22.4.2018 - kázání Ondřeje Koláře na Skutky 17*22-28


Apoštol Pavel v jenom z největších kulturních center tehdejší doby. Obklopen filosofy, všichni čekají, co z něj vypadne, připraveni naslouchat, ale klidně se mu také nemilosrdně vysmát. Tomu se říká výzva. Může si získat uznání vzdělaného světa, ale stejně tak může v jeho očích zcela propadnout.

Pavel se ale nebojí a mluví. Ať už se mu jeho řeč povede či ne, ať už sklidí potlesk nebo se ztrapní, jde do toho. S tímto úkolem se museli poprat křesťané všech dob. Vstoupit také mezi vzdělance a elitu a zvěstovat tam evangelium. Ukázat, že křesťanská víra není určena jen prosťáčkům, kteří spolknou cokoli, co se jim působivě předloží, ale také lidem, kteří o ní chtějí přemýšlet, klást si nad ní všetečné, i nepříjemně rýpavé otázky, a uvádět ji do souvislosti se soudobým vědeckým poznáním.

Pavel nemá snadné postavení. Neberou ho jako seriózního, rovnocenného partnera k rozhovoru. Spíš ho mají za polovzdělance, který si z různých zdrojů pospojoval a vymyslel nějaké nové, dostatečně podivné náboženství, aby se dalo dobře prodávat důvěřivým lidem - tak jak to bylo tehdy zvykem, a jak je to zvykem i dnes. Prostě: chtějí si na něm náležitě smlsnout.

Před apoštolem se v zásadě otevírají dvě možnosti. Buď se může začít hájit a přesvědčovat shromážděné, že křesťanská víra je velmi rozumné učení, rozhodně na něm není nic pohoršlivého, šokujícího, těžko přijatelného, bez potíží zapadá do tehdejších představ o světě a člověku, takže pro intelektuála není žádná ostuda se k němu přidat. Pokud by se Pavlovi podařilo křesťanství takto podat, okolní filosofové by spokojeně pokývali hlavami a připustili by, že ten člověk má v lecčems pravdu a je potřeba ho brát vážně.

Ovšem takto hezky učesané, nikoho nedráždící a zdravý rozum nerušící křesťanství by s vírou v Krista ukřižovaného a zmrtvýchvstalého nemělo mnoho společného. Ztratilo by to podstatné, čím se právě odlišuje od různých jiných učení a věr. Zbyla by z něj jen jakási instantní, univerzální hnědá omáčka ze školních jídelen, kterou člověk sní a ani neví o tom, že vůbec něco jedl - nic ho nepálí, nic ho nepřekvapí, nechutná to nijak.

Nabízí se ovšem i druhá cesta, kterou může Pavel jít. Totiž přesně opačným směrem. Představit víru v Krista jako něco zcela odlišného, než co nabízejí tehdejší učenci, jako naprostý protiklad ke všemu, co je v módě a debatuje se o tom v salonech. Pavel sám přece kdysi v jednom z listů Korinťanům označil slovo o kříži za Boží bláznovství, které přímo popírá všechnu lidskou moudrost.

Že by Pavla za takové kázání neúprosně vypískali, o tom není pochyb. Pavel by se z toho nejspíš nějak oklepal a šel o dům dál, s pocitem, že učinil, co učinit měl. Ovšem mělo by to horší následky. Vzdělanci by začali křesťanství vnímat jako sektu, která pohrdá okolním myšlenkovým světem a zároveň se ho bojí, a proto se před ním pečlivě zabarikádovává, aby se jím náhodou nenakazila.

Je ještě nějaká třetí možnost, jak se můžeme setkat a utkat s moudrými tohoto světa? Jsem přesvědčen, že ano. Pavel se o ni pokusil a za to si zaslouží náš obdiv. Ukazuje Boha Ježíše Krista jako známého i neznámého zároveň.

V Athénách i jinde bylo tehdy zřejmě obvyklé stavět oltáře s nápisem „cizím a neznámým bohům". Jejich jména lidé sice neznali, ale věděli, že někde na světě patrně jsou uctíváni, a tak by bylo vhodné i s nimi udržovat dobré vztahy. Kdo obětoval na oltáři neznámým bohům, mohl si být jistý, že na žádného z nich nezapomněl.

Pavel se nad tímto zvykem pousmívá, ale zároveň ví, že Bůh, kterého chce zvěstovat, je pro Athéňany také neznámým. Je ale skutečně naprosto neznámým, nebo o něm ctihodní Athéňané třeba cosi tuší? Pavel je přesvědčen, že lidé, kteří neznají bibli, nic neslyšeli o velkých Hospodinových skutcích a nevědí, kdo by Ježíš Kristus, nejsou úplně bezbožní. Mají své představy o bozích. Ty jistě mohou být pomýlené, zmatené, někdy přímo zhoubné, ale mají v sobě zrnka pravdy, která je možné odhalit a na která je možné navázat.

A tak když Pavel mluví o neznámém Bohu zjeveném v Kristu, vybírá nejprve ty prvky křesťanské zvěsti, které nebyly cizí ani tehdejším velkým myslitelům. Například myšlenka, že Bohu nikdo nemusí přinášet oběti, protože mu přece jako stvořiteli světa všechno patří. Nebo představa, že Bůh je nám zcela nablízku, ba dokonce je přímo v nás. To všechno bylo Pavlovým posluchačům již povědomé.

Jenže když Pavel řekl A, musí říci také B. Po hledání styčných bodů musí přijít také to, v čem je křesťanská víra jiná, nová, a právě proto osvobodivá a převratná. To nejdůležitější si Pavel nechává na konec, ale nezamlčí to a ani nemůže zamlčet. Ježíš byl vzkříšen z mrtvých. Umím si představit, jak okolo stojícím filosofům v tu chvíli zmrzl úsměv na rtech. Tak tohle na nás, Pavle, nezkoušej.

My dnes stojíme podobně jako Pavel na Areopagu světa, který je s tím tehdejším v mnohém podobný. Jenže je tu jeden velký rozdíl. Křesťanský Bůh není neznámý, spíš je jen v povědomí lidí pozapomenutý a někdy také značně překroucený. Evropa si ale nese křesťanství v sobě. Nese různé zkušenosti s ním, jak dobré, tak i špatné, a žel ty špatné se jí pod kůži vryly jaksi hlouběji a trvaleji.Proto dnes nemůžeme Pavlovo kázání jednoduše opakovat. Můžeme se ale pro dnešní dobu pokusit o to, o co se snažil tehdy on. Třeba takto:

Milí Evropané, když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem také řadu křesťanských kostelů. Mnozí z vás kolem nich denně chodíte, ale nejsem si jistý, jestli tušíte, jaký Bůh je tam uctíván. Nepochybně jste už o křesťanství mnoho slyšeli, ale většinou s ním nemáte žádnou osobní zkušenost a ani o ni nestojíte. Je těžké se dostat k vašim srdcím přes hradbu předsudků, pomluv a polopravd, které o křesťanské víře kolují.  Za tuto špatnou pověst neseme ovšem vinu i my věřící - vždyť stejnou, ne-li větší hradbu vybudovala samotná církev svými selháními v minulosti i přítomnosti.

Chci vám proto nyní zvěstovat Boha, kterého znáte a přece neznáte. Je to Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli. Není jen Bohem křesťanů, ale i nevěřících či jinak věřících, nejen spravedlivých, ale i všelijak chybujících, nejen úspěšných, bohatých, mladých a zdravých, ale také ztroskotaných, ponížených, nemocných a slábnoucích. Když ho nemůžete nebo nechcete hledat v kostelích, které se vám zprotivily a nedůvěřujete jim, zkuste ho najít v lidech kolem vás, kteří jsou v nouzi a potřebují vaši pomoc. Tam ho jistě najdete.

Tento Bůh si nedává od lidí sloužit, jako by na nich byl závislý, ale sám dává život, dech i všechno ostatní. Tento Bůh si vás nezačne všímat až tehdy, když se obrátíte na víru a začnete se chovat vzorně. On vás miloval dávno předtím, než jste se vůbec narodili. Rozdává nám plnými hrstmi, i když mu nemáme co dát. A dává nám všem, bez našich zásluh a bez rozdílu.

On stvořil všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země. A proto každý z nás máme svou nezcizitelnou hodnotu - před Bohem, a tím i před lidmi i sami před sebou. Naše důstojnost se neodvíjí od toho, odkud pocházíme, co dokážeme a jak jsme úspěšní v rodinném a pracovním životě. On otevírá naději i tomu, kdo je úplně na dně, a dává šanci napravit se i tomu, kdo všechno pokazil.

Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme, jak to říkáte i vy, když hledáte Boha v harmonii přírody, v řádu světa, nebo ve vlastní duši. Bůh sice není příroda, ani řád světa a ani lidská duše, to všechno je jeho stvoření. Ale přece - on není jen kdesi nad světem, odkud by sledoval naše pozemské hemžení, ale je nám zároveň všem nablízku, blíž, než si dokážeme představit.

Máte pravdu, to nejdůležitější v mé variaci na Pavla ještě nezaznělo. O Ježíši Kristu zatím nepadlo ani slovo. Pavel si ovšem evangelium také nechal až na samotný konec své řeči. Ale i když se zvěstí o Kristu příliš nepospícháme, i tak můžeme říci a udělat mnohé. Trpělivě odklízet předsudky a nedorozumění. Nenechat se odradit jedovatou slinou, která na nás tu a tam přistane. Snažit se pochopit radost a naději, smutek a úzkosti lidí žijících kolem nás. A neohrnovat nos nad svéráznými způsoby, jak přemýšlejí o Bohu a o světě. A pak třeba přijde čas, abychom znovu začali vyprávět starý a přece nový příběh Ježíše z Nazaretu. O Bohu, na kterého jsme zapomněli, ale on na nás nezapomněl. Amen.