6.5.2018 - kázání Olina Běťáka na Jana 8*7


Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem. Je snad někdo bez hříchu? Jsme my bez hříchu? Jsem já bez hříchu?

Sestry a bratři, asi si říkáte, co nám to dáváš za divné otázky. Copak neznáš Bibli? Tam je přece psáno, že všichni zhřešili, kromě Ježíše. Ano, tak je psáno, a tak také vyznáváme. Ale je to i naše vnitřní přesvědčení? Jednáme podle toho? Vyznáváme, že jsme zhřešili, a přitom tak rádi své bližní kamenujeme. Jeden začne a další se s chutí přidají. Nejedná se samozřejmě o skutečné kameny, ale nejsou někdy slova, která vycházejí z našich úst, stejně nebezpečná a zraňující, jako ty kameny? Ba dokonce horší, protože mohou létat a zraňovat, aniž by dotyčný u toho byl přítomen. A tak je jakákoliv obrana nemožná, stejně jako proti létajícímu kamení. Kolik pomluv, znevažování a vůbec toho nejhoršího jsme schopni svým bližním nebo o svých bližních říci. A nejedná se jen o lidi vzdálené, ale o bratry a sestry ze sboru, o naše nejbližší z rodiny, ano kolikrát i o naše životní partnery.

Dokážeme stejně špatně, jako o druhých, mluvit veřejně i sami o sobě? Moc ne, je to totiž o hodně těžší. A přitom vyznáváme, že nejsme před Boží tváří o nic lepší, než druzí lidé, a spolu s nimi neseme vinu za bídu světa. Z toho, co říkáme, to vypadá, že ji nesou hlavně ti druzí.

Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem. Ježíš nás vede k tomu, abychom se nejdříve zamysleli sami nad sebou, než někoho odsoudíme. Jako by stavěl mezi nás a naše bližní zrcadlo, abychom se nejprve mohli podívat sami na sebe.

Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem, říká Ježíš zákoníkům a farizeům. Ti jsou jeho slovy natolik zaskočeni, že se nevzmůžou na nic jiného, než se potichu vytratit.

Ve své touze nachytat Ježíše, aby ho mohli obžalovat, přivedli ženu přistiženou při cizoložství a nutí Ježíše, aby rozhodl o jejím dalším osudu. Ale ta akce je od nich už od začátku zpackaná. Přivedená žena byla cizoložnice, to nikdo nepopírá, ani Ježíš, ale k cizoložství musí být dva, muž a žena. Ovšem ten muž tu chybí. Přitom Mojžíšův zákon říká jasně: oba budou ukamenováni. To pochybení farizejů je celkem pochopitelné. V jejich době, stejně jako dnes, už nebylo cizoložství pokládáno za velké provinění a trest ukamenováním se nevykonával. Ale ani ve Starém zákoně, kromě ustanovení Mojžíšova zákona, jak jsme slyšeli v dnešním čtení, o něm není žádná zmínka. Termín cizoložství se více používal ve spojitosti s celým Izraelem, když chodil za jinými bohy. Proroci, a zejména Jeremjáš, ho používali často. Ale ani ten nejznámější příběh skutečného cizoložství, který v Bibli máme, totiž David a Bat-šeba, ukamenováním nekončí.

Z celého jednání zákoníků a farizeů je zřejmé, že tím, kdo má být odsouzen, není ta žena, ale Ježíš. Vymyšlené to měli chytře. On totiž nemá na vybranou. Obě odpovědi, které může říct, jsou špatně. Pokud řekne nekamenovat, popře Mojžíšův a tím i Boží zákon a může být obžalován a ukamenován on. Když řekne kamenovat, popře tím sám sebe, všechno, kvůli čemu hned od rána za ním proudí davy. Ježíš volí tu jedinou správnou odpověď, která je v této chvíli možná. Mlčí. Kéž bychom také uměli v některých situacích mlčet. Nemusíme na všechno, co se kolem nás děje, pronášet svůj názor. Dokonce ani ve chvíli, kdy jsme o něj přímo žádáni. Co říkáš ty, mistře?, ptají se zákoníci, ale Ježíš mlčí. Teprve na jejich naléhání povstane a řekne: Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem.

Svou odpovědí Ježíš nezpochybňuje provinění přivedené ženy. Ta žena zhřešila, to je bez debaty. Dost pravděpodobně nezcizoložila poprvé. V takovém případě by si dávala dobrý pozor a nikdo by ji nenachytal. Možná se o ní vědělo, co je zač, a farizeové šli najisto. Ježíš ani nezpochybňuje, že ta žena má být potrestána. Dokonce nemá nic ani proti způsobu trestu. Mojžíšův zákon jasně říká: Kdo se dopustí cizoložství, bude ukamenován, a Ježíš přesně podle znění zákona nabádá: První hoď na ni kamenem. Slovo první nám připomíná nařízení, že první hází kameny svědkové, tedy ti, kdo tu ženu nachytali. Svědkové museli být minimálně dva a na základě jejich výpovědi byl pak odsouzený usmrcen.

A právě tady nastává s Ježíšovou přítomností veliký posun oproti zákonu. První ať hází ten z vás, kdo je bez hříchu. Ti, kdo chtěli sami rozhodovat o životě druhého, jsou teď donuceni zamyslet se sami nad sebou. A není to nic příjemného, tak se raději potichu vytratí, až nakonec zůstane Ježíš sám s tou ženou. S ženou, která do této chvíle moc nevěděla, co se s ní děje. Užívala si příjemné chvíle, ze kterých byla násilím vytržena a vláčena do chrámu, kde ji postavili před nějakého cizího chlápka, po kterém pak chtěli, aby rozhodl, zda bude žít nebo bude popravena. K našemu setkání s Ježíšem vedou různé cesty a způsoby a na příběhu té ženy vidíme, že některé nemusí být vůbec příjemné. Může při nich jít ji o život.

Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem. Ježíš je bez hříchu, cizoložná žena je dosud přítomna a kamení je také po ruce. Jde jí snad i nyní o život, ve chvíli, kdy jsou ti, kdo na ni žalovali, už pryč? Ano, jde jí o život, přesněji řečeno, jde o její život. Při setkání s Ježíšem může být ukamenován její starý život a ona má možnost začít život nový.

Prvním Ježíšovým kamenem je zájem o tu ženu. Zatím se Ježíš děje příliš neúčastnil, i když podle záměru zákoníků a farizeů měl být tou hlavní osobou. Celou dobu byl skloněný k zemi a něco si na ní čmáral. Zvedl se jen, když odpovídal na otázku, zda má být ta žena ukamenována. Až když všichni odejdou, přichází jeho chvíle. Nejprve se zajímá, jak to s ní dopadlo: Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil? Jeho otázky nám mohou připadat zbytečné. To přece vidí sám, že tam nikdo jiný není a žena je živá a zdravá. My máme někdy problémy odpovídat na takové zbytečné dotazy. Místo abychom odpověděli jednoduše ano nebo ne, snažíme se o nějakou ostřejší odpověď, aby si tazatel příště rozmyslel dávat nám takové zbytečné otázky. Na ty Ježíšovy by se hodila asi taková odpověď: Seš slepej? To snad vidíš sám, né? Měli bychom si uvědomit, že Bůh takové zdánlivě zbytečné otázky dává často a hlavně ve chvíli, kdy chce upoutat naši pozornost a vtáhnout nás do rozhovoru. Oč lepší je prostá odpověď té ženy: Nikdo, Pane. Ta totiž umožní pokračování rozhovoru, ve kterém teprve přijde to nejdůležitější.

Druhým Ježíšovým kamenem je totiž odpuštění, slovo milosti: Ani já tě neodsuzuji. Ačkoliv Ježíš ví, jaká ta žena je a co prováděla, nic jí nevyčítá. Nepřipomíná jí její hříšnou minulost, ani se neptá, proč tak žila. Její předchozí život ale neschvaluje.

Proto je jeho třetím kamenem povzbuzení ke změně života: Jdi a už nehřeš. Dává jí šanci nového začátku. Možnost udělat tlustou čáru za minulostí. Určitě budou mnozí, kteří jí budou její minulost připomínat a vyčítat, možná, že i ona sama. Najdou se i takoví, kteří budou pochybovat, že je nového způsobu života schopná. Ale ona sama už bude vědět, že se setkala s někým, kdo takový není, kdo jí její minulý život nevyčítal a kdo ji bez pochybností povzbudil k životu novému.

Amen.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, kéž bychom uměli jako ty pohlížet s láskou na své bližní, i na ty, které nemáme příliš v lásce, smýšlet o nich dobře a přát jim jen dobré věci. Kéž bychom dokázali se o ně zajímat, odpouštět jim a povzbuzovat je. Amen.