30.9.2018 - kazání Renaty Popelářové na Lukáše 12*13-20


Co je na tom špatného, když člověk myslí na zadní kolečka? To se přece učíme odmala – zodpovědnosti za svůj život. Vždyť i zvířata vědí, že je nutné se zabezpečit  na období, kdy potrava není. I ta malá hloupá myš stráví podstatnou část svého života hromaděním zásob. Protože jinak nepřežije zimu. A s lidmi to není jinak. Rychle se naučili, že je třeba v dobách dobrých myslet i na ty zlé – kdy mamut nejde zrovna okolo, kdy je půda pokrytá sněhem. Máme to v genech, jako ta myš, a je to tak dobře. Svědčí to o naší zodpovědnosti, o tom, že jsme rozhodnutí postarat se sami o sebe a neviset někomu na krku. Rodičům, příbuzným, státu. 

Tahle zodpovědnost se vzhledem k právě té poslední instituci pomalu vytrácí. Určitě jste četli nějakou statistiku, že více než polovina lidí nemá dostatečné úspory, aby zvládla bez potíží nějaký mimořádný výdaj, třeba rozbitou pračku. Nebo aby přečkala bez pádu do chudoby třeba tříměsíční nezaměstnanost. To je proto, že jsou platy malé, můžete namítnout. Člověk z toho už nic neušetří. Vzpomínám si na svéhu dědu, jehož plat a posléze důchod byl malý po celý život. Přesto měl našetřeno i na pohřeb a dokonce zaplaceno hrobové místo. Jeho generace byla zvyklá postarat se o sebe až do posledního vydechnutí. Jistě, nebylo tolik lákadel, nebylo za co peníze utratit. Jsem ale přesvědčená, že by neutrácel, i kdyby mohl. Věci se nevyhazovaly, dokud sloužily nebo dokud se daly spravit. Kupovalo se jen to, co bylo skutečně potřeba. A kupovalo se to, když se na to ušetřilo, žádné dluhy. Protože vyrostl v těžké době, kdy se člověk musel postarat sám o sebe. A musel myslet na zadní kolečka. 

Doba se změnila a nemyslím, že k lepšímu. Jsem  přesvědčená, že doba od druhé světové války bude jednou v dějinách vyhodnocena jako slepá ulička civilizace. Růst ekonomiky je podporován spotřebou. Kupujte stále více, budete pak více vydělávat. Skládky jsou plné, na skládky se pomalu začínají měnit i naše domácnosti, protože stále máme v krvi to ponaučení předchozích generací – nevyhazovat to, co by ještě mohlo sloužit, ale zároveň jsme podlehli vábení doby nové a kupujeme, i když ta stará věc slouží. No jo, ale ta nová je lepší, barevnější, vymakanější. Hromadíme věci, které už nepoužíváme, ale které by se mohly jednou hodit. Musím říct, že jsem moc vděčná za to, že nemáme ani půdu, ani kůlny. Nemáme kde ty krámy kupit a když člověk ví, že se tohle a tohle musí dát pryč, začne rychle uvažovat, komu by to ještě posloužilo a jestli by se z toho nedalo vyrobit něco jiného. A jestli je fakt nutné kupovat něco nové.

Biblický boháč na tom byl podobně – ne snad, že by byl zavalen nepotřebným harampádím, ale byl požehnán velkou úrodou. A kladl si stejnou otázku: kam s ní? Měl několik možností: prodat, rozdat, ponechat si. Boháč se rozhodl obilí neprodat, nerozdat, ale ponechat si. Všimněme si, že Ježíš vůbec neřeší, že obilí nerozdal, byť by se nám to mohlo zdát jako jediné správné. Ježíšův vztah k majetku není takový ten primitivně komunistický, jak se nám někdy předkládá. Neodsuzoval bohaté lidi proto, že jsou bohatí. Neodsuzoval majetek jako takový. Ostrého slova se dočkáme tam, kde si někdo myslí, že mu majetek dává nějakou výsadu před Bohem.  Boháč, který se chce dostat do nebe. Ježíš ho neodsuzuje kvůli majetku, ale kvůli jeho přesvědčení, že bez majetku je nic. To je ta pojistka. Dnešní text o boháčovi je reakcí  na dva rozhádané bratry, kteří se nemohou dohodnout o dědictví – majetek jako zdroj rodinné rozepře, rozbouraných mezilidských vztahů. Výtka učedníkům, která následuje, „podívejte se na polní lilie a nebeské ptactvo“, je výtkou těm, kteří si neustále dělají starosti s tím, co nemohou ovlivnit. A unikají jim důležitější věci.

Náš boháč se rozhodne si úrodu ponechat ne proto, aby byl ještě bohatší, ale aby byl zabezpečený. Neprodává, naopak je ochoten peníze utratit – musí strhnout stodoly a postavit nové, větší. Ale co je na tom špatného? Vždyť si vzpomeňme na Josefa a jeho sen: sedm let sytých, sedm hladových. Na jeho radu farao postavil – podobně jako boháč- sýpky a nahromadil přebytky. A bylo to dobře. Vezměte si, kolik lidí by zemřelo hlady během sedmi let neúrody.
To slabé místo boháčovy argumentace, to, proč to není dobře, najdeme až nakonec: „A řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.‘ 

Platí, že zemědělci, lidské společnosti, jejichž přežití je závislé na počasí, mají k Bohu blíže než lidé žijící ve městech, pracující v továrnách. Dokud nebude platit ono poručíme větru, dešti – a toto léto nám potvrzuje, že ani my v době vlády vědy a techniky neporučíme, úroda je vždycky velká neznámá. Člověk si tváří v tvář vyschlým polím uvědomuje, jak malý a nepatrný je. A je-li na úrodě závislý jeho život, vede ho to k Všemohoucímu jako Vládci nad světem. Nám z toho v dnešní době zbylo Díkčinění za úrodu. Aspoň jednou za rok si uvědomit, že náš každodenní chléb je dar z Boží ruky.

Boháč, který se chce nahromadit obilí na mnoho let, vlastně říká: Bože, nechci tě potřebovat. Nechci se nervovat každé jaro, jak to na podzim bude vypadat. Nechci žít z roku na rok, chci mít nějakou jistou budoucnost. Chci žít bez starostí, jíst a pít a veselit se. A na to slyší: Blázne! Ještě dnes si mohu vzít tvou duši, ještě dnes můžeš zemřít – a k čemu ti budou stodoly plné zásob.

Majetek jako zdroj nezávislosti. Je to špatné? Záleží na tom, na kom chceme být nezávislí. Na rodičích? Ano. To říkám jako rodič dvou dospělých synů. Na státu? Ano. To říkám jako daňový poplatník. Ať se z mých daní raději zvelebují města a zlepšuje vzdělání a zdravotní péče, než aby se vyplácely různé dávky mladým a zdravým lidem. Na půjčkách? Tisíckrát ano. Víme, kolik neštěstí způsobily a způsobují dluhy. Ale na Bohu? Tisíckrát ne. Co mi zajišťuje majetek bez Boha? Nic. Jakou mám jistotu? Žádnou. Jakou mám jistotu s Bohem, můžete si říci? Vždyť věřící lidé přece také mohou ztratit zaměstnání, mohou onemocnět, mohou zemřít při autonehodě. Myslet si, že nás jako věřící z toho nic nepostihne, to je ta stodola plná úrody. Jsem zabezpečený. Mohu se veselit. Stačí věřit.

Jenže o tom víra není. Já se k tomu ve svých kázáních neustále vracím, tak mi to ještě jednou odpuťte. Není to něco za něco. Věřit v Boha znamená plně se na něj spolehnout ve svém životě. To byl také důvod, proč Izraelci mohli sbírat manu jen na ten jediný den. Aby si zvykli, že vše, co dostávají, na čem je závislé jejich přežití, mají od Boha. 

Víra není o chudobě, ani o bohatství. Je to o spolehnutí se na Boha, na jeho moudrost, na jeho lásku k nám. Je to o lásce, kterou Bůh našim prostřednictvím chce vnášet do světa. Je to o tom, zda dokážeme tento dar předávat dál. Zda se o něj dokážeme dělit. Protože všechno ostatní pak přijde samo. Budeme vědět co dělat, konkrétně my, konkrétně každý den, v každé situaci. Protože nějaký univerzální mustr neexistuje. Každý se musí rozhodovat sám, podle svého vědomí a svědomí, jak se říká. 
Věř Bohu a miluj bližního svého. Kéž si z tohoto dvojpřikázání dokážeme udělat nit, ze které je vytkáván náš život. Modleme se: 

Pane, vyznáváme, že si nedokážeme vážit Tvé lásky a věrnosti a stále se snažíme to vymyslet nějak jinak. Jak se bez tebe obejít. Jak se zajistit. Děkujeme Ti za trpělivost, kterou s námi máš. Dej, ať nás nezaslepí dobré bydlo – ať stále znovu a znovu děkujeme za vše, co máme a dostáváme. Z Tvé štědré ruky. Amen.