24.9.2017 - kázání Renaty Popelářové na text z 1. epištoly Timoteovi 4*7-10


Pravidelný režim v životě, to je asi to nejtěžší, co může být. Ještě jakžtakž zvládáme ráno vstát a jít do práce – letitý trénink, kdy jsme ráno museli vyrazit do školky nebo do školy, ať se nám chtělo nebo ne, za tmy i za světla, v dešti i ve slunci, to už máme zažité. Ne, že by se nám vždycky chtělo – většinou se nám nechce, ale víme, že musíme.

Stejně tak máme zažitou ranní i večerní hygienu. Ale pak už to začíná být bída. Snídani občas přeskočíme, místo oběda to je namazaný krajíc, úklid se dá odložit o týden. On se svět nezboří. Jsme utahaní, přetažení a ze všech stran se na nás valí, co všechno bychom měli ještě dělat. Učit se nějaký jazyk – stačí deset minut denně. Cvičit – stačí 20 minut denně. Ale kde těch pár minut vzít?

Jsou to jednoduché počty: den má 24 hodin. Osm hodin prospíme, 10 strávíme v zaměstnání včetně dopravy domů, stále zbývá 6. Z toho se přece dá ukrojit hodinku na nějaký sport. Nebo třeba právě na studium cizího jazyka. Práci na zahradě. Čtení, ruční práce. Vypadá to přece tak snadně, ne?

Pokud se teď v duchu ušklíbáte, máte pravdu, mám stejný pocit. Člověk dojde domů a to poslední, na co má  náladu, je ještě někde skákat nebo si cpát do hlavy cizí slova. Ale jak je možné, že to někdo stíhá? Takového člověka málokdo obdivuje, spíš každému leze na nervy.

Ono ho to baví, říkáme si, to se to pak dělá snadno. Ty se máš, že tě to baví, řekla jsem jednou sousedovi, který denně, po 10 hodinové šichtě v autoservisu, vyráží na svých 10 kilometrů. Co mi řekl, to mě překvapilo. Víš, co mě to kolikrát stojí přemáhání natáhnout triko a vyběhnout? Ale prostě jdu a nepřemýšlím o tom, že bych nešel. Je to rutina. A k té se musíme dopracovat trpělivým procvičováním.

Jen když něco děláme opakovaně, pravidelně, zvykneme si na to. Tato činnost se stane součástí našeho života, jako třeba čištění zubů. Vzpomeneme si ještě, kolikrát jsme to jako malé děti ošidily, ožvýkaly pastu a pryč? Dnes, po tolika opakováních, nejsme schopní  bez vyčištěných zubů jít do postele. Vůbec o tom neuvažujeme. Kdo z nás to ale takto má se zbožností? Kdo je denně zbožný aspoň tak dlouho, jak si čistí zuby?

Co to vlastně znamená být zbožný? Když si to slovo řekneme, představíme si někoho přísně se tvářícího, který má na každou situaci biblický citát. Což znamená, mít tu bibli pod hlavou a neustále ji studovat. Takový člověk vždycky ví, co se má a co se nemá, jako správný soudce zná ty správné paragrafy. Raději se takovým lidem vyhneme. Nebo natěšeně sledujeme, když sami klopýtnou. Farizejové, ti byli správně zbožní. Ale to přece není něco, o co bychom měli usilovat. Jen si vzpomeňme na ty spory, co měli věčně s Ježíšem. Že nedrží klid o sobotě. Že odpouští hříchy. Že se tahá s povaleči a nevěstkami. Copak o tohle stojíme, neustále někoho posuzovat a odsuzovat? Jak nás Pavel může k něčemu takovému vybízet? Nevybublává z něj ta jeho farizejská výchova?

Z – božný, znamená něco vycházející z Boha. A to může nabírat různé podoby. Abraham, Mojžíš, Gedeon, David, Šalamoun, Matouš, Timoteus… každý byl úplně jiný. Jejich cesty z Boha vycházející byly jiné. Tak jako my jsme každý jiný.

Podoby Božího vedení jsou různé, naše zbožnost může mít spoustu podob.

Může to být pravidelné čtení Písma. Ale je čtení a čtení. Nejde o to polykat stránky, ale přemýšlet o tom, co čteme. Protože Bible je všechno, jen ne jasný návod, je to tak a tak. Každá generace, každý člověk, musí promýšlet, co biblické svědectví znamená pro něj tady a teď, v každém konkrétním momentě. Pro usnadnění tu máme biblické hodiny.

Může to být návštěva - někoho, kdo je sám, kdo je nemocný, kdo má potíže. Taková návštěva může být mnohem větším projevem zbožnosti než osamělé studium Bible. Písmáci prominou.

Může to být tichá procházka přírodou, kdy si uvědomujeme tu krásu kolem sebe a děkujeme za dar života. Za to můžeme být tady a teď.

Může to být rozhovor s dětmi. Najít si v uspěchaném dni – jejich i našem – čas i na něco jiného než na: máš úkoly? vyčistil sis zuby? Třeba na povídání o tom, co pěkného nebo ošklivého nás ten den potkalo a jak se k tomu postavit. Učit je, jak čerpat posilu z Boha, jak děkovat za to dobré, co přišlo.

Může to být…. cokoliv. Co vychází z Boha. Vede nás k Bohu. Jde s Bohem.

Naše zbožnost může mít spoustu podob – stejně jako cvičení. Každý si může najít to své: někdo chodí posilovat, jiný běhá, další cvičí jógu – a další, asi spíše většina z nás, leží na gauči a říká si, že by něco dělat měl. Není to snadné vstát, vykročit ze svého pohodlí, ze své únavy, ze svého stereotypu a pustit se do něčeho, do čeho se nám vůbec nechce.  Jednou, dvakrát, ale pravidelně? Aby se tak stalo rutinou? To chce strašného úsilí, motivace, síly bojovat sám se sebou. Bojovat sám se sebou.

Kdo cvičí, má optimální váhu, zdravější srdce a klouby, menší riziko rakoviny, bystřejší mysl, lepší postřeh – jeho tělo je zkrátka odolnější, lepší, bude mu lépe a snad i déle sloužit. Motivace jako hrom – ale málokoho z nás přesvědčí. Dokud nám neteče do bot. Dokud se neozvou zdravotní problémy, dokud neuslyšíme, jak se brousek kmitá na kose.

Stejně tak k víře řadu lidí přiměje až otřes jejich životních hodnot. Nemoc, smrt někoho blízkého, prázdnota života, ztráza vydobyté pozice. Najednou se začnou zamýšlet nad tím, jak dosud žili. Jaký to všechno jejich konání mělo smysl. Jestli vůbec nějaký. A kolikrát už je pozdě. Dlouho odkládaná návštěva babičky, která právě zemřela. Nikdy neuskutečněný rozhovor se synem, který o něj už nestojí. Věci, které se už nedají nikdy vrátit, změnit.

Co nás přiměje k cvičení ve zbožnosti? A co nám to přinese? Zamysleme se znovu nad dnešním textem:

Cvič se ve zbožnosti. Cvičení těla je užitečné pro málo věcí, avšak zbožnost je užitečná pro všechno a má zaslíbení pro život nynější i budoucí. Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného souhlasu. Proto se namáháme a zápasíme, že máme naději v živém Bohu, který je Spasitel všech lidí, zvláště věřících.

Namáháme se, zápasíme. První osoba množného čísla. I pro apoštola Pavla to byl každodenní boj. Jak snadné by bylo jít s proudem, navštěvovat sbory jako svatý vyvolený, užívat si obdivu jako jiní, které tolikrát ve svých listech zmiňuje. Kteří se nechávají hostit a mluví, krásně mluví. Co jim slina na jazyk přinese. Pavel místo toho volí cestu zápasu, neustále se zabývá slovem Božím, žije ho, hlásá ho, protože v něm vidí jedinou naději. Naději spásy.

Cvič se ve zbožnosti, volá Pavel. Je to důležité pro tvůj každodenní život i pro tvou budoucnost, až život skončí. Pro tvou spásu. To slovo, které nás provází na cestě z Boha, s Bohem, k Bohu, je věrohodné. Bylo zpečetěno krví prolitou na kříži a potvrzeno zázrakem zmrtvýchvstání. Naděje existuje pro každého z nás. Bereme-li svou spásu vážně, naše cesta s Bohem, z Boha, k Bohu si najde své místo v našem životě.

Není to lehké, to ví každý, kdo se snažil- snaží, vytvořit z nějakého úsilí rutinu. Jde o to přemoci lenost, únavu, nechuť k něčemu novému, roztěkanost, touhu po něčem zajímavějším. A trvá to dlouho, než se cvičení obrátí v něco samozřejmého, každodenního. Vědci tvrdí, že potřebujeme tisíc opakování, abychom měli něco zažité. Při cvičení 1x denně to jsou 3 celé roky našeho života. To je strašně dlouho. Ale jde to. Podívejte se kolem sebe.

Sedíme tu každou neděli. A už nám vůbec nepřijde, že bychom měli zůstat doma. V neděli se zkrátka vstane a jde se do kostela. Ať už prší nebo svítí slunce. Ať se nám chce nebo ne, vůbec o tom nepřemýšlíme. A záleží jen na nás, zda si vneseme do života něco dalšího.

Další úkol v našem přeorganizovaném dni. Jak to všechno stihnout? Záleží na prioritách. Pro to, co je opravdu důležité, bychom si čas najít měli. Stojí mi ta námaha za to? Na to si musí odpovědět každý sám. Ale pro začátek si zkusme opakovat:  Proto se namáháme a zápasíme, že máme naději v živém Bohu, který je Spasitel všech lidí, zvláště věřících.