19.8.2018 - Skutky 3*1-11


Co může dát církev světu? Peníze a materiální bohatství to jistě nebude. O to žádá spíše církev stát. Aby mohla spravovat kostely a konat diakonické dílo - doma i ve světě, potřebuje podporu také zvnějšku. Zařazuje se tak mezi ostatní občanské organizace a spolky, zajišťující nejrůznější aktivity a služby, jež zkvalitňují život občanů v dané oblasti. Proto také získávají podporu svých obcí, často i finanční.

Štědré dary tedy asi nebudou tím, co může církev světu nabídnout. Přesto smí z Kristova dědictví rozdávat velice štědře mnohem důležitější hodnoty. Otázkou je, zda o ně lidé stojí. Při čtení tohoto příběhu o uzdravení se mi vybavila část z filmové parodie Ježíšova příběhu Život Briana. Člověk, který byl Ježíšem zbaven lepry, si tam stěžuje, že svým uzdravením přišel o živnost. Teď by měl jít pracovat, ale on nic neumí, dokáže jen žebrat...

Je v tom velký kus pravdy. Změna, kterou Kristus nabízí, není jen nějakým drobným vylepšením života tak, abychom se měli lépe a všechno běželo podle našich představ. Je to naprostý přerod, který dokáže vyjádřit a přiblížit právě jen takový obrat, jakým je možnost chodit a sám se postarat o své základní potřeby proti předchozí naprosté odkázanosti na milosrdenství a pomoc druhých. Najednou je člověk svobodný, oproštěný od trápení, které ho tížilo, které mu nedovolovalo rozvinout všechno to dobré, co do něj Pán Bůh vložil a k čemu jej vybavil. Najednou může uskutečnit mnohé z toho, o čem dosud dokázal jen snít. Je z něj vskutku nový člověk...

Mnozí však ve skutečnosti nechtějí na svém životě nic měnit. Přestože si tolik stěžují, jak jsou oproti druhým znevýhodněni, co všechno by dokázali, jen kdyby... dosaďte si sami... přes to všechno jsou vlastně spokojeni, že se nemusí namáhat a o něco se snažit. Snad by se i dokázali nadchnout pro to všechno, co Kristova moc nabízí, jenže jakmile by měli sami vynaložit nějaké úsilí, aby se na ní podíleli, aby sami přiložili ruku k Jeho dílu, jejich nadšení by se v tu ránu rozplynulo a zas by si začali stěžovat, jak to mají těžké, jak jim nikdo a nic nepřeje, zkrátka jací jsou chudáci. Mohli bychom jistě mluvit o mnoha žebrácích v dnešní společnosti, kteří se nechtějí namáhat, aby svůj život naplnili skutečným duchovním bohatstvím, aby přijali opravdové naplnění od Toho, kdo je sám vlastním pramenem všeho bytí, a spokojí se s nejrůznějšími almužnami - ať již v podobě sociálního zabezpečení, byť by mohli najít jiný, třebaže pracnější zdroj živobytí, nebo almužnami televizní či hospodské zábavy, třebaže je kolem nás tolik jiných hodnotných a užitečných možností, jak se vzdělávat či jak odpočívat.

Ale nejsou nakonec takoví žebráci i mezi křesťany? Nejsme často i my jak postižení, jakoby nás něco táhlo k zemi, třebaže máme doširoka otevřené dveře do nebe? Nabízí se nám obrovské možnosti, ale my z nich využíváme jen nepatrný střípek.
Bratři a sestry, ten náš příběh opravdu nechce být jen zázračnou historií, která by měla dosvědčit obrovskou duchovní moc apoštolů a jejich návaznost na Kristovo dílo. Ano, i to je v něm obsaženo, nikoli však prvoplánově. Ten příběh stojí na začátku dějin církve, jak se je pokusil vypsat evangelista Lukáš, hned po letničních událostech a obšírném popisu, jak se první křesťané scházeli a vzájemně sdíleli. Po něm následuje kázání, které dává uzdravení ochrnutého do jasných souvislostí víry v Ježíše Krista, a pokračuje výzvou k představitelům Izraele činit pokání za Ježíšovu smrt a především přijmout Ježíše jako Mesiáše, kterého Hospodin poslal svému lidu a ve kterém nadešel čas odpočinutí pro všechny. Vskutku nastal ten mesiášský čas, jak jej vykreslil prorok Izajáš v našem prvním čtení. V této souvislosti se uzdravení ochrnutého stává potvrzením vlomení Božího království do tohoto světa v Ježíši Kristu: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. Takto charakterizuje Ježíš sám své dílo v počátcích svého působení a odpovídá tím na otázku Jana Křtitele, jestli již přišel Mesiáš. Ani Ježíšovou smrtí se tento proud Boží milosti nezastavil, ale naopak ještě umocnil. Mocný čin ve jménu Ježíše Krista Nazaretského je tedy obrazem proměňující Boží moci, která navrací život do správných souvislostí a přivádí do společenství Boží rodiny, jehož těžištěm je Kristus sám. Jako osvoboditel k novému životu, jeho průvodce i konečný cíl. Ještě během svého kázání je Petr spolu s Janem zatčen a druhý den jsou oba vyslýcháni židovskou radou. Klíčovou otázkou je, jakou mocí a v jakém jménu chromého uzdravili. Petr znovu vyznává Krista jako Spasitele a vyvolá tím úžas i bezradnost kněží, starších i znalců zákona. Nakonec jsou apoštolé propuštěni, protože se nenašlo nic, z čeho by mohli být obžalováni. A církev se mohla znovu radovat z mocné Boží působnosti. Takový happy end je jistě jen na chvíli, ale předznamenává nezlomnost Kristova díla, odvahu jeho svědků v dalším zvěstování evangelia i vědomí oprávněnosti nové cesty víry naproti židovství.

Uzdravení chromého má však ještě jeden aspekt: To, že může poprvé v životě chodit, nemluví jen o jeho fyzických možnostech. Slovo pro chůzi, které je v našem oddíle užito celkem 4x, se v původním textu užívá pro zcela specifické jití - takové, o němž jsme zpívali ve vstupním žalmu. Běžné chození se vyjadřuje jinými, mnohem rozšířenějšími slovy. Nápadné je to ve větě, kde se říká, že uzdravený vstoupil do chrámu. Pro tento konkrétní pohyb je užito právě toho běžného slovesa. Ovšem tohoto vejití je schopen teprve tehdy, když je mu darována způsobilost chodit Božími cestami, když přijme za základ svého života Boží milost a na ni se bude na všech svých cestách spoléhat. Právě k tomu musí být nejprve uschopněn Kristovou mocí. A to právě vyjadřuje opět zcela specifické slovo. Tam, kde jsme četli, že Petr pomohl ochrnutému vstát, doslova jej pozdvihl, stojí v řeckém textu sloveso, které se jinak užívá o vzkříšení. I my v této souvislosti užíváme sloveso vstát: vstát z mrtvých. Jen nemáme jedno speciální slovo, které by je odlišilo od běžného vstávání. Schopnost chodit, která tu byla ochrnutému darována, má tedy mnohem hlubší základ a je tak obrazem pro nový začátek. Na tomto místě je darována jedinci, ale Boží vůlí je, aby se takto napřímil život celého jeho lidu. A právě v tom je úkol církve: sloužit tomuto napřimování lidských životů a učit správnému životnímu chození - chození po Božích cestách. To je to, co můžeme a máme světu dávat, a co je víc než stříbro a zlato. A mnohde to církev i dělá, třebaže to občas vyruší zas někde jinde nějkým neuváženým činem či slovem...

Bratři a sestry, je třeba si uvědomit, jak je důležité, když se sami snažíme chodit Božími cestami a právě tak jsme druhým tím nejlepším příkladem i pozváním. A stejně důležité je neuhýbat před problémy a trápením druhých, přestože je nám to někdy nepříjemné. Někdy stačí jen trpělivě vyslechnout, aniž bychom hned mysleli na vlastní problémy či poukazovali na další, kteří jsou na tom ještě hůř. Náruč, kde je možné se vyplakat, když je mi těžko, je tou nejúčinnější první pomocí. A jistě, tiché svědectví, ano, někdy stačí opravdu i beze slov, tiché svědectví že je tu Ten, který nás má oba ve svých rukou a neopustí, nýbrž navzdory všemu uchrání svou blízkostí a jednou přivede do svého království. To je naše jistota i naděje, kterou si nemůžeme a nesmíme nechat jen pro sebe. Jsme ji světu dlužni. Amen.