5.11.2017 - kázání Jindřicha Halamy na Efezským 4*25-32


Epištola Efezským je apoštolským listem, který svědčí o Boží dobrotě a milosti, platné pro všechny lidi a otevírající možnost nového života, tedy křesťanského života. Nejprve se tu dosvědčuje, že nový život je skutečný. Že nový rozměr, nová podoba života opravdu existuje. Je to život založený na Kristu Ježíši a utvářený jeho dary. Je to život směřující k tomu, co se zde nazývá zralé lidství.
A poté, se postupně rozvažuje nad některými důležitými znaky tohoto nového, křesťanského života. Jsou to především láska, čistota a pokora, jak najdeme v nadpiscích ekumenického překladu bible. Oddíl, nad jehož poselstvím chceme uvažovat, je nadepsán láska. Ale spíš než by se uvažovalo o lásce samé se tu mluví o průvodních znacích, z nichž první je pravdivost. Oddíl začíná výzvou - mluvte pravdu se svým bližním.
Na první pohled je to požadavek naprosto jasný, skoro banální. Lhát se nemá, to učíval člověk od útlého dětství (jiná otázka je, jestli to učitelé, ať rodiče nebo jiní, také dokazovali osobním příkladem). A kdo už by měl mluvit pravdu, když ne křesťané? Ale když o tom začnete přemýšlet, zjistíte, že otázka, co znamená mluvit pravdu, není tak jasná a jednoduchá. Pilátova otázka, co je pravda, může být pokusem vyhnout se nepříjemnému rozhodnutí, zpochybnit něco, co je nepochybné. Ale nemusí to být jen otázka Pilátova. V dnešní situaci rozdrobené, pluralitní společnosti, zní pořád stejná otázka: co je pravda?
Teď se nám to aktuálně připomnělo předvolební kampaní. Co je pravda? To se marně ptáme ve vzájemném obviňování a skandalizování, v obrazech, které nám o lidech a událostech předkládají média, a které se navzájem někdy dost podstatně liší. Co je pravda? To se musíme ptát uprostřed přívalu informací o všem, co nám trh zkouší vnutit jako výborné a zaručeně potřebné. Co je pravda? Ptáme se, když nás zastavují lidé s nastavenou rukou a podivnými historkami. Něco je zřejmě lež, něco asi není lež - ale je to pravdivé?
„Mluvte pravdu každý se svým bližním." To není výrok nový, epištola tu cituje proroka Zachariáše (8,16). Už o staletí dříve byl tento požadavek vznesen. Ale zatímco u proroka je tento výrok o pravdě spojen s devátým přikázáním (Vynášejte ve svých branách pravdu a pokojný soud. Nelibujte si v křivé přísaze.), dává jej epištola Efezským do souvislosti jiné. Pravdivost je tu postavena vedle hněvu (hněváte-li se, nehřešte), vedle krádeže (kdo kradl, ať už nekrade) a konečně vedle špatné mluvy, tvrdosti, hádavosti (z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo).
Být pravdivý tedy nejde dohromady se zlostnou zaslepeností, vzteklou zaujatostí, která není schopna vnímat bližního jinak, než skrze vlastní křivou optiku. Někoho zostudit, odsoudit, vylít si na něm zlost, není pravdivé jednání, i kdyby to vycházelo z faktických skutečností. Někdo se pokouší dostat na pozice, které držíme, získat kus moci ve společnosti? Tak na něj něco vyhrabeme, nebo na někoho, s kým je ve styku, když se to pořádně rozmázne, třeba ho to znemožní. To má být pravdivost? Nechme teď stranou, že většina pokusů někoho znemožnit vychází rovnou ze lži, protože když nikdo neví, co je pravda, lež poslouží stejně dobře. Když nás evangelia informují o tom, jak farizeové podezřívali Ježíše ze spolku s démony, může to být problém právě tohoto druhu. Máme na něj zlost, tak je zlý a hotovo.
Druhá v řadě nepravdivých jednání je jmenována krádež. Přísně vzato by mohlo klidně jít o jiné přikázání, protože všechna přikázání ukazují na to, jak žít pravdivě. V protikladu k pravdivosti v řeči je tu krádež jako lživý způsob existence. Postavit své bytí na úskoku, klamu, na záludném poškozování druhého znamená nebýt pravdivý.
A konečně sám způsob, jakým člověk s bližním mluví a jedná, je připomenut v závěru oddílu. Ani jedno špatné slovo, žádná špatnost, zloba, křik, utrhání. Žádná falešná kampaň, žádné lživé informace, žádné manipulace veřejným míněním, aby zástup křičel „ukřižuj!". Pravdivost se s tím nesnáší. Laciné aktualizace nepatří k nejlepším prostředkům výkladu bible, ale ony se nám z veřejného života a výroby mediálních skandálů přímo vnucují. Apoštolské slovo doporučuje „ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo". Dovedeme si vůbec takové prostředí představit? Aspoň v církvi, ve sboru, když už ne ve veřejném životě? Že ano, že to tak mezi námi bývá? To je dobře.
Pravdivost, o které mluví apoštol, je však založena ještě hlouběji než v poctivém a pokud možno nezaujatém výběru informací. Apoštol k ní vyzývá zároveň se zdůvodněním: Bůh v Kristu vám odpustil. To je základní kámen, to je odrazový můstek křesťanovy pravdivosti. Boží pravdivost, která je věrná nevěrným, která se smilovává nad nemilosrdnými, která miluje nenávidící - ta umožňuje tuto změnu, ta otevírá prostor pro to být pravdiví.
Pravda evangelia není objektivní, chladná a nezměnitelná skutečnost, která na všechny přiloží nezaujatý metr, padni komu padni. To jenom my lidé si taková rádoby objektivní měřítka vytváříme, abychom uspokojovali svou touhu po soutěžení (a feministky nám připomenou, že to dělají hlavně muži). Vytváříme nástroje k poměřování a soupeření, abychom se jedni nad druhé vyvyšovali, a často, abychom svými měřítky soudili a zraňovali druhé. A ještě si řekneme: Není na tom nic špatného, vždyť je to pravda. Ale „mluvte pravdu" neznamená vypalte každému do tváře všechno, co pokládáte za jisté. Apoštol neříká - když se vám něco na někom nelíbí, nandejte mu to, ať si to přebere. Apoštol to říká jinak: buďte k sobě laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem. To je pravdivost.
Naše česká reformace byla od počátků určována zápasem o pravdu. O pravdu s velkým „P", která se však nejednou uprostřed zápasů proměňovala v podezřelé skupinové pravdy, kterými bylo třeba potřít pravdy protivné. Tak, jak to máme my lidé v povaze. I ve jménu naší rádoby pravdy zraňovat, působit zármutek, utrpení, a dokonce i zabíjet. A provozujeme to tak dlouho a úspěšně, že je dnes kolem nás množství lidí, kteří na pravdu programově rezignovali, kteří nevěří, že by něco takového jako spolehlivá pravda mohlo existovat. Pravd už bylo mnoho a je jich tolik, že to pořád stačí k válkám a násilí.
Život následovníků Ježíše Krista, zvěstování evangelia, práce, v níž se jako křesťané máme společně cvičit, je zaměřena k pravdě. Ke hledání a zkoumání, co je to pravda evangelia. A přitom je vždycky znovu potřeba naslouchat pozorněji a pokorněji než dosud. Znakem nového života je učit se mluvit pravdu se svým bližním.
Učit se tu pravdu, která se soudců ptá: „Kdo z vás je bez viny?" a souzeným říká: „Jdi v pokoji a nehřeš víc." Tu pravdu, že Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšné.
Pravdu, že ukřižovaný Mesiáš byl vzkříšen a dal tak lidskému životu naději, kterou nezruší ani smrt. To je pravda, kterou máme jako křesťané sdělovat bližním.
Pravda, že Bůh má rád nás i je, pravda, že život má smysl pro tu Boží lásku k nám a nikdo a nic to nemůže zrušit - pokud to neodmítneme a nepopřeme my sami.
Pravda, že je možné začínat znovu tam, kde jsme ztroskotali, a že to má smysl i naději, pro lásku Boží.
Tuto lásku zná autor naší epištoly, a proto může křesťany vyzvat: mluvte pravdu se svým bližním. Můžete to činit, protože pravda k vám přišla a přichází, pravda milujícího Boha v Ježíši Kristu. Sdělujte ji slovy i skutky, buďte pravdiví celým způsobem své existence.
Dnešní oddíl z epištoly nás ujišťuje: Můžeme prožívat, zakoušet a sdělovat pravdu, která neleká, která nezarmucuje a nezraňuje, ale otevírá naději, radost a pokoj. Můžeme. Tak proč to apoštolské napomenutí nevzít vážně a nepustit se do toho? Amen.