2.7.2017 - kázání Renaty Popelářové na epištolu Římanům 1, 16-25


Díváme-li se kolem sebe a známe-li trochu historii, nemůžeme se ubránit myšlence na podobnost posledního období slavného Říma a naší společnosti.

Pro Pavlovu dobu byl typický velký rozdíl mezi bohatými a chudými (počet lidí bez půdy, tj. bez možnosti uživit se, vzrůstal), absence morálních pravidel dodržovaných elitou, honba za prožitky, od sexu až po jídlo, klesající populace kvůli neschopnosti i neochotě mít děti, uplácení chudiny chlebem a hrami, aby se nebouřila – a za branami Říma statisíce barbarů, kteří hledali nový životní prostor. Řím padl – nebylo to den ze dne, trvalo to několik století, ale již v dobách Pavlových bylo možné vidět zárodky budoucí zkázy. Ta mocná, zdánlivě neporazitelná civilizace už umírala.

Jak je na tom ta naše, západní civilizace?

Stále se zvětšuje rozdíl mezi chudými a bohatými. Elita si myslí, že si může dovolit všechno a že se na ni základní pravidla slušnosti nevztahují. Opakovaně lže, podvádí, hrubě uráží každého, kdo se jí znelíbí – to je dneska norma, tady i na druhé straně Atlantiku. Populace klesá, protože stále více lidí děti nechce nebo nemůže mít. Honíme se za penězi, kariérou, zážitky. Chudí jsou upláceni sociálními dávkami a televizní zábavou, kde vrcholem je předvádění se a šmírování v různých televizních show. A na jihu i na východě se tísní miliony lidí, kteří hledají nový životní prostor.

Ne, nechci tady šířit paniku, útěchou nám budiž, že umírání civilizace trvá dlouho, tudíž my se toho nedožijeme, a že na místě starého vždy vznikne něco nového, většinou lepšího.

Podstatné je to, že slova apoštola Pavla zní do stejné nebo velmi podobné doby. Jak z pozice většinové společnosti, tak z pozice křesťanstva.

Nestydím se za evangelium, říká Pavel, je to moc ke spasení pro každého. Předně pro Žida - dnes bychom řekli pro křesťana, ale také pro Řeka. Řek v tom pavlovském světě byl synonymem filosofa, člověka, hledajícího podstatu všeho v přírodních vědách. Tak jako dnešní člověk, který odmítá Boha. Který říká, že víra v Boha je nesmysl, protože vše, co ji podporuje, se dá vysvětlit jinak, přírodně. Zázraky neexistují – to jsou jen biologické a biochemické procesy. A pokud si něco vysvětlit nedokážeme, je to tím, že naše poznání není ještě dostatečné. Další generace si už určitě bude vědět rady.

Pavel nachází vysvětlení úpadku tehdejší společnosti právě v absenci víry, opravdové víry v Boha. „Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.“ Krásně řečeno. Právě ten, kdo zkoumá přírodní procesy, musí přece za jejich dokonalostí vidět záměr. Úmysl. Stvořitele. Něco takového nemůže vzniknout náhodou, prostě nemůže. A pokud nám moderní vědátoři oponují, že za tím vším jsou zkrátka přírodní zákony, ty že vedou svět nevyhnutelně do toho geniálního přediva vzájemných vztahů, můžeme se usmát: A kdo je za těmi přírodními zákony?

Přemýšlí-li člověk o světě kolem nás a nevidí Boha, nemá výmluvu, píše Pavel. Ale lidé zaměňují slávu nepomíjejícího Boha za podobu pomíjitelného člověka, pravdu za lež, službu Bohu za službu tvorstvu.

Vidíme to v dnešní neklidné době. Frčí silný vůdce. A to nejen někde v banánových republikách, ale i ve státech, které se pyšní demokratickou tradicí. Přijde někdo, kdo se před nás postaví a slíbí, že se o nás postará. Všechny naše problémy, všechno, co nás trápí, zmizí. Důchodci dostanou více, matky s dětmi taky, školy budou lepší, samozřejmě že i zdravotnictví, daně nižší, práce pro každého, kvalitní a levné potraviny, nové dálnice uprostřed kvetoucí přírody, ráj na zemi… je tu ten správný pastýř, který nás zavede na zelené nivy a odežene od nás vlky.  A lidi za ním jdou jako ovce. Ať se nám to líbí nebo ne, to, co kolem sebe vidíme, má všechny znaky náboženské víry. Politik slíbí, volič věří. Stejně neochvějně jako my věříme Bohu. Odmítá slyšet argumenty stejně, jako my odmítáme naslouchat těm, kdo se nás pokouší odvést z cesty víry.

V čem je tedy rozdíl? V tom, co se slibuje a kdo to slibuje. Boží příslib není zaměřen na věci vezdejší – není to o tom, že budeme mít materiálně lépe. Bůh nám nezvedne platy ani neprodlouží dovolenou ani nepřidá na kočárek. Tohle slibuje pomíjitelný člověk, který dále než do příštích voleb nedohlédá. Chybí mu přesah věčnosti. Ovšem je to tak špatně? Co je špatného na tom, že se chceme mít lépe? Teď a tady?

Všechno.

Protože když se jedná o teď a tady, zaplatí to v budoucnu někdo jiný. Tady a teď necítí zodpovědnost do budoucna. Jeden příklad za všechny – na jižní Moravě chybí voda. Půda je vyschlá do hloubky jednoho metru. Občan tady a teď viní letošní a loňské horké léto. Kdo se aspoň trochu vyzná v zemědělství a byl v posledních dvaceti letech na Moravě, vidí problém jinde: ohromné lány kukuřice, pšenice a řepky, prudký déšť odnáší úrodnou půdu do řek a pryč, erodovaná půda není schopná vodu zadržet. Řešením by byl návrat mezí a remízků, rozkouskování polí, trvalé travní porosty – což by udělal sedlák, který zdědil půdu po svých předcích a cítí zodpovědnost za to, co předá svým potomkům. Nikoliv akciová společnost, která honí zisk a je jí jedno, že za třicet let promění úrodnou zemi v poušť. To už tady dnešní páni, kteří se těší na premie za velké výnosy, nebudou.

Jakmile se zaměříme na to pomíjitelné, lidské, míříme do zkázy. Jenže právě že to je lidské, je nám to bližší. A naše scestná mysl bloudí v temnotě a přes veškerou moudrost se chováme jako blázni.

Jedinou cestou, jak z toho ven, je upřít oči někam k horizontu, za který nevidíme. Nemyslet si, že máme všechno před sebou jako na dlani. Zejména když máme pocit, že se v dnešním světě ztrácíme, že nemá smysl žít čestně, ztrácet čas nějakým duchovnem, když žijeme jen jednou, že máme právo být zdraví, šťastní, úspěšní. Pokud nás přepadnou takové myšlenky, je nejvyšší čas se zastavit a pomyslet na věčnost. A na pomíjivost našeho života.

Čím jsem starší, tím více cítím, že jen víra má v životě smysl, protože jen věčnost dá našemu životu ospravedlnění. Všechno ostatní skutečně pomíjí: mládí, zdraví, štíhlá linie, pracovní úspěchy, koneckonců i péče o rodinu… dříve či později každý z nás dojde k bodu, kdy si uvědomí, že pouze s vírou v nepomíjejícnost Boží má náš život smysl. Nebo skončí jako osamělý ufňukanec, který nerozumí světu a svou frustraci, ten hluboký pocit, že žil zbytečně, co všechno mu uteklo, že si vlastně nic neužil, přemění ve stejně hlubokou nenávist všeho a všech. Pak už je jen krůček k zařazení do průvodu za silného vůdce.

Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, prohlašuje apoštol Pavel na počátku konce jediného tehdy známého světa, římského impéria. Nezajímají ho mocenské hrátky, kariéra, ani pohodlný život – místo toho vyhlašuje věk spásy. Vrací náš pohled z horizontální roviny na vertikálu – odněkud přicházíme, někam jdeme. Našim cílem je přijmout spásu, kterou nám Bůh nabízí.

Cesta k ní je rozhodně složitější – vyžaduje promýšlení souvislostí, otevřené oči, které vidí zázraky stvoření. Vyžaduje pokoru – sklonění se před Všemohoucím Dárcem. Vyžaduje odříkání – cílem není užít si a prožít, ale dívat se dál, až za ten horizont. Až tam, kde všechno známé, pomíjitelné skutečně pomine. A být v menšině. Protože tohle jsou všechno výzvy, které na které dnes lidí neslyší.  Ale rozhodně to neznamená zůstat na to sám. Amen.