28.1.2018 - kázání Pavla Hejzlara na Marka 11,20-25


Na pozadí evangelijního příběhu o prokletí fíkovníku bych chtěl spolu s vámi přemýšlet o tom, co je víra. Proč se Bohu naše víra líbí a proč ji od nás očekává?

Bez víry se neobejdeme, protože přistupujeme k Bohu, který je neviditelný. Kdybychom jej viděli, už by nebylo potřeba věřit.

Pán Bůh zůstává skrytý, ale přesto chce být uznán jako jsoucí, jako živý Bůh. Na některých místech v Písmu se o něm mluví jako o živém Bohu. Může se nám to zdát zbytečné. Nestačilo by jednoduše mluvit o Bohu, o tom, jak jedná a co říká? Není již z toho dostatečně zřejmé, že je živý?

Písmo nám připomíná, co máme sklon zapomínat. Jsme totiž zvyklí pohybovat se ve světě, kde se většinou orientujeme zrakem. Boha však nevidíme. Proto se nám připomíná, že je živý. Nevidíme jej, nemůžeme jej nahmatat ani vnímat čichem, takže by se mohlo zdát, jako by nebyl nebo byl daleko. Tím, že o něm Písmo mluví jako o živém Bohu, nám připomíná, že je skutečný i když jej nemůžeme vidět.

Pak je zde další důvod, proč víru ve vztahu k Bohu nelze ničím nahradit. Pán Bůh se rozhodl dát se nám poznat svým Slovem. Promlouvá k nám. Kdysi dávno promlouval Hospodin k izraelským prorokům a Ježíš ke svým učedníkům. Ti jeho slova zaznamenali k užitku příštích generací. I dnes však promlouvá svým Duchem. Ne snad, že by dnes potřeboval sdělit něco nového a neslýchaného, ale připomíná nám Ježíšova slova a ukazuje nám, jak se nás týkají.

Jestliže se nám Bůh dává poznat především svým Slovem, vyplývá z toho, že my jeho Slovu můžeme přitakat, přijmout je - uvěřit mu - nebo naopak. Uvěříme-li, prohlašujeme tím Boha za věrohodného, pravdomluvného. Proto naše víra Pána Boha těší. 

Určitě jste někdy zakusili, že jste druhému něco vyprávěli a viděli jste na něm, že vám nevěří. Dokonce možná kroutil hlavou. Jak jste se při tom cítili? Asi se vás to dotklo, protože svou nevírou dotyčný dával najevo, co si myslí o vás - o vašem úsudku, o vaší paměti, o tom, jak rozumíte světu.   

Víra má různé podoby. Tou základní podobou víry je přesvědčení, že Bůh je a že třeba na tuto skutečnost brát zřetel. V listu Židům čteme: „Bez víry není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají."

To je jakési minimum. Řada lidí věří, že Bůh je. Takové přesvědčení není příliš konkrétní a samo o sobě člověka nic nestojí. Lidé o sobě říkají, že jsou „věřící" nebo naopak „nevěřící".

Leckdy však cítíme potřebu upřesnit, jakým způsobem jsme věřící. V dějinách církve, zejména když nějaká církev vznikala a potřebovala se vymezit vůči jiným církvím, sepsalo se vyznání víry - souhrn toho, čemu ta která církev věří. Mluví se pak o evangelické nebo katolické víře.

Jistě je možné takto o víře mluvit, ale není to všechno. V biblických příbězích se setkáváme hlavně s vírou, která uvede věci do pohybu. Když nemocní nebo jejich blízcí přicházeli za Ježíšem s očekáváním, že jim pomůže, on jejich postoj schvaloval. Petr uvěřil Ježíšovu pozvání a začal přecházet rozbouřené jezero.

Ježíš mluvil o víře, která pohne i horami. Určitě se vyjádřil obrazně. Není známo, že by on nebo jeho učedníci měnili krajinu. Obraz přemisťování hor vírou však dává na srozuměnou, že i to zdánlivě nemožné se stane skutečností, když o tom nebudeme pochybovat.

Také ap. Pavel mluví o víře. Vyjmenovává tři kvality, které jsou pro křesťanský život určující. Jsou to víra, naděje a láska. Lásku sice prohlašuje za nejdůležitější, ale začíná vírou.

Zajímavé je, že tyto kvality lze od sebe odlišit. Můžeme si představit, že za těžce nemocným přijde někdo plný soucitu a pláče nad ním, ale nemá pro něj naději. Řekne třeba: „Tolik bych ti přál, aby ses z toho dostal, ale co se dá dělat..."

Na druhou stranu si ap. Pavel dovedl představit, že někdo bude mít tak velikou víru, že bude přenášet hory - a přitom nebude mít lásku. Pavel vlastně odkazoval na Ježíšova slova, ale bral je jako nadsázku: Ani ona příslovečná víra, která pohne horami, není všechno. Bez lásky mnoho neznamená.

Trojice křesťanských ctností nám připomíná, že náš křesťanský život má různé aspekty. Ap. Pavel rozlišuje i mezi vírou a nadějí. Nevysvětluje, jaký je mezi nimi rozdíl a tak nám nezbývá, než se to dovtípit na základě toho, co známe z jiných míst Bible. Mám za to, že naděje je obecnější než víra a je orientována k budoucnosti; máme naději, že se stane to a to.

Oproti tomu víra budoucnost zpřítomňuje. Ve víře je to, co vyhlížíme, již přítomné v nás samých. Ježíš řekl: Věřte, že oč prosíte, již máte a budete to mít.

Ve víře lze růst. Platí to přece také o ostatních kvalitách, o něž máme usilovat. Máme růst v lásce. Možná nám někdo dříve hodně vadil, ale když v sobě vůči němu nepěstujeme odpor a učíme se jej vidět jinak - s pochopením, zjišťujeme, že ho můžeme mít rádi.

Růst lze i ve víře. Když se někdo stane v dospělosti křesťanem, může pro něj být obrovským objevem, už to, že Bůh vůbec existuje. S něčím takovým dosud nepočítal; tuto možnost si nepřipouštěl. Je to krásné, ale neměli bychom se s tím spokojit. Objev, že Bůh je, patří k prvnímu stádiu víry.

Když se vystavujeme vlivu Božího slova, získáváme přesnější představu o tom, jaký Bůh je, jak jedná a co pro nás připravil. To vše živí naši víru. Pak se za něco modlíme a pozorujeme, že došlo ke změně. Naše víra tím opět povyroste. Zjišťujeme totiž, že Bůh není jen v těch dávných biblických příbězích, ale jedná i dnes. Stává se pak snadnějším Bohu důvěřovat a vyhlížet naplnění jeho zaslíbení.

Čteme-li Písmo s modlitbou, meditativním způsobem, některé verše nám zvláště utkví a vnímáme, že jsou přímo pro nás v našich životních okolnostech. Dříve jsme ta slova třeba nechávali bez povšimnutí, věděli jsme o nich, ale mnoho nám neříkala. V určité chvíli však ta slova ožijí a my jsme najednou schopni se s nimi ztotožnit, přijmout je ve víře za své.

Je to velmi organické. Mluvím-li o růstu víry, nemám na mysli nějakou techniku, jíž bychom se přiměli věřit, že se stanou krajně nepravděpodobné věci. Víra není obyčejným popíráním smysly vnímatelné skutečnosti. Víra se rodí ze slyšení Božího slova. Pochází z Boha. Snad proto Ježíš řekl - jak to překládají kraličtí: „Mějte víru Boží."

Právě proto může víra měnit nejen nás samé, ale i naše okolnosti. Přesněji řečeno, víra okolnosti nemění. Mění je Bůh. Na jeho moc se svou vírou napojujeme. My jen v sobě dáváme víře prostor, když se otevíráme Božímu slovu a necháváme jej v sobě působit.

Když se potom modlíme, modlíme se na základě svého poznání Boha. Jsme-li přesvědčeni, že nás miluje a že pro něj není nic nemožné, naše modlitba bude podle toho vypadat. V modlitbě pak nepřistupujeme k Bohu jako cizinci, ale v jistotě, že nás Bůh kvůli Kristu přijal. Považujeme-li se za Boží děti, pak si dokonce můžeme být jisti, že je náš nebeský Otec rád, když za ním přijdeme a on pro nás něco může udělat.

Abych to shrnul: Víra vyznává, že Bůh je skutečný, živý. Vyznává, že je pravdomluvný; že slíbí-li něco, také to splní. Vyznává také Boží velikost - to, že stačí na všechno. A nakonec, vyznává Boží lásku: nejen že je Bůh mocný, ale protože mu na nás záleží, chce svou moc použít v náš prospěch.