29.7.2018 kázání o povolání na začátek tábora Za angličtinou do kostela


Genesis 1*27n, 2*7n, 15 + 12*1-7

Otvírá se před námi týden, ve kterém budou děti a mládež přicházet Za angličtinou do našeho kostela. Letos s tématem occupation, česky povolání, profese, zaměstnání. V angličtině, jak jsem si našla ve slovníku, má toto slovo ještě další významy: činnost, zábava, a samozřejmě i ten, který v něm slyšíme nejprve: okupace. Na ten ale zřejmě nedojde...

Každý rok společně hledáme téma tak, aby mělo především svůj biblický základ s poselstvím, které děti uplatní ve svých životech. A také aby se na ně dalo dobře navázat při tvoření a dalších aktivitách. Když jsem to letošní téma navrhovala, měla jsem na mysli také ten spodní tón slova povolání, jak jej vnímáme v češtině. A to nejen z biblických textů. Cituji slova psychologa Dalibora Špoka, která jsem našla na internetu: „Pojem povolání je pojmem nejobecnějším a proto také nejobtížněji uchopitelným. Někdo jej chápe podobně jako zaměstnání či profesi. U jiných je ale jeho chápání spojeno s posláním, naplněním, se smyslem, který chceme v práci a svých životních rolích obecně nalézat. I samotný význam slova nás upozorňuje na určitý širší a obecnější rozměr. Nestojíme jen v situaci, kdy pracujeme "na nějaké pozici", kdy se něčím "zaměstnáváme", ale kdy jsme voláni, povoláváni k nějakému určení. Cítíme, že to, co děláme, má smysl jak pro nás, tak pro druhé lidi. Cítíme, že pro danou činnost máme předpoklady, ... určitý talent, že je v naší přirozenosti, že nám jde a že nás také baví. Dokážeme o ní povídat se zápalem. Cítíme, že toto je naše místo v životě, že jsme jím užiteční." Dál z toho textu vyplývá např., že se povolání a zaměstnání nemusí krýt - ať již v určité životní etapě anebo v životě vůbec. Mohla bych citovat dál a bylo by to zajímavé. Ale já se chci vrátit k našim biblickým textům a připomenout si spolu s vámi, že to první a základní povolání se uskutečnilo ve stvoření. Bůh sám povolal člověka k bytí, k životu. Náš Tvůrce nás tu chce mít, dává nám k tomu všechno potřebné, vytváří pro to všechny předpoklady a svěřuje nám to základní poslání, které máme všichni společné: žít ve společenství spolu navzájem i se svým Stvořitelem a starat se o to, co nám bylo svěřeno. To naše základní životní určení je tedy dáno sepětím s Tím, kdo nás k životu povolal. Pokud tuto vazbu člověk z nejrůznějších důvodů ruší: např. z nevědomosti, když ještě Boží volání nezaslechl, nebo z hrdého sebevědomí, když si myslí, že Boha k životu nepotřebuje, jestliže tedy odmítáme mít s Bohem cokoliv společného, vlastně se tím odřezáváme od základu našeho bytí. Ale to tady s vámi asi nemusím rozebírat.

To hlavní životní nasměrování tedy člověk získal již tím, že se narodil, že je dobrým Božím stvořením. Pokud to přijímá, má ty nejlepší základy, na nichž může budovat svůj život. Neznamená to, že bude mít již předem umetenou cestičku a všechno mu půjde hladce či přinejmenším lépe než ostatním. Bude však vždy vědět, kam se obrátit o pomoc, kde najít posilu a povzbuzení. Nadto ovšem máme každý své osobní poslání. A zas je tu jedno základní, pro všechny stejné, a přece pro každého speciální: rozvíjet ten jedinečný vztah, díky kterému jsme byli utvořeni a jsme tu dosud, vztah s Bohem. Asi si příliš neuvědomujeme, jak je to důležité, a zřejmě na tom většinou ani nijak vědomě nepracujeme. Nemusí to být zrovna chyba. Když to přirovnáme vztahu ke svým rodičům, díky nimž jsme se zrodili, tak ten se utváří postupně a nejprve především díky jejich vlastnímu působení na nás. My na to fakticky jen odpovídáme, a tím - kromě toho vztahu samého - rozvíjíme i svou vlastní osobnost. Také víra je především odpovědí na Boží zavolání a dál se utváří v rozhovoru s Ním. Chcete-li konkrétně: ve čtení Písma a na modlitbách, v rozhovorech s druhými lidmi, v tom, co si s nimi navzájem předáváme, ve shromážděních círke, v jednotlivých situacích, které prožíváme a v nichž si - třeba i zpětně - uvědomujeme Boží přízeň.

Zdá se vám, že jsem se tématu povolání trochu vzdálila? Ale vytvořila jsem spojnici k příběhu Abrahama. Jeho povolání Hospodinem (ještě jako Abrama) je dobrým příkladem toho, jak si Bůh povolává také nás. V jiných biblických příbězích - třeba u Mojžíše nebo Ježíšových učedníků - přichází hned docela konkrétní úkol, s nadsázkou bychom mohli říct, že je Bůh zaměstnává. U Abrahama tomu tak není. Má se prostě vydat na cestu víry. Má opustit všechny své dosavadní jistoty a svěřit svůj další život Bohu, aby ho On sám naplnil svým požehnáním. Jinak není řečeno, co má konkrétně dělat, čím se má zaměstnat cestou do zaslíbené země a při dlouhém čekání na narození slíbeného syna. Abrahamovou profesí se stalo pastevectví. Tím získával svou obživu. Asi to byl dost velký sestup v jeho životní úrovni. Ale svou dřívější zajištěnost obětoval, když se nechal povolat. Pochopil, že od Hospodina získá něco mnohem většího a důležitějšího. Po svém povolání vedl docela obyčejný život s běžnými starostmi i radostmi. Přece však na něm bylo znát, že je utvářen posláním, které do něj Hospodin vložil. Svému synovci Lotovi přenechal úrodnější část země, aby zabránil sporům a zachoval dobré vztahy v rodině. Později ho vysvobodil ze zajetí. Modlil se za zachování Sodomy... V lecčem ovšem také chyboval a někdy i opakovaně. I když naslouchal Božímu hlasu, spoléhal také na vlastní rozum. Nebyl to žádný Mirek Dušín. Ale nikdy se nevzdal víry v Hospodina. Věřil Božímu zaslíbení. Nedal se přemoci pochybnostmi. To základní životní nasměrování nikdy nevzdal. V tom je nám velikým vzorem.

Protože i nás si Pán Bůh povolává. Také nám nabízí to zásadní celkové zaměření života. Nepřikazuje nám zvolit si nějakou konkrétní profesi. To je na nás. I když nás Boží slovo při volbě povolání jistě také nasměrovává. Jestliže se nám podaří zvolit si svou profesi tak, abychom v ní mohli naplno uskutečňovat také to Boží povolání, pak se můžeme podobně jako Abraham stávat druhým požehnáním a zakoušet radost a smysluplnost svého života. Pokud se nám to z nejrůznějších důvodů nepodaří, pak si nemusíme zoufat. To základní povolání k životu ve společenství s Bohem i druhými lidmi platí vždy a pro každého. A můžeme je naplňovat i v zaměstnání, které nám nepřipadá příliš smysluplné. Jen se nechejme - jako Abraham - vést Božím slovem třeba i do neznáma, spolehněme se na slib Boží blízkosti ve všem, co prožíváme, a přes všechny pochybnosti a selhání se vždy nechejme přitáhnout zpět do láskyplné náruče našeho odpouštějícího nebeského Otce. Amen.