4.2.2018 - Matouš 12*22-33


Dezinformace, překroucení významu událostí i vyložená nepravda vydávaná za očividnou skutečnost nejsou vynálezem naší doby. Už Ježíš jim musel čelit a hájit dílo spásy, ke kterému byl Bohem vyslán, před falešným obviněním a nepřejícnými útoky svých protivníků. Ale nečinil tak kvůli sobě, aby obhájil svou důstojnost. Své posluchače naopak ubezpečoval, že jim bude mnohé odpuštěno, dokonce i rouhání a výroky proti Synu člověka. Nedůvěra v jeho osobu a špatná informovanost nebyly pro něj důvodem k odsouzení. Nařčení ze spolčení s ďáblem uvedl na pravou míru kvůli zástupům, které za ním přicházely a očekávaly od něj pomoc. Svým slovem jim otvíral Boží království a jeho příchod do tohoto světa potvrzoval mocnými činy. Lidé byli nakloněni vidět v něm toho dlouho očekávaného krále z rodu Davidova a vkládat do něj naděje na nápravu poměrů ve společnosti. Ale znejistily je diskreditující řeči těch, kterým Ježíšovo působení vadilo nebo se jím cítili ohroženi ve svém postavení. Kvůli těm ustrašeným lidem se Ježíš hájil. Aby neztratili naději na možnost proměny svých životů.

Ježíš trpělivě a v názorných obrazech vysvětloval, proč to obvinění nemůže obstát. Vyháněním démonů totiž vystupoval proti démonské moci. Bylo by tedy bláhové se domnívat, že by mu kníže démonů takovou moc dobrovolně svěřil a sám si tak uškodil. Znamenalo by to rozpolcení jeho říše a vedlo by to velmi záhy k jeho pádu. Ano, Ježíš se zlým bojoval. Ne však jeho zbraněmi, nýbrž Duchem Božím. Jenže: dá se to dokázat, když to druzí nechtějí slyšet? Kromě logických argumentů mohl Ježíš upozornit na podobné dílo těch, kteří měli uznání i jeho žalobců. Své žáky by přece neobvinili ze spolupráce s ďáblem. Srovnání jejich činů se skutky Ježíšovými je proto usvědčilo z rozdílného hodnocení obdobného jednání. Vyplynulo z toho, že jejich slova byla pronesena se zlým záměrem, ne proto, že by byli skutečně přesvědčeni o zvrácenosti Ježíšova působení.

Tím horší ovšem bylo, čeho se dopustili. Obviněním Ježíše brali lidem naději na blízkost Božího panování a otvírali je nejistotě a všelijakým strachům. Proto Ježíš označil jejich slova za rouhání proti Duchu svatému a varoval je, že takové řeči odpuštěny nebudou, aby si to napříště rozmysleli. Je to vlastně logické. Když se někdo staví proti dílu Ducha svatého a nepřeje ho ani druhým, ten s ním nepočítá a nemůže se pak divit, když mu bude odepřeno. Ale je to to jediné, co Ježíš označuje za neodpustitelné. Všude jinde smíme s Božím slitováním počítat, když po něm opravdu toužíme.

Kdo v tom boji se zlým není na Ježíšově straně - a nemusí to nutně znamenat, že se nechce stát jeho učedníkem, ale především že směřuje proti dobrému úsilí druhých, podrývá ho nebo vyloženě škodí - ten se tím staví po bok zlého a často brání také jiným rozpoznat, na čí stranu je dobré se připojit. Ale pozor, abychom ta slova: Kdo není se mnou, je proti mně nevytrhávali z kontextu a nechtěli jimi někoho kádrovat, jak se občas stávalo. Jsou právě jen dalším Ježíšovým varováním těm, kdo se neštítili kvůli svým zájmům zpochybnit dobré dílo, které konal z Božího pověření. A rozhodně to neznamená, že bychom se nemohli připojit k chvályhodné aktivitě někoho dalšího, když není výslovně křesťanská. Proti Ježíši se stavíme spíše svou lhostejností a neochotou angažovat se pro dobrou věc...

Bratři a sestry, Kristus nezvítězil nad Zlým učenou disputací, ale tím, že se postavil na stranu dobra vahou celého svého života a pro Boží věc jej také ochotně obětoval. Ježíš nezměnil politický systém své doby, nenastartoval revoluci a nepostavil se do jejího čela. A přece svým působením zasel přímo uprostřed našeho světa símě Božího království a rozšiřoval ho tím, že proměňoval lidská srdce. To neznamená, že je jedno, kdo nám tady na zemi vládne. Právě naopak. Tam, kde k tomu máme příležitost, máme se i my stavět na Kristovu stranu. On přece činil i ty dílčí kroky v boji se Zlým a vysvobozoval z jeho područí konkrétní jednotlivce. Právě tím potvrzoval své zaslíbení: Jestliže však vyháním démony Duchem Božím, pak už vás zastihlo Boží království.

Není jedno, kdo nám vládne právě proto, že toužíme stát na straně dobra. Ale nezávisí na tom naše spása. Tu nám již Bůh sám v Kristu daroval! Tím spíše se nemusíme o to konečné vítězství dobra bát. Tím svobodnější můžeme v boji se zlým být a nevzdávat to. Kristus to také nevzdal. Ani tvář v tvář smrti. Nenechme se proto znejistit tím, že měnit něco k lepšímu trvá déle, než bychom si přáli. Stojí za to si počkat. To nejlepší přijde teprve s plností Božího království. Ale je důležité, abychom nečekali pasivně. Protože i tak se můžeme stavět na stranu zlého. Když se jen mlčky díváme na nepravosti, které se kolem nás dějí a ani se nepokusíme s tím něco udělat. Jistě, není vždy jednoduché poznat, co je správné. Víc než kdy jindy jsme obklopeni dezinformacemi, polopravdami i vyloženými účelovými výmysly. Jak se v tom orientovat? Jak si správně vybrat? Jako křesťané máme vše poměřovat slovem Písma a Kristovým příkladem. Nenechat se zmást líbivými řečmi ani znejistit zastrašující agitací. Být si vědomi toho, že stát na straně dobra nás může něco stát. A přesto být ochotni kvůli dobrému, tak jak se to učíme u Ježíše, přinést i nějaké oběti. Nebojme se ve víře riskovat. Je lepší učinit někdy špatné rozhodnutí, než být lhostejný a zůstat stát stranou. Bůh je milostivý, zná naši slabost, odpouští mnoho a nakonec i to zlé může použít ke svému oslavení. Nebojme se tedy vstupovat do toho zápasu se zlým, čelit všemu znepokojivému a trpělivě hledat, co je dobré. Kristus v tom bude stát při nás. A už teď mu patří moc a sláva. I nám otvírá své království.