14.5.2017 - překlad kázání Heather Shortlidge, farářky z Annapolis na Pláč 2*10-17


Je tou nejoblíbenější dívkou na ulici Wall Street -
vysoká pouhé čtyři stopy, ale připravená popadnout za rohy býka.

Stojí na dolní části Manhattanu s vlasy staženými do culíku

a rukama v bok.

V podobě bronzové sochy se tu objevila na začátku března
Právě včas na Mezinárodní den žen
Vhodně nazývaná “neohrožená dívka”.
S bradou vysoko zdviženou,
botami pevně vrostlými v zemi,
toto děvčátko hrdě čelí a očima sleduje slavnou 7 000 lyber drahou

sochu býka stojící nedaleko.

 

Byla postavená do finančního srdce New Yorku
Investiční gigantem State Street Global Advisors.
Za účelem sdělit důležitou zprávu:
Více žen by mělo být jmenováno do správních rad organizací!
Pouze 16% organizací má ve správní radě ženu.
A to i přes to, že je známo, že firmy fungují lépe, vydělávají více peněz,
když jsou ženy součástí vedení.

 

Skvělou volbou bylo, že tato společnost zvolila umění
pro vytvoření zásadního symbolu -
sdělit celému světu, že ženy jsou připravené
ženy jsou schopné,
a ženy jsou potřebné v důležitých postech.

(Umělec, který sochu vytvořil - Kristen Visbal pochází z Lewise, Delaware.
A samotná socha byla vytvořena tady v Baltimore.)

 

***

 

Potřebovala jsem trochu neohroženosti
a trochu odvahy,
když jsem četla knihu Pláč.
Slova této knihy nejsou veselá.

Starci se rmoutí.
Věci jsou velice špatné,
Mladé ženy nemohou ani zármutkem pozvednout zrak.

 

Pisatel, který je svědkem všech těchto hrůz nám říká,

Že tyto pohromy mají vliv na fyzické I duševní zdraví člověka.

Kdyby byl dnes naživu, pravděpodobně by v popisu použil

diagnózu posttraumatické stresové poruchy.
Jeho oči jsou podlité krví od neustálého pláče.

Není schopen pozřít sousto – jeho vnitřnosti se prudce bouří.

Zkáza je všude vůkol,
Ale nehorším se zdají být děti.
Dívat se na kojence a batolata jak žebrají o jídlo
A kvílení, když se jim nedostává -
Umírají v náručí svých matek, protože pro ně není nic k jídlu.

 

Jako by trpící děti nebyly dostatečně názorné,
pisatel pokračuje soupisem
ponížení a zlostného obviňování.

 

"Kdo by Vás jen mohl začít léčit?" křičí pisatel.
Jak mohu vypravovat o Vaší tragedii -
o Vašich ranách, které jsou tak hluboké a široké jako moře?

 

Jeden účastník středeční biblické hodiny v Annapolis

řekl, že mu popis připomíná Sýrii.
Všechny ty fotky dětí obalených prachem, které jsou vytahovány z trosek.
Země úplně zdecimovaná trvalým bombardováním.

 

A poté pisatel změní téma,
Ukáže prstem na proroky,
a úplně je rozcupuje.
Zdá se, že i proroci byli příliš vystrašení, aby mluvili pravdu.
Místo toho jen lidu říkali, co lidé chtěli slyšet.
Lhali - oznamovali, že vše je v pořádku.
Jejich slova nebyla víc, než jen toužebným přáním jich samých.

 

Avšak všichni nepřátelé Jeruzaléma si užívají.
Plivání. Posmívají se. Potřásají hlavou a říkají:
"Říkali jsem to! Věděli jsme, že tenhle den přijde! "

 

Ale nejtěžší část druhé kapitoly knihy Pláč je místo,
kde se pisatel pustí do samotného Boha, vylije svůj hněv a

obviní toho, kterého považuje za zodpovědného:

Bůh vykonal přesně to, co řekl, že udělá, pláče prorok.
Rozmetal toto místo a nepřátelům umožnil po tobě šlapat.

 

 

Jsou to drsná obvinění.
Nepříjemná slova pro členy americké presbyterní církve,
kteří se drží vice představy soucitného Boha.
Jiný člověk ze středeční biblické hodiny řekl:
"Tohle není Bůh, které ho následuji."

Jsme zvyklí na obrazy Boha citlivého a pečujícího.
Stručné vyznání víry Presbyterní církve, jedno z našich kréd,
Popisuje Boha jako matku, která pečuje a neopustí své dítě
Jako otce, který vybíhá naproti marnotratnému synu.
Ale v knize Pláč žádný takový Bůh není.

Místo toho pisatel ukazuje prstem přímo na Boha
A říká: "Ty jsi to udělal. Ty jsi to způsobil. "

 

Je to to, co děláme, když jsme v koncích.
Marta v Janově evangeliu křičela na Ježíše obvinění za smrt svého bratra Lazara.
Její bratr byl nemocný.
A tak poslali Ježíšovi vzkaz, aby přišel,
Věděla, že on je schopen ho vyléčit.
Ale Ježíš měl jiné plány.
Zdržel se a mezitím Lazar zemřel.
Když se konečně Ježíš objevil - čtyři dny po té,
Marta mu to vmetla do očí:
"Pane, kdybys tady byl, můj bratr by nezemřel."

 

Tohle je to, co děláme, když jsme tak zarmoucení
že ani nejsme schopni jasně myslet -
mlátíme kolem sebe a jsme zlí na všechny kolem.
Obviňujeme kohokoli, kdo se před námi objeví.
Právě intenzivní bolest, kterou už nemůžeme snést

nás k tomu vede.
Jako pisatele, který sledoval, jak se jeho město rozpadá,

začal tuto bolest vylévat na někoho jiného.

 

Stejně jednala I moje sestra, když rodila své dítě,
předtím, než dorazil anesteziolog s epidurální anestezií.
Ve chvíli, kdy se její milující manžel snažit utěšit ji

uprostřed kontrakcí křičela na něj, jako nikdy předtím, slovy
"Ty! Za tohle můžeš ty! "

My křičíme. Ukazujeme prstem. Obviňujeme ostatní.
To je to, co děláme, když procházíme nesnesitelným utrpením.

 

Myslím, že to je to co dělá pisatel v druhé kapitole knihy Pláč.
Jeho vnitřnosti se bouří.
Nemůže vydržet další pohled na mrtvé dítě
nebo slyšet další posměšky nepřátel
jejich zběsilý řev na hrstkou těch kteří přežili.
Proto spílá prorokům.
A spílá také Bohu slovy:
"Tohle jsi nám udělal ty. Tohle jsi nám udělal ty! "

***

 

Migde Lucas je farářem Communidad Presbiteriana La Trinidad,
a novým správcem pro hispánskou komunitu

se kterou spolupracujeme (Annapolistký sbor 1.Presbiterní církve).

Ve své práci budování vztahů mezi hispánskou komunitou,
 se Migde potkal s rodinou Garciových,
mladý pár se dvěma dětmi, kteří žijí v Annapolis.

 

Pan García přišel do Spojených států před dvěma roky
s příslibem lepšího života.
Do země vstoupil legálně.
Dovolte mi, abych to řekla znovu - legálně vstoupil do země.
Náboráři panu Garcíovi slibovali slušnou mzdu
A stabilní práci v zemědělství.
Byla to tedy příležitost opustit nejistý život v Mexiku.
Byl plný naděje a odhodlání.

 

Ale sen pana Garcii se rychle změnil v noční můru.
Oni náboráři byli ve skutečnosti obchodníky s lidmi
a žádný z jejich slibů nebyl pravdivý.
Pracovní den pana Garcii začínal ve 3 hodin ráno, kdy nastoupil do autobusu a

cestoval čtyři hodiny na své pracoviště.
Pracoval denně 12 hodin a poté znovu čtyřhodinová cesta domů.
Jeho denní plat činil 35 dolarů.
Pokud si to spočítáte, je to přibližně 12.740 dolarů za rok,
což je jen o malinko vice než je stanovena úroveň chudoby v USA.

 

Zázrakem to přežil a vydržel takto pracovat celý rok,
Nakonec však pan Garcia sebral odvahu nejít do práce.
Šel na policii a popsal jim svůj příběh.

Jakmile však promluvil,
Jeho manželku a dvě malé dcerky v Mexiku navštívil těžce ozbrojený muž,
který vyhrožoval, že je všechny zabije,
pokud pan Garcia nestáhne své prohlášení
a okamžitě se nevrátí zpět do práce.

 

V Obavě o bezpečnost rodiny,
se paní Garciaová rozhodla, že nemá jinou možnost,

než zkusit překročit bedlivě chráněnou hranici do USA.
Vypůjčila si peníze, 20 000 dolarů,
pro převaděče, který jí a jejím dcerám měl pomoci dostat se do USA.
Bohužel byly chyceny při přecházení hranic.
Paní Garciová se okamžitě vrátila do Mexika.
Ale i přesto Imigrační policie zadržela obě dcery a
poslala je žít s jejich otcem, který se usadil v USA ve městě Annapolis.

 

Zoufalá snaha přežít a rozhodnutí znovu se setkat s dětmi a manželem
vedlo paní Garciovou k dalším pokusům překročit hranici.
Ne jednou, ne dvakrát, ale pětkrát to zkusila sama.

 

Nakonec skončila paní Garciová ve věznici v Texasu,
kde zažila zneužívání a šikanu.
Po deseti měsících teroru,
byla konečně propuštěna a schopna se znovu setkat
se svými dcerami a manželem.
Rodině bylo nakonec uděleno vízum, které zahrnuje všechna práva občana,

protože se jako rodina stali obětí obchodu s lidmi.

 

Ale jejich problémy pokračují dál.
Paní Garciová si půjčila peníze pro převaděče -
peníze, které nejsou schopní splatit.
Jejich věřitelé o nich vědí,
a neustále jim volají, aby dostali peníze zpět.

 

Pan Garcia v současné době pracuje ve známé restauraci v Annapolis,
umývá nádobí do 3 - 4 hodin ráno.
Dostává však jen 10 dolarů za hodinu.
Bez zdravotního pojištění, nemocenské, dovolené nebo přesčasových hodin.
Rodina žije v suterénu v Eastportu,
kde  s nimi žije i pět dalších lidí.
Platí 600 dolarů měsíčně za podnájem,
Což často znamená, že nezbývá nic na jídlo.

 

Když se setkávám s lidmi, jako jsou Garciovi, rozlobí mě to.
Jsem rozzuřená na mafiány, kteří bohatnou na lidech ubytovaných v suterénu.
na restaurace, které tak špatně platí své zaměstnance.
Na pohraničníky, kteří tak ublížili ženě, která se jen snažila dostat ke svým dětem a manželovi.
Dokonce někdy I na Boha, za vytvoření světa
ve kterém jsou někteří lidé považováni za občany druhé kategorie.

 

Můj prvotní instinkt je zacílit na všechny kteří to mohou změnit,
proč tu není stanovena minimální mzda?
Proč nemáme rozumné řešení pro přistěhovalectví?
Proč Bůh dovolí, aby se mladá rodina musela rozhodovat mezi tím,

zda zaplatit nájem, nebo si koupit jídlo?

 

Tento hněv je součástí knihy Pláč.
A myslím, že to je to co dělá pisatel,
když spílá prorokům a Bohu
volá na ně, špatně jste odvedli svou práci
zavinili jste zánik Jeruzaléma.
Pisatel je tak rozhněvaný, že přímo útočí na Boha
obviňuje ho z hrozného pochybení.

 

 

Proč to říkám, my následujeme Boha,
jenž je schopen všech možných proměn a obratů.
Bůh, který se téměř vždy na straně slabých proti mocným,
Ale následujeme také Boha, který pro nás není předvídatelný ve svém jednání.