1.10.2017 - kázání k díkčinění Václava Skalického na text Genesis 4*1-5


Přestože tradice svátku Díkčinění či po americku Díkůvzdání není přímo biblická ani kdovíjak stará, navazuje na prastarý náboženský akt, společný všem starověkým, zemědělským kulturám. Ten základní náboženský úkon se nazývá oběť.  Toto slovo se dnes nejčastěji používá k vyčíslení počtu mrtvých při nejrůznějších pohromách – ta a ta autonehoda si vyžádala tolik a tolik obětí, podobně zemětřesení, hurikán, výbuch sopky, válečný konflikt. Oběť, o které ve vztahu k dnešnímu biblickému příběhu mluvíme, znamenala něco zcela jiného – projev vděčnosti člověka, který ví, že žije z darovaného a že je závislý na prostředí, ve kterém se nachází. Když se někomu narodí spousta ovcí, není to jeho zásluha – prostě se to buď povede, nebo ne. Stejně tak s úrodou – ta buď je nebo není a člověk s tím nic moc nezmůže, i kdyby se postavil na hlavu. Tohle vědomí závislosti vyjadřují všechny kultury právě obětí – nejčastěji spálením části úrody či kusu dobytka. Spálením proto, že v ohni vše jakoby mizí a výsledný kouř stoupá vzhůru, kam si lidé odpradávna projektovali sídla nejrůznějších bohů a božstev. Obětní praxe se pak v lidských dějinách postupně vytrácí s tím, jak se rozšiřují městské civilizace a vědomí bezprostřední závislosti na darovaném živobytí uvadá. Dnes, kdy pro naši obživu pracuje asi 5% obyvatel, je to zvláště markantní.

Oběti tedy vymizely, ovšem naše vděčnost za dary přírody, za dary Země, za Boží dary, by rozhodně vymizet neměla. Vždyť na skutečnosti samé, tedy že nás země živí, se i přes naše stroje a computery vůbec nic nezměnilo. Je dobré vděčnost projevit, když už ne obětí, pak třeba díkčiněním. Důležitější než forma, vnější způsob, je naše vnitřní motivace, naše upřímnost a pokora. O tom je vlastně i jeden z prvních biblických příběhů - o Kainovi a Ábelovi.

Ale ten je přece o bratrovraždě, můžete namítnout. Ano, tou končí. Ovšem na počátku této tragédie je právě onen prastarý náboženský rituál, zvaný oběť. Oba bratři bez konkrétního Božího příkazu či vyzvání obětují, podobně jako miliony dávných pastevců a zemědělců. Ábelova oběť je přijata, Kainova nikoliv, doslovně na Ábelovu Bůh shlédl, na Kainovu nikoliv. Jak se to projevilo? Nevíme. V dětských Biblích jsou občas takové obrázky, jak kouř z Ábelova ohně stoupá krásně rovně vzhůru, zatímco dým z Kainova obětiště se válí po zemi. Možná. Podstatnější je, proč se tak stalo.

Prvním vysvětlením může být, Hospodin upřednostňuje pastevce před obdělávateli půdy. Takovou tendenci skutečně můžeme v biblických příbězích najít. Snad proto, že se pastevci možná tolik nenadřeli, zato žili v drsnějších podmínkách, museli čelit divoké zvěři a na počasí byli ještě závislejší než zemědělci. Nemohli se spoléhat na žádné přebytky úrody, nahromaděné zásoby, které se nekazí. Mrazáky tehdy ještě neměli…Jejich jediným bohatstvím byly stáda a stany. Celkově žili jednodušším, nezajištěným způsobem života, byli to vlastně chudí lidé.

Druhé vysvětlení tvrdí, že Bůh upřednostnil druhorozeného před prvorozeným, který přirozeně přebíral vůdčí roli v celém rodu. I takové příběhy z Bible známe: ne Izmael, ale Izák, ne Ezau, ale Jákob, ne Manases, ale Efraim. Nejmladší David a ne jeho starší urostlí bratři. Jméno Ábel znamená „pára“, a Bůh má slabost pro lidi v pozadí, ve stínu, kteří se mezi mocnými ztrácejí jako pára nad hrncem. První se stávají posledními, poslední prvními.

Dvě možná vysvětlení, dvě dobře vypadající, odůvodněná vysvětlení. A vlastně nejsou až tak odlišná, míří stejným směrem. Přesto leží klíč k příběhu jinde. Je ve slovech, která popisují Kainovu reakci na Boží neshlédnutí: „Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal ve tváři.“

Představte si, že někomu nabídnete dárek a jste odmítnuti. Jak zareagujete? Máte dvě možnosti. Můžete být smutní a ptát se sami sebe: „Kde jsem udělal chybu? Co dělám špatně, co jsem přehlédl? Nebo se můžete na dotyčného rozzlobit. Pokud reagujete prvním způsobem, dokazujete tím, že vaší motivací byla upřímná snaha druhého potěšit. Pokud se naštvete, vypěníte, bude zase zřejmé, že jste ve skutečnosti mysleli jen na sebe a že jste chtěli druhým manipulovat a použít ho pro své záměry. I mezi opicemi zkouší alfa samec svou moc tak, že v tlupě rozděluje jídlo. Případné odmítnutí „daru“ samozřejmě vzbudí hněv, protože alfa samec není žádný altruista, ale naopak mocichtivý egoista. Dává, tedy vládne.

Přesně tak vnímal oběti pohanský svět. Oběť je způsob, jak uplatit božstva, pokusem zmanipulovat je k vyplnění vlastních přání, ať si přejeme déšť nebo vítězství v bitvě. Je to ale přesný opak toho, co má na mysli Písmo opravdovou zbožností. K té nezbytně patří pokora před Boží tváří, úcta ke všemu stvořenému a respekt k lidskému životu, který je Božím obrazem.

Vnějšímu pozorovateli se může zdát, že Kainova oběť se oběti Ábelově podobá jako vejce vejci. Ani jeden z nich nic neošidil, liturgie byla v pořádku, bez chybičky. Přesto Boží zrak spatřil něco tak neuvěřitelně odlišného. Ábel se sklonil před svým stvořitelem, Kain toužil po moci. Jak lépe a výstižněji tuto odlišnost popsat než tak, jak to činí Tóra, Kainovým vztekem, když se mu nezdařilo, co si usmyslel…

Obětování Bůh nevyžadoval po Kainovi a Ábelovi, nechce je ani po nás. Slavíme díkčinění. A ten starý příběh nám připomíná, že i když nástroje ladí, zpěv je mohutný, modlitby slavnostní a kázání vypilované, to na čem opravdu záleží, je vnitřní motivace každého z nás. Přišli jsme ze zvyku, splnit, co se žádá, pozdravit kamarády či snad usmlouvat s Bohem nějaký obchod něco za něco? Nebo vzdát díky za to, že vůbec jsme, máme vše potřebné a navíc pozvánku do Božího království. Do království, které tu už nějak zvláštně působí, tajemně klíčí, jako zaseté semeno. Nestojí na našich výkonech, nelze ho zničit, vzchází, i když spíme. Hospodin nežádá daně, neukládá domácí úkoly, ale zve nás k sobě. Je za co vzdávat díky. Čiňme tak. Amen.