4.6.2017 - svatodušní kázání na Ezechiele 37,1-14


Bratři a sestry, scéna, do které jsme byli dnešním biblickým čtením vtaženi, je velmi silná a asi trochu děsivá. Evokuje totální zánik, zkázu, ztrátu všech nadějí. Tento obraz není vybraný náhodou. Stejně dobře by totiž mohlo posloužit vylíčení neudržovaného hřbitova přeplněného polorozpadlými náhrobky. Takový výjev by nebyl tak drastický a přitom by vzbuzoval stejný pocit marnosti. Ale my jsme četli o dávném bojišti po beznadějně prohrané bitvě, po níž už nezbyl nikdo ochotný prokázat padlým tu poslední službu a důstojně je pohřbít. Zůstaly tu jen zoufale vysušené kosti bez sebemenší známky života.

Ten obraz představuje Boží lid v babylonském exilu. Národ bez naděje na další pokračování. Po dobytí Jeruzaléma a zboření chrámu byla část obyvatelstva odvlečena do Babylóna. To byla již druhá vlna deportace. Izrael měl v cizině splynout s ostatními národy, a tak fakticky zaniknout. Zbytek národa doma bez svých duchovních elit jen živořil. Takto bezútěšně si Židé připadali. Ale Hospodin je nenechal bez pomoci. I v daleké cizině pod vládou pohanských vládců a jejich božstev zůstal On sám jediným Pánem svého lidu a nevzdal se jej.

Ezechiel byl povolán k prorocké službě právě v exilu. A to ještě v době, kdy jejich naděje nevyhasly docela. Jeruzalémský chrám ještě stál a první vlnu vysídlenců utěšovalo očekávání, že se do své vlasti brzy vrátí, že je to jen na chvíli. Právě tehdy však museli slyšet, že vyhnanství je trestem za jejich zpronevěru vůči Bohu a naučit se přijmout svou vinu. Bylo nutné uvědomit si, jak moc se vzdálili od svého Pána a činit pokání. Zpráva o pádu Jeruzaléma pak musela být i pro Ezechiela těžkou ránou, třebaže ho předpovídal. I on byl přece součástí Božího lidu, přestože ho měl napomínat a vést k obnově jeho vztahu k Hospodinu. Když stanul uprostřed pláně plné vysušených lidských kostí a uslyšel otázku: "Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?", měl k nim možná sám velmi blízko. Co na takovou otázku odpovědět? Z lidského pohledu je něco takového přece nemožné. Ale prorok mluví s Bohem, Stvořitelem a Dárcem života. A tu je možné jedině vyznat: "Panovníku Hospodine, ty to víš."

Ovšem stále ještě stojíme uprostřed prorocké vize. Ten obraz měl pomoci pochopit hloubku krize víry, ve které se někdy ocitá nejen jednotlivý věřící, ale také celé společenství nebo církev. Tak hluboký propad zažili Ježíšovi učedníci po jeho smrti na kříži. A do takových propastí můžeme upadnout i my. Možná jste to už někdy zakusili. Možná právě teď něco takhle těžkého prožíváte. Na člověku to vnějšně ani nemusí být poznat, a přece je jeho život najednou k nepřežití.  Přesto je tu naděje. A právě i v té propasti. Vždyť bez toho bolestného procesu uvědomování si vlastní bídy a provinilosti před Hospodinem, mohl Boží lid velice dobře zapadnout mezi ostatní národy, přizpůsobit se plně změněným podmínkám a zapomenout na své poslání. Mohl přijmout, že jejich Bůh byl poražen nebo že se na ně vykašlal. Mohl si namlouvat, že jsou jen obětí běhu dějin a sám na svém údělu nenese žádnou vinu.

Také Ježíšovi učedníci se mohli rozejít do svých domovů a zapomenout na všechno, co Ježíš kázal a co jim zaslíbil. A i my můžeme ve svém trápení rezignovat, stáhnout se do ústraní a vzdát se víry, když náš život neplyne tak, jak jsme si to představovali. Můžeme přijmout, že jsme jen vysušené kosti a smířit se s našimi omezenými lidskými možnostmi.

Nebo můžeme zaslechnout Boží volání a nechat se probudit z mrvolné letargie. Může k nám promluvit z Písma, nedělního kázání, z přenosu bohoslužeb, uprostřed modlitby, zpěvu, z nočního bdění, z rozhovoru s někým blízkým či naopak ze zcela náhodného setkání… Je přece tolik způsobů, jak se nás náš Pán dotýká. A my pak k tomu nesmíme zůstat hluší. Prorocké slovo může zaznít jen k lidem, kteří mu naslouchat chtějí, nechají se jím oslovit – třeba i jen náhodně, a ovšem: především se také dají napomenout. Boží slovo nám pomáhá podívat se na svůj život jinak, nově. Možná neděláme něco vyloženě zlého, a přece zůstáváme bez spojení s Boží milostí. Možná jen neděláme to, co bychom dělat mohli, nespoléháme na Boží moc, ale jen sami na sebe nebo prostě jen necháváme věci plynout… Každý si – s Boží pomocí – musí najít tu svou odpověď. Společně ji hledáme také pro svá manželství, rodiny, pro svůj sbor, pro církev. Může to být dlouhý a bolestný proces. Ale stojí za to ho podstoupit, protože skrze něj můžeme dojít k novému, proměněnému životu. Možná v něm přijdeme o pár iluzí o sobě. Možná se budeme muset vzdát falešných nadějí. Možná ztratíme něco z toho, na čem nám až dosud ohromně záleželo. A možná i někoho… Ale vyplatí se to… Židovský národ je nám dodnes výzvou. Navzdory všem tragédiím svědčí o nezlomnosti víry i o Boží věrnosti. Křesťanská víra proměnila náš svět, třebaže v běhu dějin scházela mnohdy na scestí, když přestala naslouchat evangeliu. A přece kolem sebe máme nespočet svědectví krásných životů naplněných Boží láskou a obětavou službou. Jen to nevzdat, a když si sami nevíme rady, nebát se vyznat: "Panovníku Hospodine, ty … víš." Pomoz, nechej zavanout svému Duchu, obnov naši víru.

Když to prorok nechal na Hospodinu, On mu to přece jako smeč vrátil zpátky. Vyzval ho k prorokování nad těmi suchými kostmi, k vyřizování Jeho slova. A pak se začaly dít věci. Kosti si šly pěkně naproti a poskládaly se na svá místa, a pak už jako ve zpětném procesu někdejšího rozkladu znovu obrostly šlachami, masem a kůží. 

Bratři a sestry, Božím slovem a Jeho Duchem jsme svoláváni dohromady, jsme obživováni ve společenství jeho lidu. Právě tak byl Duch svatý seslán prvním Ježíšovým učedníkům. Je v tom velký kus člověčiny. Mnohdy je tak těžké zaslechnout Boží hlas uprostřed záplavy našich lidských slov. A pak nás to všechny stojí nějakou námahu – zvednout se a jít si naproti, být tu jeden s druhým, občas se také na něčem domluvit, a tak utvářet Kristovu církev. A přece je to především Boží dílo. K údům poskládaným v těla musí znovu zaznít Boží slovo a zavanout Duch ze čtyř stran, aby zase ožila. Když se uprostřed nás něco podaří, smíme v tom vidět Boží dílo. Ale nemůžeme se tím nechat ukonejšit, nýbrž vždy znovu prosit o příchod Ducha svatého. Nechat se jím vždy znovu rozdýchávat do rytmu Božího dechu. Nedat se odradit ani všelijakými propady, ani úbytkem sil, ale spolehnout se na to, že Pán Bůh ví, jak to s námi je i jak nás opět obživit. Amen.