvi svého vlastního svědomí. Ano, proč by každá domácnost nemohla být takovým malým sborečkem? Člověk, který potřeboval kostel jenom k tomu, aby si poslechl kázání, ten má nyní alternativu. Církev, kde by se pouze vyhlašovalo, co kdysi Bůh učinil pro lidi, a ne, co co Bůh dnes činí v nás a ve světě – ta má nyní velkou konkurenci v soukromém věření.

Proč apoštolové píší ve svých dopisech, aby věřící v Krista nezanedbávali společná shromáždění, je nasnadě. Křesťanská víra nejde dohromady se soukromým věřením (privatizací církve). Židovská víra jako individuální záležitost člověka je tuplem nesmysl. Kdo někdy otevřel Bibli a přečetl některé sz příběhy – tomu nemohlo uniknout, že Hospodin mluví především ke svému lidu. I to nejznámější povolání Abrahama na cestu víry se děje v kontextu jeho rodiny – a nejen – on je Bohem povolán vydat se na cestu, která má boží zaslíbení pro nespočet generací jeho potomků! Ani to nespočítáš, pro kolik lidí já s tebou uzavírám smlouvu. Bylo by to jako počítat hvězdy nebo zrnka písku na poušti. Uvažovat o životě a o víře v individuálním smyslu bylo a dodnes je v podmínkách středního Východu naprosto bláhové. Nepřežiješ sám!

My – lidé uprostřed blahobytem přesycené Evropy, jsme si mohli několik posledních desetiletí myslet, že lze žít smysluplně jen každý za sebe. A dnes je zpět doba, kdy už je to opět snad nad míru jasné, že víra není a nemůže být individuální záležitost. Čemu věří můj soused přes plot nebo váš soused ve vedlejším bytě – to je zatraceně důležité i pro vás! Když bude věřit tomu, že všichni cizí lidi jsou potencionální nepřátelé, tak je opravdu důležité to vědět a být na to připraven. V současnosti se ukazuje, že zájem o druhého – o svého bližního – je zcela pragmatický postoj vedoucí k bezpečnějšímu životu. Třeba zájem o ty, kdo jsou cizí, kdo jsou v jakékoli existenční nouzi, o ty, kdo zoufale neví, jak dál… Vědět o těchto trápeních druhých (a moci je zmírnit) vede ke klidnějšímu životu nás všech.

Křesťanství tedy není jen jeden z mnoha volitelných souborů názorů na svět (ideologií). Ne. Křesťanský způsob života (tak, jak ho vidíme, kážeme, slyšíme v evangeliu) je naprosto jedinečná cesta k životu. Cesta k naplněnému životu. Je to neotřesitelná naděje, které se můžeme držet… napíše biblický autor. Milosrdenství a spravedlnost tak, jak je zvěstuje Ježíš, jsou jedinou cestou k přežití v rozvrácené a mravně zbídačené společnosti – tedy dnes. V ideálním světě, kde by se měli všichni rádi a všichni všem všechno dobré přáli – víra v Krista snad není potřeba. Ale jenom tam!

Potřebujeme jeden druhého. Potřebujeme nejen sebe, ale i své sousedy, i ty tzv. ještě nevěřící, i naše protivníky. Potřebujeme je všechny znát! Pak je totiž možné (pokoušet se) je i milovat. Abychom nebyli nemile překvapeni, co se děje zlého jen kousek vedle nás.

Individualistické křesťanství je popřením Krista a jádra jeho zvěsti, která mluví o milosrdenství a spravedlnosti přesahující individuální náboženskou potřebu.

(Jistě, je to složitější…) Máme před Bohem individuální odpovědnost každý za sebe. Ale ta se uskutečňuje v nesobeckém způsobu života. Apoštol se to snaží vyjádřit v listu Galatským, kde píše: Neste břemena jedni druhých. A právě k tomu přidává: Každý se z toho bude sám zodpovídat před Bohem. Co se týče odpovědnosti – starejte se každý o své, tu bude měřit (soudit) Bůh. Ale to, v čem bude patrná, je náš život s druhými – naše milosrdenství a spravedlnost.

Na otázku: Proč chodit do kostela a nemeditovat si jenom sám pro sebe (pakliže samozřejmě nejsem upoután na lůžko či jinak hendikepován), autor listu Židům odpovídá naprosto konkrétně: Zajímejme se jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům. Šetřme jedni druhé (kral.). A napomínejme se též… pokračuje autor, protože je doba, kdy je třeba se nechat napomenout.

Ve společenství věřících se vám může podařit zažít něco, co – myslím! – jinde není dlouhodobě udržitelné. Že vás někdo bude tzv. po kralicku „šetřit“ – bude se o vás zajímat. Ne jako STB, ne, aby mě mohl kontrolovat či zesměšnit… Ale aby mě mohl povzbudit k dobrému. Našim křesťanským životním úkolem je povzbuzovat lidi k dobrému. To je také hlavní důvod zájmu o druhé: možnost postrčení k něčemu dobrému. K tomu potřebujeme jistě taky někoho, kdo se nechá povzbudit. Kdo se nechá napomenout… v důvěře, že druhý mě nechce znemožnit, ale postrčit k dobrému. I my samy se tedy máme nechat povzbuzovat a všelijak vhodně navádět… Léta si pamatuju některé věty lidí, kterým se podařilo mě povzbudit v (pro mě) důležité chvíli. Bylo by to banální sdělení pro někoho třetího, ale pro mě velmi důležité.

Proto klidně nakupujme na internetu a pracujme na dálku a vzdělávejme se elektronicky… ale když jde o víru a o církev, neopouštějme jeden druhého. Pomáhejme si vzájemným povzbuzováním a laskavým napomínáním. Věřte tomu, že mnozí lidé by se nedopustili hříchu – včetně fatálních životních chyb – kdyby se o ně někdo víc zajímal. Kdyby je někdo zvenčí dokázal laskavě napomenout. Kdyby je někdo včas šetřil – jak to hezky vyjadřuje stará čeština.

 Díky všem, kteří neopouštíte druhé a nalézáte mezi druhými sílu posloužit i těm, kteří se mezi nás už nemohou pravidelně dostat. Díky Bohu, že se to stále děje!