13.8.2017 - kázání Jana Krupy na Genesis 8*15n a 19*18-27


   Tak a je po potopě. Archa si klidně pluje po tichých vodních pláních. Slunce hřeje a osádka korábu se rozhlíží kolem dokola. Patrně tím světlíkem, který byl v arše loket odshora. Vody začínají opadat a země pomalu osychá. A pak promluví Bůh. Opět. Znovu! Vůbec v tom příběhu o té podivuhodné záchraně mluví výhradně Hospodin. V tom příběhu záchrany není moc místa pro lidské řečnění. Protože tam, kde jde opravdu o život, mívají lidské projevy pramalý užitek. Takže zase mluví Bůh: Vyjdi z archy ty a všichni, které máš sebou. Vyjdi z archy jistoty a bezpečí opět do syrového světa, kde nikdy nevíš, co na tebe čeká.

    Je to podobná situace jako když byli učedníci s Ježíšem na hoře proměnění. Líbilo se jim tam, lebedili si tu a chtěli tam zůstat. Petr to řekl za ostatní – Mistře, dobréť jest nám zde býti. Postavíme tři stany, když je tu tak dobře a budeme tu. Ale Ježíš to neschválí. Žádné pobývání na hoře proměnění, stranou od ostatního světa, kde by měli pouze vyvolení dobré duchovní klima. Tady neplatí ono poláčkovské – My kluci, co spolu chodíme. Nic takového. Šlo se dolů, zpátky mezi lidi. Tam, kde je jich zapotřebí. Prožili důležitý okamžik, posilu pro další životní pouť, ale teď je potřeba to předávat dál. Ovšem sotva sestoupili z hory, setkali se s posedlým chlapcem, kterého nedokázali uzdravit, kterému nedokázali pomoci. To, co prožili díky svému Pánu, se najednou jakoby míjí svým účinkem. Taková je cesta Kristových učedníků: z hory proměnění a podobně z archy záchrany zpět do světa. Jestliže našli novou sílu, pomoc a záchranu u Pána, pak mají jít sloužit, pomáhat, kázat, uzdravovat – a to všechno i s rizikem, že to třeba ani zdaleka nezvládnou, že mnohé bude nad jejich síly a někdy prostě prohrají.

    Stejně je na tom i Noe. I k němu zní Boží slovo – je čas vyjít z archy. A Noe bude teď znovu oběma nohama na zemi, bude pracovat, budovat, obětovat Hospodinu a v neposlední řadě též dělat nové životní kopance. Jak o tom svědčí biblické vyprávění. Noe vyjde z archy, začne obdělávat půdu a vysadí vinici. A pak se napije vína, opije se a obnaží uprostřed stanu. Tedy v místě, odkud měla všem kolem vládnout a svítit jeho praotecká moudrost, tak pozitivně oceněná v předcházejícím textu (minulou neděli) –„Noe byl muž spravedlivý, bezúhonný ve svém pokolení. Noe chodil s Bohem.“ A najednou je to všechno pryč. Bible opravdu nezná hrdiny bez poskvrny. Ale takoví přece nežijí ani mezi námi. Noe je tedy nahý, což v biblickém kontextu znamená spíš nechráněný, nemohoucí a také bezbranný vůči všemu, co může přijít. Nahota se tehdy nespojovala především se sexuální dráždivostí, ale spíš s bezmocností a tudíž vydáním do cizí moci a také se zneužitím a hanbou.

    A právě tady vstupuje do děje prostřední syn Noeho – Chám. „Viděl pak Chám hanbu otce svého a pověděl to svým bratřím.“ Biblické podání je stručné, ale skrývá se v něm jádro pudla. Existují dohady o tom, co Chám svému bezbrannému otci udělal. Důležité je si uvědomit, že praoteckými příběhy se v úvodu bible táhne spor o prvorozenství. Izmael a Izák; Ezau a Jákob, Jákobovi synové. Tak i zde. Chám, jako druhý v pořadí se chlubí před svými bratry, že ať už se v tom stanu odehrálo cokoli, otec Noe ztratil všechna práva, je vyřízen jednou provždy, už nemůže dělat žádná zásadní rozhodnutí, všecko je hotovo a nic na tom nelze změnit. To je dodnes řeč těch, kdo jsou v moci nějakého zla nebo se mu přímo dali do služby: není už jiné cesty, neexistuje žádná možnost nápravy a smíření; žádné odpuštění a vysvobození. Všichni propadli zákonu, osudu, smrti. To je Chámovská víra! Příklad cesty vyznačené nestřídmou ctižádostí, nezřízeností a bezohledností.

    Ale naštěstí jsou tu ještě Sem a Jáfet. A ti, když to všechno slyší, jednají. Bez katastrofických scénářů a bez bagatelizování věcí vstoupí pozpátku do stanu, přikryjí svého otce a jdou pryč. Nejen, že neviděli, co neměli a co nechtěli, ale vlastně šli jakoby z přítomnosti do minulosti. Takto pozpátku, k minulým nesmířeným vinám je třeba jít při díle smíření a odpuštění. Zakrytí vin a náprava toho, co se stalo. Viny je možné přikrýt, smířit, napravit, nesetrvat v nich a nenechat si jimi určovat další cestu. A navíc, Sem a Jáfet jdou spolu, dílo přikrytí vin a smíření může být dílem společným, můžeme si přitom navzájem pomáhat. Ve srovnání se stručným popisem chování Chámova je líčení postupu obou dalších synů poměrně podrobné. Jakoby se tu chtělo povědět: dívejte se, jak se to dělá! Lidské slabosti se nemají využívat a zneužívat, nýbrž přikrývat a napravovat. Z toho roste smíření, odpuštění a nakonec i požehnání, které Noe uděluje svým dvěma synům, zatímco jednání po Chámovsku je odsouzeno.

    To, co udělali Sem a Jáfet, připomíná novozákonní slovo – láska přikrývá množství hříchů. To ale není a nemá být nic laciného! Tam, kde je v nás nedostatek lásky, tam neumíme přikrývat hříchy druhých v tom dobrém smyslu slova, spíše na ně poukazujeme nebo je rozmazáváme se škodolibou mravokárností. Někdy také se zbožnou nadřazeností. Opravdová láska jedná jinak. Pomáhá odstraňovat a napravovat to, co je špatné a napomáhá k dobrému. Jde jí o toho druhého. Protože jednou selžeš ty a podruhé zase já. Proto tu nemá místo žádné povyšování ani připomínání chyb druhých. Vždyť Pán Bůh sám nám také pro oběť svého Syna nepřipomíná naše staré viny. I pro nás všechny platí vždy znovu – jdi a už nehřeš. Znovu proto, že, že se nám to nedaří a potřebujeme to slyšet zas a zítra nebo za týden opět. Jdi a už nehřeš. A spolu s touto osvobozující výzvou nám dává sílu Ducha svatého, abychom mohli proti svým selháním a zlým sklonům bojovat v lepší síle, než je ta naše vlastní.